Podívejte se na vystoupení Andrease Schleichera na konferenci v Praze

Zpravodajský server Lidovky.cz přinesl záznam konference Škola pro 21. století, která se konala 16. 9. 2013 v Praze. Na konferenci vystoupil i náměstek ředitele pro vzdělávání Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) Andreas Schleicher. Jeho vystoupení i příspěvky ostatních řečníků včetně panelové diskuse si můžete přehrát ZDE.

Přečtěte si také rozhovor s Andreasem Schleicherem, který vyšel 14. 9. 2013 v Lidových novinách. Text je zajímavý především tím, že zástupce OECD postupně vyvrací v České republice zavedené představy, že propad kvality vzdělání je způsoben jeho příliš širokou dostupností a vzdělanosti země nejlépe prospějeme, když větší část populace přesuneme do dělnických profesí. S náměstkem OECD hovořil Luboš Palata.  

Náměstek ředitele OECD pro vzdělání Andreas Schleicher bude během příštích měsíců jedním z nejcitovanějších lidí na planetě. OECD totiž zveřejní výsledky testů PISA, které pod Schleicherovým vedením provádí ve vyspělých zemích světa každé tři roky a které se staly jedním z hlavních kritérií úspěšnosti vzdělávacích systémů. Se svojí přednáškou, jež má motto Lepší vzdělání, lepší práce, lepší život, vystoupí Andreas Schleicher na pondělní konferenci Česká škola 21. století, kterou v Praze spolupořádají LN, Nadace Depositum Bonum a Česká spořitelna.

Mám sedmnáctiletého syna. Má talent na přírodní vědy, zajímá ho technika, ale je dobrý i na jazyky a má i dokonce umělecké vlohy. Co mu mám říci, aby studoval, aby měl, jak říkáte vy ve své přednášce, lepší vzdělání, lepší práci a lepší život?

To, o co jde dnes, je otázka kompetence. Moderní svět vám neplatí za to, co víte, ale za to, co s tím, co víte, dokážete udělat. To je totiž velký rozdíl. Nejde jen o to, co jste se naučili, ale jak to dokážete převést do života. Nejde o to opakovat to, co jste se naučili, ale musíte to dále rozvíjet, dokázat to používat v nových situacích. Všechno, co víme dnes, může být zítra zcela neprodejné. Jde o to, zda s tím, co víte, dokážete překračovat hranice dnešního vědění. Nestačí být jen dobrý odborník, ale musíte mít schopnost dávat dohromady lidi, aby společně vymýšleli něco nového, aby se učili novým věcem a dokázali je vytvářet. V tom spočívá naše budoucnost.

Asi se ale shodneme, že základem je mít dobré vzdělání. Takové Španělsko má však nejlépe vzdělanou mladou generaci v historii, přesto je mezi těmito lidmi obrovská nezaměstnanost a mluví se o ní jako o „ztracené generaci“. Jak je to možné?

Jde o takovou toxickou směs několika problémů. Na jedné straně tu máme mnoho absolventů univerzit, kteří nejsou schopni najít práci, ale na druhé straně tu jsou zaměstnavatelé, kteří nemohou najít lidi s dostatečnými schopnostmi. To není otázka kvantity vzdělávání, ale jeho relevance. A tady španělské vysoké školy a univerzity dlouhodobě zaspaly. Dříve bylo vysokoškolské vzdělání záležitostí malé elity, dnes má vysokou školu polovina španělské populace a na to nebyl nikdo připraven. Tyto lidi musíte učit zcela jinak. Mnoho studentů totiž opouští školy, aniž by umělo cokoli použitelného v praxi, vysoké školy je neučí flexibilitě. Představte si vysoké školy a univerzity jako supermarket, v kterém máte velkou část zboží, jež nikdo nechce koupit. Jeden den, dva, týden, měsíc… Když provozujete supermarket a nechcete zkrachovat, tak musíte změnit nabídku svého zboží. A přesně to musí udělat španělské univerzity. Problém Španělska není v tom, že by mladí lidé byli příliš vysoce kvalifikovaní, to je špatný pohled. Ale nejsou připraveni na to vykonávat konkrétní práci. Tam, kde se daří vzdělávání propojit s prací, jsou výsledky mnohem lepší. Ve Španělsku se to nedařilo a tamní mladí lidé za to dnes platí skutečně vysokou cenu.

To ale asi není jen problém Španělska?

Zcela určitě ne. Španělsko je jen extrémní příklad. Setkáváme se s ním v různých podobách v mnoha dalších zemích. Na jedné straně nedokáží vzdělaní mladí lidé najít práci, na straně druhé pláčí zaměstnavatelé, že na trhu práce nemohou najít vyhovující zaměstnance. Nemůžeme dnes lidi připravovat na to, co bylo potřeba pro minulost, ale musíme je připravovat na to, co bude třeba v budoucnosti. Na technologie, které ještě dnes nebyly vyvinuty. Nedokážeme říci, jak bude svět vypadat v budoucnosti. Ale víme, že se mění stále rychleji a to, co potřebujete, abyste se v něm uplatnili, je flexibilita.

Takže podle vás není problémem Evropy, že má dnes příliš mnoho studentů, příliš mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí?

Ne, zcela určitě ne. Všechny statistiky ukazují, že čím vyšší vzdělání, tím lepší uplatnění v životě. Ukázala to i ekonomická krize. Pro vysokoškolsky vzdělané lidi neznamenala v celkovém měřítku žádnou katastrofu, ale ti, kteří neměli dobré vzdělání, na ty krize tvrdě dopadla. Takže tady nestojí otázka tak, že by mělo být vzděláváno méně lidí, ale jde o to, aby toto vzdělání bylo relevantní. V minulosti mělo vysokou školu deset procent obyvatelstva, dnes oněch čtyřicet, padesát procent. Jejich vzdělávání musí ale proto zákonitě vypadat jinak. A to se často nedaří.

My v Česku jsme měli ministra školství Josefa Dobeše a ten prosazoval omezení středních škol a vyzýval české rodiče, aby své děti posílali na řemeslo. Co si myslíte o tom?

Lidé, kteří něco takového říkají, myslí vždy děti někoho jiného, ne ty vlastní. Samozřejmě, řemesla, odborné vzdělání jsou velmi důležitou součástí pro fungování hospodářství. Německo, Švýcarsko, ale i Česko se poměrně dobře vyrovnávají s problémem nezaměstnanosti mladých lidí, protože mají poměrně velké množství odborně kvalifikované mládeže. Ale pohled, že potřebujeme víc řemeslníků a méně vysokoškoláků, je falešný. Je nesmysl, aby se lidé dělili na ty, kteří budou studovat, a ty, kteří na to takzvaně nemají a kteří budou živit svojí prací ty vědce a vysokoškoláky. To je zastaralý pohled, pohled dřívější průmyslové společnosti. Dnes už neexistují hranice mezi akademickým světem a světem výroby. A musí tu být možnost, aby – když je někdo dobrý řemeslník – se z něj později mohl stát i inženýr, když bude na to mít schopnosti.

Dnes všichni mluví o tom, že budoucnost je v technických oborech, že se má studovat matematika, mladí lidé se mají stát programátory, konstruktéry. Ale všichni přece nejsou talentovaní na matematiku, všichni nemůžeme být programátory.

Náš dosavadní vzdělávací systém je příliš selektivní. U nás se řekne, ten je talentovaný na matematiku a ten ji může studovat. Týká se to pěti, deseti procent dětí, a to je příliš málo. Ale podívejte se na dnešní Čínu. Tam musí matematiku prostě zvládnout každé dítě. V Číně neexistuje výmluva, že někdo nemá na matematiku talent. Učitel má prostě za úkol, aby matematiku dobře naučil. Podívejte se na výsledky našich testů v Šanghaji. Všichni tam umí matematiku, všichni se o matematiku zajímají a nejen o matematiku, ale o přírodní vědy. U nás mají k matematice děti odpor, obtěžuje je. Ale matematika, to dnes není specializace, to je základ naší společnosti. Nejen pro matematiky, programátory, ale pro každého. My jsme se v České republice ptali dětí, co je třeba k tomu, aby člověk zvládl dobře matematiku, a odpověď v drtivé většině případů byla, že člověk na to musí mít talent. Když jsme tutéž otázku položili v Číně, v Japonsku, v Singapuru, tak devět z deseti dětí řeklo, že k tomu, aby dobře zvládlo matematiku, je třeba mít jen dobrého učitele, který mě ji dokáže naučit. Takže ta otázka, zda máme „tolik matematiků“, je nesmyslná. Matematiku se může naučit téměř každý a téměř každý ji v životě potřebuje. Bez matematiky nemůžete porozumět třeba problémům současného světa, jako je třeba globální oteplování nebo mnoho společenských problémů.

Podle žebříčku PISA to vychází tak, že země jako Japonsko, Singapur nebo čínské megapole jako Šanghaj nebo Hongkong jsou na tom lépe než Evropa nebo USA. Dá se říci, že Západ a Evropa i tady prohrávají?

Nedá se to říci o celém Západu a o celé Evropě. Například takové Finsko je na tom velmi dobře, stejně dobře jako asijské země. Finsko ukazuje, že celá Evropa má potenciál být stále na špici. A část evropských mladých lidí je stejně dobrá jako jejich asijští vrstevníci. To, v čem Evropa prohrává, je, že nemá ambici být nejlepší. Jsme pohodlní, máme se příliš dobře. V Asii je to dnes tak, že lidi dávají velkou část peněz na vzdělání svých dětí, místo aby je utráceli za konzumní život. Každé dítě tam ví, že jeho život bude záviset na tom, co se naučí ve škole. Ale na druhé straně země jako Finsko nebo Nizozemsko ukazují, že i v Evropě lze poskytovat dobré vzdělání.

Dobře, říkáte, že je v Evropě konzumní společnost a máme se tu příliš dobře. Ale i Japonsko je na tom podobně, také je to konzumní společnost, také se mají hodně dobře. V čem je to v Japonsku jiné?

V Japonsku je především jiné postavení a role učitelů. Učitelé kladou na žáky vysoké nároky, na každé dítě, neexistuje žádná omluva, prostě každý musí být dobrý a učitelé se cítí být za to osobně zodpovědní.

Nejlepší čínští, japonští, korejští studenti ale stále studují na evropských či amerických univerzitách. Naopak téměř žádného Evropana dnes nenapadne, aby jel studovat do Číny. Je to ale jen otázka času, kdy místo na Oxford budeme posílat děti do Šanghaje?

V Číně vzniká každý týden nová univerzita. Za deset let to tam bude vypadat úplně jinak než dnes. A nejde jen o množství nových univerzit, výrazně stoupá i jejich kvalita. Ta rychlost vývoje je ohromující. V zemích, jako je Česko, si musíme uvědomit, že naše práce je mnohem dražší, a proto musíme být o mnoho lepší. V minulosti neměla Čína kvalifikovanou pracovní sílu, a tak nám konkurovala cenou práce. Dnes už má středně až dobře kvalifikované pracovní síly a nejde tu už jen o cenu práce. My v Evropě si už nevystačíme s tím, co máme. V minulosti byl pracovní trh schopen zaměstnat i velké množství nekvalifikované pracovní síly. Dnes už pro tyto lidi práce skoro není. To není jen otázka školství, to je i společenský problém.

Pokud jde o Evropu, už jsme tu zmínili Finsko, jehož kvalita školství se už stala světově známým fenoménem. V čem je základ finského úspěchu?

Je to kombinace profesní autonomie učitelů, která je ale spojena s osobní odpovědností, a současně velice propracovaného systému. Každý učitel je ve Finsku součástí vzdělávacího systému a podílí se na jeho fungování a dalším rozvoji. Ve Finsku se učitelé každodenně dále vzdělávají, stále se pracuje na dalším rozvoji vzdělávacího systému, na jeho transparentnosti. Učitelé jsou nejen slušně placeni, ale jejich povolání je vysoce ceněno celou společností. Dnes je ve Finsku povolání učitele druhé nejžádanější vůbec.

Je to dáno i velkými prostředky, které Finsko jako stát dává na školství?

Ano, je to samozřejmě i tím. Investice do vzdělání jsou investice do naší budoucnosti. Ve Finsku ale hlavně platí heslo, že vzdělávací systém může být dobrý jen tak, jak dobří jsou naši učitelé. Proto ve Finsku je vzdělání a kvalita učitelů zásadní prioritou. A učitele tam mohou dělat jen ti nejlepší. Podobné je to i v Asii. Tam mají sice ve třídách velké množství žáků, ale skvělé učitele. A ještě jeden příklad z Asie a Finska. Tam je to tak, že do nejproblematičtějších škol posílají jen ty nejlepší učitele. Například když je někdo v Šanghaji dobrý učitel a chce povýšit, stát se třeba ředitelem školy, tak ho nejdříve pošlou do některé z nejhorších škol ve městě. A teprve když tam uspěje, může být povýšen. A podobné je to ve Finsku. To, co je na Finsku fascinující, není jen to, jakých dosahuje celkových výsledků, ale i to, jak jsou vyrovnané na všech školách, kdy se od sebe liší o pouhých pět procent. Každá škola má dobrý výsledek. V mnoha evropských zemích, včetně České republiky, ten rozdíl mezi znalostmi žáků z jednotlivých škol dosahuje klidně i padesát procent.

Velkým tématem v Česku je placení školného na vysokých školách. Jaký je váš pohled?

Nemyslím si, že stát by měl mít povinnost hradit studium každému, kdo chce studovat. Úkolem státu je ale vytvořit podmínky pro to, aby každý, kdo chce studovat, studovat mohl. To je příklad Velké Británie, kde systém studentských půjček umožňuje férovější podmínky a kvalitnější studium než kontinentální Evropa, jež se musí od Británie v tomto směru hodně učit.

Jste velkým kritikem předčasné selekce ve vzdělávacím systému. V Česku je v posledních letech velký problém v tom, že ze základních škol odchází velká část lepších žáků už v páté třídě na gymnázia a na školách tak zůstávají většinou jen ti méně talentovaní. Co je podle vás největší riziko tohoto systému?

V deseti letech je velmi těžké odhadnout, jaký potenciál v sobě dítě má. To je největší problém tohoto systému. V minulosti, kdy tento systém vznikl, to bylo v pořádku. V 19. století, kdy byly jen velmi omezené prostředky na vzdělávání, bylo logické, že se věnovaly jen na ty nejlepší. Dnes je ale situace úplně jiná. Špatná je sama filozofie selekce, a to z mnoha důvodů. Dětem, které zůstanou na základních školách a nejdou v těch deseti na gymnázia, to dává cejch. Podobné je to s těmi, které nechají učitelé propadnout. Ve Finsku učitelé 30 procent úvazku vykonávají mimo školu, doučují, snaží se zjistit, v čem děti mohou vyniknout, zjišťují, na co jsou talentované. Selekce není cesta.

Češi jsou sami o sobě přesvědčeni, že patří mezi vzdělané národy. Co ukazují vaše testy?

To, v čem Česko vyniká, je skutečnost, že téměř každý mladý člověk tu má ukončené základní vzdělání, jen velmi malý počet žáků ho nedokončí. Máte také silné odborné školství a také poměrně velkou variabilitu systému vzdělávání. Pokud jde o výsledky testů, tak se Česko pohybuje někde ve středu.

Když se podíváme na střední Evropu, tak jednou ze zemí, kde se tyto výsledky výrazně zlepšují, je Polsko. Česko se naopak propadá. Jaký to může mít vliv na naši budoucnost?

Souvislost mezi dnešní úrovní školství a budoucí výkonností ekonomiky je enormní. Kdyby se například Česká republika dokázala zlepšit v posledních dvaceti letech podobně jako Polsko, mělo by to obrovský pozitivní vliv na vaše hospodářství, mluvíme o stovkách miliard eur. Vztah mezi dnešní úrovní školství a budoucím hospodářským úspěchem je enormní. Ale platí to i obráceně. Teď jsme měli v evropských zemích ekonomickou krizi. Slabé výsledky školství mohou být příčinou trvalého hospodářského úpadku.

***

Nadace Depositum Bonum byla zřízena Českou spořitelnou pro podporu české společnosti v oblasti vědy, výzkumu, vývoje a vzdělání. Jmění Nadace tvoří peníze z promlčených pohledávek z anonymních vkladních knížek, jejichž další existenci zakázala Evropská unie a následně parlament České republiky. Nevyzvednuté prostředky ve výši více než jedné miliardy korun se Česká spořitelna rozhodla věnovat české společnosti v podobě zřízení nadačního jmění. V závislosti na výši výnosů z nadačního jmění bude roční rozpočet nadace přibližně 20–30 milionů korun ročně. Pilotní projekt Elixír do škol se od září věnuje zatraktivnění výuky fyziky na českých školách.