Slabá umělá inteligence žáků

V červnu tohoto roku tomu bude přesně 100 let od narození anglického vědce a matematika Alana Mathisona Turinga, který zásadně přispěl k vývoji počítačů do podoby, jak je známe dnes. Jeho jméno je spojeno především s tzv. Turingovým testem, což byl první popis toho, jak si představit umělou inteligenci. Nedávno mi při diskuzi se studenty pedagogiky došlo, jak je tento pojem – mj. stále jedno ze základních témat studia informatiky – vlastně aktuálně vypovídající o dnešních snahách o plošné testování žáků. Cílem Turingova testu je, zjednodušeně řečeno, rozpoznat, zda je daný počítač inteligentní či nikoli. Do místnosti je umístěn počítač a člověk. S tazatelem kladoucím otázky v přirozené lidské řeči komunikují pouze písemně a na dotazy odpovídají náhodně, buď počítač nebo člověk. Odpovědi předávají napsané například na psacím stroji, aby nešlo dle rukopisu zjistit, kdo je autorem. Pokud tazatel nerozpozná podle obsahu, kdo mu odpovídal, lze konstatovat, že daný počítačový robot je obdařen umělou inteligencí. Měřítkem inteligence je v tomto experimentu vlastně člověk. Turingův test zkoumá, jak se stroj dovede připodobnit člověku. Jiný vědec, americký filozof John Searle, který shodou okolností letos oslaví osmdesáté narozeniny, předložil tzv. Argument čínského pokoje, který je pokládán za protiargument k Turingovu testu. Představte si, že do uzavřené místnosti, ve které se nachází velké množství čínských knih, umístíme člověka, který sice čínsky neumí, ale je schopen najít na základě předaného čínského textu v těchto knihách adekvátní odpověď. Postupuje podle určitého algoritmu. Z pohledu vnějšího pozorovatele se zdá, jako by byl v místnosti Číňan, který všemu rozumí. Ve skutečnosti takto sestavený stroj – člověka uvnitř může v dnešní době bezproblémově nahradit počítač – sice bude odpovídat na otázky správně, ale nebude rozumět jejich obsahu. Jeho inteligence bude pouze chytrou iluzí. Své zdánlivě inteligentní chování simuluje připravenou sadou reakcí na všechny možné otázky, aniž by nad čímkoliv přemýšlel. Takto je dnes označována tzv. slabá umělá inteligence, kterou dovedeme v počítačových systémech docela dobře napodobovat. Silná umělá inteligence, kde by stroje rozuměli obsahu lidské řeči, je i po sto letech od narození Alana Turinga stále pouze vize, ke které se jen pomalu blížíme (například asistentce Siri dodávané s telefony iPhone se to ale zdánlivě daří docela dobře). Turingův test a příklad čínského pokoje je přesně to, s čím se ve školách setkáváme až příliš často. Studenti se naučí odpovídat na kladené dotazy, aniž by byli schopni porozumět skutečnému obsahu probírané látky. V případě některých předmětů se do takových dobrodružství často ani učitel nepouští a třeba v dějepisu mu mnohdy postačí, když se dozví „správnou“ odpověď. Samotná schopnost smysluplně odpovídat na položené otázky není dostatečnou pro prokázání schopnosti porozumění dané problematice. Rozhodnutí, zda žák používá pouze „slabou umělou inteligenci“, nebo do problému skutečně pronikl a věc pochopil je úkolem dobrého učitele. Právě proto je pro mne obtížné přijmout myšlenku, že hodnocením žáků formou zaškrtávacích otázek v celostátně používaných testech lze zjistit něco výrazně více, nežli schopnost potrápit své paměťové buňky.