Ředitelé škol jsou ochotni ministerstvu s úspornými kroky pomoct. Když se nebudou dělat zbrkle, říká Jan Kuzebauch

Škrty ve financování škol vyvolaly velké emoce, ale málokdo se vyzná v tom, o kolik vlastně školy konkrétně přicházejí a jak velký to má na ně dopad. K lepší představě může přispět příklad středně velké základní školy v městečku Kraslice u německých hranic v Karlovarském kraji. Co se mohlo udělat pro to, aby se školský terén nebouřil, ale spolupracoval se státní správou na překlenutí těžkého období? Nad tím se zamýšlí ředitel školy Jan Kuzebauch, který je členem výkonného výboru spolku Učitelská platforma.

Můžete nejdřív představit kontext, v jakém funguje vaše škola?

Kraslice je městečko v bývalých Sudetech, prakticky na hranicích s Německem. Má v současnosti asi šest a půl tisíce obyvatel a pomalu se vylidňuje. Zatím to ale ještě není nic extrémního. Jsme velmi malé ORP, možná jedno z nejmenších vůbec. Jsme také na chvostu, co se týče počtu vysokoškoláků, a naopak, máme po Bílině nejvíc lidí v exekucích. Myslím, že to jsou dost vypovídající údaje o tom, že oblast má strukturální problémy.

Jsem proti propadání

Kolik je v ORP škol?

Šest. Jedna z nich je speciální a jedna je malotřídka s pouze jednou třídou. Dále jsou tady čtyři větší školy, dvě jsou přímo v Kraslicích, další dvě v přilehlých obcích. Ta naše má kapacitu čtyři sta dvacet žáků a pohybujeme se těsně pod ní, aktuálně je u nás čtyři sta deset dětí. Za posledních deset let škola vyrostla z asi dvou set osmdesáti žáků na současný počet. Částečně je to obecný demografický trend, částečně proto, že o naši školu je celkem zájem.

Je mezi vaší školou a tou druhou kraslickou nějaký rozdíl, ve struktuře žáků nebo vzdělávací nabídce?

Jsme otevřená škola, i když jsme tady vnímáni jako ta „lepší“, „studijní“. Není to ale tak, že sem selektujeme úspěšné děti, intenzivně pracujeme se žáky, kteří potřebují pomoc, soustředíme se na školní neúspěšnost. Máme nízkou toleranci absencí docházky. Když dítě chodí do školy, prakticky nemůže propadnout – a já jsem radikálně proti propadání. Na školní docházce trváme a říkáme to rodičům hned od začátku. Jsme takoví „řešiči“, řešíme každou věc. Část rodičů se tomu raději vyhne a pošle děti do školy, která je ochotná přimhouřit oko.

My se ale můžeme pochlubit příklady dětí, u kterých to vypadalo, že nedokončí základní školu, a nakonec vystudovaly vysokou. Neříkám, že jsou to desítky dětí, spíš jednotky, ale takové příklady máme. Měli jsme tu jeden ročník, kde bylo pár opravdu ztracených kluků, a je pro nás obrovský úspěch, že šli na učňáky a dodělali je. To byla partička, že by na ně nikdo nevsadil zlámanou grešli, ale my jsme to nevzdali. My a místní nízkoprah.

Ředitelé mohou pomoct

Někde jste zmiňoval, že jste se jako škola přihlásili do první vlny digitalizace výuky, když to ještě nebylo povinné. Ministerstvu jste přes média vyčítal, že do změny školy tlačí, a pak jim bere peníze, které na to potřebují.

Když jsem v roce 2020 nastoupil jako ředitel, rozhodli jsme se udělat si lepší školní vzdělávací program, nikdo jsme s tím dosavadním nebyli už moc spokojení. A když jsme se dozvěděli, že se chystá nové pojetí informatiky, tak jsme to tam rovnou zapracovali. Přišlo nám nelogické to pak zase za rok předělávat. Tím jsme se dostali do první vlny. Stal jsem se pak pro NPI i lektorem pro rozvoj digitálních kompetencí sboroven.

Jak to souvisí se škrty?

Už během covidu obrovsky narostl počet zařízení ve škole a digitalizace samozřejmě znamená i správu všech těchto zařízení, internetu a tak dále. My máme teď ve škole asi čtyři sta kusů počítačů a tabletů. To už vyžaduje správce, za dvě hodiny týdně se to neudělá. A na nepedagogické pracovníky teď školy dostaly o dost míň peněz. Svým způsobem i docela rozumím tomu, že stát není už tak ochotný jako dřív platit uklízečky, nakonec uklízejí majetek zřizovatele, ale pokud nás nutí do digitalizace, nemůže nám vzít peníze, bez kterých digitalizovat prostě nejde.

V nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy jste jaksi uznal, že se ve školství možná peníze nevyužívají efektivně. Přirovnal jste to k protékajícímu květináči. A taky jste prohlásil, že ředitelé mohou ministerstvu pomoct to zlepšit. Zatím ale profesní sdružení spíš hájí pozice, moc návrhů na zlepšení z jejich strany nepadá.

Jsem zapojený ve dvou organizacích, v Učitelské platformě (UP) a v Asociací ředitelů základních škol (AŘZŠ). Asociace ředitelů, kde jsem řadovým členem, sdružuje lidi se podobným profilem, zájmem a problémy, někdy je v komunikaci s MŠMT aktivnější, jindy ne, to určují témata, která jsou pro AŘZŠ důležitá. V Učitelské platformě je naopak obrovská pluralita názorů.

UP se také zabývá mnohem širším okruhem témat. Mezi členy máme nyní lidi s totálně protichůdnými postoji k domácím úkolům, očkování proti covidu a spoustě dalších věcí, které rozdělují veřejnost a stejně tak i učitelskou veřejnost. Já jsem si to pro sebe naformuloval tak, že UP je něco jako gauč ve sborovně. Svépomocná organizace. Tak či onak se vám tam jako učiteli dostane nějakém podpory. Máme učitelskou poradnu, spoluorganizujeme Učiteling a další aktivity pro členy. A mohlo by zůstat jen u toho, ale kroky MŠMT zásadně znejistěly lidi, kteří na tom gauči sedí. Ti se teď necítí dobře a nás to zákonitě vtahuje do školské politiky, hlavně tedy ředitele sdružené v UP. Ti na rozdíl od učitelů vědí, o co jde, financování škol rozumějí.

Jak jste tedy došli ke společnému stanovisku, když jste tak různí? Někdy mi přijde, že se shoda ustavuje na nejnižším možném společném jmenovateli, což je paušální kritika kroků ministerstva. Věcnější postoj se hůře prosazuje?

Máme uzavřenou diskuzní skupinu UP Lidé. My jako výkonný výbor jsme vyzvali všechny, kdo se na formulování naší pozice chtějí podílet, aby se přihlásili, a pak jsme k tomu měli několik interních online setkání. Samozřejmě se objevovaly i hlasy „já bych se s nikým nebavil a šel rovnou do stávky“, ale nepřevažovaly a rozhodně to není můj postoj. Jakmile se s někým přestanete bavit, tak nic nevyřešíte. Navíc když jsme panu ministrovi prezentovali náš pohled, bylo jasné, že je to pro něj a jeho tým užitečné. Některé věci opravdu vidíte líp z terénu než z ministerstva.

Co jim třeba otevřelo oči?

Například detailnější informace kolem financování nepedagogů, o kterém se teď mluví nejvíc. Peníze na tyto profese jdou do škol třemi cestami. V jedné skupině jsou kuchařky. Na ty dostáváme finance od státu přes kraje, které je školám přidělují podle určitého klíče a s určitou dávkou autonomie. Čekáme teď na rozpis od kraje. Ministr se domnívá, že by tam nemělo být žádné nepříjemné překvapení, tak uvidíme.

Kromě toho financujeme nepedagogické pracovníky ze státních prostředků rozdělených do dvou kolonek, „ředitelství“ a „škola“. Já si to vysvětluju tak, že pod ředitelství spadají zaměstnanci jako hospodářka, ajťák, školní asistent, spíš administrativní síly. A že v druhé kategorii jsou lidé jako uklízečky nebo školník – lidé, kteří se starají o školu jakožto fyzickou realitu, de facto majetek zřizovatele. Vidím tady celkem jasnou hranici v tom, co je státní zakázka a co je zakázka zřizovatele. Chápu, že stát chce převést financování úklidu a údržby školy na zřizovatele, ale jsou i nepedagogické profese, které jsou těsněji spojené s vizí školy, a tam si tím nejsem vůbec jistý. Abych si vedl výkazy a statistiky pro ministerstvo správně, abych digitalizoval školu – to po mně chce stát, ne zřizovatel.

Vliv škrtů

Co se v důsledku škrtání změnilo ve vaší škole?

Doteď jsem měl celkem 7,8 nepedagogických úvazků, z toho pět uklízeček. Bez zaměstnanců jídelny. Teď mám peníze na 6,6 úvazků. Půlku úvazku mi vzali z „ředitelství“ a půlku z „uklízeček“.

Máte pokrytých jen 4,5 uklízečky, i když jich musíte zaměstnat pět?

Je to tak.

Jak budete chybějící peníze kompenzovat? Je nějaká možnost, že vám pomůže zřizovatel?

Po zřizovateli teď nic chtít nebudu, protože přispívá na plat paní hospodářky. Zřejmě propustím školní asistentku, kterou mám na půl úvazku, a tu druhou část – o něco víc než půl úvazek – pokryju z nadtarifů, neboli z peněz určených na odměny učitelům. To je teď možné nově, protože se zrušil limit maximálního počtu úvazků. Předtím, když stát zaplatil řekněme sedm úvazků, tak nebylo možné mít víc lidí, 7,9 úvazku už bych nesměl mít, protože bych porušil rozpočtovou kázeň, jak se tomu říká. Teď stát hodlá tohle zrušit a nechat na řediteli, kolik lidí zaměstná a jak si to finančně vyřeší.

O kolik přijdou učitelé na odměnách? Dívala jsem se, že průměrný učitelský plat je u vás padesát čtyři tisíc korun.

Ano, je to celorepublikový průměr, vychází to docela přesně. Každému učiteli budu muset letos sebrat šest a půl tisíce.

Takže nějakých 540 korun za měsíc. Při platu přes padesát tisíc mi to nepřijde tak strašné. Hlavně s ohledem na to, že vláda objektivně teď peníze hledá těžce. Vzdělávání sice bylo deklarováno jako prioritní, není to ale jediná priorita. Navíc, velká část lidí ve školství, kteří se teď tak na vládní politiku zlobí, tuto vládu volila. A její program mluvil o úsporách, spíš než o zvyšování daní.

Myslím si, že problém nastal v počáteční komunikaci mezi ministerstvem a terénem. Co dráždilo nejvíc, bylo tvrzení, že peníze se školám přidaly. Já mám oproti loňsku tedy asi o tři sta osmdesát tisíc více, celkově. V cirka třiceti milionovém rozpočtu. Zvedlo se to hodně u učitelů, ale padlo mi to u nepedagogů.

Stát si dal jako povinnost zaplatit učitelům sto třicet procent průměrné mzdy do zákona. Určitě je to dobře proto, že to dělá profesi atraktivní pro mladé lidi. Od školství je nebudou odrazovat úplně mizerné platy. Ale současnou situaci to komplikuje. To, co učitelé dostali slíbeno, se jim zase bere, a to vytváří zklamání.

Naši učitelé s tím, že přijdou o pětistovku, nemají velký problém. Fungujeme jako dobrá organizace. Co jim vadí, je, že se to tváří, jako by měli sto třicet procent průměrné mzdy. Což nemají.

Jak tedy ministerstvo mělo komunikovat?

Mohli nám říct: „Je tam napsáno sto třicet procent, ale na to prostě nemáme. Dostaneme se na sto dvacet procent předloňského roku a tam to udržíme.” Kdyby se to řeklo takto otevřeně a férově, jsem si jistý, že by ten humbuk nenastal. Nikdo by s tím neměl problém. Ale teď, když se my jako školy ozveme, okamžitě ze všech stran slyšíme: „Ale vždyť učitelé mají sto třicet procent průměrné mzdy, na co si proboha stěžují!”

Argument Učitelské platformy byl „nestěžujeme si kvůli platům, ale kvůli kvalitě vzdělávání“. Její banner na FB upozorňoval na to, že gymnázia už nebudou moci dětem nabízet osm volitelných seminářů, ale jen tři. S tím, jaké jsou ve školství problémy, mi upřímně tenhle nepřišel nejpalčivější. Financování, které se zavedlo v roce 2019, je dost velkorysé a jsou i takové hlasy, že nebylo udržitelné ani za normálního stavu, natož v situaci nedostatku.

Je fakt, že asi před rokem a půl jsem si říkal, že PhMax (index přidělování financí školám podle počtu hodin) je tak štědrý, že do toho za chvíli někdo sáhne. Což se přesně stalo. Ale až když se škrtalo. Celou dobu předtím s tím nikdo nic nedělal. A byla tam tahle vláda. Nikoho to netížilo. Takže květináč možná protéká, ale asi to nevyřešíme tím, že přestaneme kytku zalévat, něco v tom smyslu jsem řekl i v tom rozhovoru. Já jsem tuhle vládu volil a fandím jim, ale ne nekriticky. Byl bych býval ocenil, kdyby přišli včas a řekli: „Musíme PhMax zmenšit, budeme to zmenšovat po dvou procentech ročně až na celkových mínus šest procent, tak, aby se na to školy mohly připravit.“ Ale ne, že vám někdo na podzim oznámí, že vám uřízne PhMax od prvního ledna. Já nepřemýšlím ve fiskálním roce, já přemýšlím ve školním roce.

Tam myslím došlo k nějakému šumu, mělo to vejít v platnost od ledna s účinností od 1. září. To jen pro přesnost, podstatu vašeho sdělení to nemění. Ministr a jeho úzký tým evidentně podcenili, že se jim vyplatí jednat s řediteli partnersky, ne jako s podřízenými, kteří budou držet hubu a krok.

Přesně tak. Přišli s rozhodnutím ráz na ráz a nikdo se terénu na nic neptal. Pokud se dobře pamatuju, my jsme se to dozvěděli tak, že to někdo objevil v eKLEPU, kde jsou nařízení vlády ve schvalovacím procesu. Chápete to? Asi si mysleli, že se to dá udělat takto nenápadně.

Nemyslím si, že by doufali, že si ničeho nevšimnete. Spíš tipuju, že ministr byl přesvědčen, že to dobře vymyslel a že to každý musí vidět a uznat. To, že pak ze svých původních návrhů v lecčems couvli, ukazuje, že se pletli.

Je taky velmi ironické, že v době, kdy už se o snížení PhMaxu uvažovalo, ministerstvo vydalo jakýsi manuál pro zřizovatele, jak hodnotit ředitele, podle jakých kritérií. Jak jim určovat odměny. A jedno z hledisek bylo, zda ředitel využívá PhMax naplno. Ano, i já jsem žil v představě, že čím víc toho využívám, tím jsem lepší. A pak je vše jinak a vy musíte dělat nepopulární kroky ve škole. Teď, když se dohodlo kompromisní řešení pět procent, vejdu se do toho bez velkých šrámů, ale hrozilo, že kolegyně se z mateřské nebude mít kam vrátit.

My jsme PhMax využívali a využíváme pro tandemovou výuku, a to se nám velmi osvědčilo. Je to skvělý nástroj pro zaučení nového kolegy. Někdy jsme to využili i pro integraci předmětů, třeba češtiny s občankou, a pak taky ve třídách, kde máme výchovné problémy. Nicméně, že to šlo o pět procent dolů, za mě není velký problém. U středních škol to chtějí zakonzervovat na osmdesáti pěti procentech, a to podle mě je už docela velký skok. Na to se škola, která čerpala hodně, musí nějak připravit.

Malá království

Nehledá se teď cesta, jak PhMax namodelovat víc s ohledem na situaci dané školy?

Ministr zmiňoval nastavení koeficientů pro školy v některých postižených oblastech či regionech, ale jestli se na tom reálně pracuje, nevím. Situaci ovlivňují dva druhy faktorů. To, kde se škola nachází, a jak je v ní nastavená výuka.

Je určitě legitimní zohlednit, že škola leží v sociálně vyloučené lokalitě. Ale orientovat se podle toho, jak moc využívá nebo nevyužívá PhMax, a zakonzervovat současný stav, je problematické a nespravedlivé k žákům. Oni nemůžou za to, že právě jejich škola nevyužívá možnosti, které PhMax nabízí. Co když se změní vedení a bude chtít změnit styl výuky způsobem, jako je to na vedlejší škole, ale nedosáhne na stejné prostředky, které by jim to umožnily?

Kdybyste měl říct, kde květináč protéká nejvíc?

Podle mě u malotřídek, tam je to nastavené špatně. Pozor – nejsem pro jejich zrušení, jsou v systému užitečné, ale nastavené špatně to je. Vím ze srovnání, že na dítě dostávají až dvakrát tolik než my. Jak k tomu přijde dítě z mé školy, že ho stát dotuje o tolik méně? Chápu potřebu mít školu ve vesnici, ale takto to vychází opravdu moc draze. Tohle by nějakou úpravu vyžadovalo. Stát by si měl stanovit, co je pro ně minimální počet dětí v jednom školském subjektu, a přenastavit to tak, aby fungování bylo hospodárnější. Cesta by byla zachovat vyučování v takovýchto školách, ale správu a administrativu přesunout do vyššího celku.

Nebrzdí systémovou změnu i to, že ředitelé mají obrovskou autonomii a malou ochotu se jí vzdát a stát nemá na chod škol skoro žádný vliv? Vliv má zřizovatel a o kvalitě toho vlivu jsou opodstatněné pochybnosti.

Souhlasím, systém má několik nevýhod. Určitě si dost ředitelů zvyklo na to, že jim nikdo do ničeho nemluví a ničemu se nechtějí podřizovat. Kdyby jim někdo nabídl, ať zůstanou v pozici pedagogického lídra školy, s tím, že už nebudou muset řešit provoz a administrativu a budou mít nad sebou manažera, který bude spravovat více škol – tak se jim to nebude líbit, protože oni rádi dělají všechno sami, ve svém malém království. Znám takové lidi. Tomu já nerozumím ani nefandím. Mně, kdyby někdo řekl: „Už se nemusíš starat o barák a budeš místo toho probírat s učiteli výuku, nastavovat vzdělávání sboru, chodit na náslechy, zkrátka pedagogicky vést učitele” – budu šťastný jako blecha. Můžu si pořád říkat ředitel, ale správcem školy bude někdo jiný. Je ale potřeba najít správnou míru. Pospojovat pět velkých škol do nějakého obřího konglomerátu by asi taky nebylo dobré.

Říkal jste, že byste jako ředitelé mohli státu pomoct systém vylepšit, ale taky říkáte, že ředitelé nic měnit nechtějí.

Obojí je pravda. Myslím, že reforma musí přijít jako politické rozhodnutí, promyšlené a předjednané tak, aby se mohlo opřít o co největší konsensus. Věcmi se dá hýbat, ale musíte brát vážně lidi, kterých se to týká.

Mně, kdyby někdo řekl: „Už se nemusíš starat o barák a budeš místo toho probírat s učiteli výuku, nastavovat vzdělávání sboru, chodit na náslechy, zkrátka pedagogicky vést učitele” – budu šťastný jako blecha. (c) Jan Kuzebauch

Ve hře nejsou jen ředitelé, ale i zřizovatelé.

Ano, to je další kámen úrazu našeho systému. Když je zřizovatelem městská část, třeba Praha 10, dává mi to smysl. Mají školský odbor, svůj aparát. Když je zřizovatelem město Sokolov, tak tomu ještě taky rozumím. Ale když je zřizovatelem Horní Dolní, už tomu rozumím daleko méně. Mají tam často starostu, který vzdělávání vůbec, ale vůbec nerozumí, a při tom o něm rozhoduje. To je přece vůči žákům hrozně nespravedlivé.

Většinu takových zřizovatelů nezajímá nic jiného, než jestli jste v červených, nebo černých číslech. O pedagogický proces ve škole se vůbec nestarají, za úspěchy ve vzdělávání vás nikdo nepochválí. A ještě vám dá takový starosta menší plat, než vy dáváte svému zástupci. To je opravdu dost rozšířená věc. O platu ředitele totiž rozhoduje zřizovatel. Starosta v malé obci bere malé peníze, a tak se mu ředitelský plat zdá vysoký, dá řediteli pouze to, co musí podle tarifu. Znám opravdu úspěšné ředitele, kteří nedostávají ani korunu odměny. Jsou dobří ředitelé, kteří berou pouhých padesát tisíc, a jiní, o nic lepší, kteří berou na srovnatelné škole devadesát. To je přece zásadně špatně.