Učily se tu i moje děti, říká ředitelka integrované školy v Krakově. Ve třídách je dvacet dětí, z toho až pět s těžším postižením

Magdalena Mazur je už sedmnáct let ředitelkou školy, která se zaměřuje na integraci dětí s postižením. Takových škol je v polském Krakově asi třicet a je to zhruba čtvrtina z celkového počtu základních škol. Začaly vznikat v devadesátých letech a jsou jakýmsi mezičlánkem mezi běžnou a speciální školou. Integrované třídy teď v Polsku začínají budovat i běžné základní školy. 

Můžete prosím českým čtenářům vysvětlit, čím je specifická integrovaná škola, čím se liší od běžné základní školy? 

Integrovaná škola, jako je ta naše, je škola, kde se společně učí běžné děti a děti s nějakým postižením. Ta jsou různá: od tělesných po mentální. Máme děti nevidomé, neslyšící, s pohybovým hendikepem, děti s motorickou afázií, což je porucha řeči, děti s poruchou autistického spektra i děti s lehkým mentálním postižením, děti s Downovým syndromem…

Kolik máte tříd, jak velká je vaše škola?

Kolem čtyř set dětí. Asi šedesát děti má různá postižení a kromě toho máme sedmdesát dětí s odlišným mateřským jazykem, většinou z Ukrajiny, také z Běloruska. V ročníku máme tři paralelní třídy, jedna je běžná a další dvě integrované, většinou s třemi až pěti žáky, kteří vyžadují speciální podporu. Maximální počet takových dětí ve třídě je pět na celkový počet dvaceti žáků.

Odborné posily do škol

Kolik máte učitelů a dalších specialistů?

Celkově ve škole pracuje sto pedagogů, z toho třicet speciálních. Ve škole jsou dále dva psychologové, dva vzdělávací terapeuti, jeden rehabilitační pracovník a logoped. Oproti běžné škole máme tedy odbornější personál. V integrovaných třídách spolupracují dva pedagogové; běžného učitele, specialistu na daný předmět, doplňuje speciální pedagog. Každému z dětí s postižením se věnují specialisté i individuálně, jde o zhruba čtyři hodiny týdně. Oba učitelé ve třídě společně usilují o to, aby každé dítě dosáhlo maximálního rozvoje, aby bylo co nejúspěšnější v rámci svých možností. 

Jsou ve vaší škole i žáci s běžnějšími poruchami učení, jako je dysgrafie, dyslexie, dyskalkulie?

Takové děti jsou v každé škole a u nás v každé třídě, i v té běžné. Stejně jako děti s psychickými problémy, fobií ze školy a tak dále, které potřebují pomoc psychologa a dalších specialistů. Tyto děti nemám na mysli, když mluvím o dětech s postižením. Ale samozřejmě i na tyto děti musíme brát ohled, při výuce, zadávání úkolů a tak podobně. V polském vzdělávacím systému se teď hodně pracuje s individualizací vzdělávacího procesu. S každým žákem musíme pracovat co nejvíc individuálně, s cílem, aby zažil úspěch. 

Od kdy jsou integrované školy součástí polského vzdělávacího systému?

Integrace tohoto typu byla zavedena v 90. letech minulého století. Od té doby máme v Polsku tři typy základních škol: běžné, integrované a speciální. Od roku 2016, v souladu s evropskou normativou, ale děti s postižením mohou chodit i do běžné školy, pokud tak rozhodnou rodiče. Od školy se očekává, že jim poskytne co nejlepší podmínky pro jejich rozvoj a specializovanou podporu.

Takže integrovaná škola stojí někde mezi školou běžnou a speciální?

Ano. Do speciálních škol chodí děti s těžšími formami zejména mentálního postižení, které ani s výraznou podporou v běžné škole neuspějí. Ve speciální škole je velký důraz na pěstování běžných životních návyků, připravují tam děti na pokud možno samostatný život. Pro většinu žáků naší školy, kteří mají studijní ambice, by vhodná nebyla. Ale podle mě platí i to, že ne každý náš žák by se cítil dobře v běžné škole, kde je víc dětí ve třídě a kde nebude mít stejnou míru podpory. Současná legislativa Evropské unie však nepovažuje integrované školy za žádoucí – cílem je posílit inkluzivnost každé běžné školy. Což je dobrý cíl, ale realita tomu může zatím být vzdálená. Ve třídě, kde je dvacet osm žáků, bude dítě s Aspergerovým syndromem fungovat hůř, pokud nebude mít dostatečnou podporu, ta je ale v současné době stále mimo možnosti mnohých základních škol.

Všimla jsem si, že ve vaší škole dětem nabízíte mimo jiné biofeedback, terapeutický postup, který zahrnuje měření fyziologických veličin v reálném čase a jejich prezentaci měřené osobě. V čem to dětem pomáhá?

Biofeedback používáme především na trénink koncentrace a posilování autoregulace. Mozková aktivita dítěte je snímána elektrodami a převedena do grafické formy na obrazovce. Jednu obrazovku má před sebou žák, druhou náš specialista. Pomocí různých cvičení žák vidí, jak jeho zaměření pozornosti, koncentrace, ovlivňuje objekty na obrazovce. Samozřejmě potřebujeme svolení od lékaře, musíme se ujistit, že dítě nemá žádné kontraindikace. Je pod odborným dohledem. Děti tuhle aktivitu mají rády i proto, že sedí na speciálním masážním křesle a terapie je zarámovaná do pohodové atmosféry. Přístroj na biofeedback si pořídilo docela dost polských škol za peníze z evropských fondů. I my se dotace snažíme využívat na maximum.

Jaká je podle vás budoucnost integrovaných škol?

Uvidíme, jak rozhodne současná ministryně vzdělávání Barbora Nowacka. Měli jsme s ní jako ředitelé integrovaných škol setkání a zdálo se mi, že i ona chápe, že naše školy v polském systému představují určitou výhodu a nebylo by dobré je zbrkle odstranit. Řekla bych, že současný postoj ministerstva je spíš rozvíjet to, co máme, a integrované školy zachovat, do doby, než bude pro inkluzi náležitě vybavená každá základní škola. V každém případě si myslím, že je velmi dobré, že se rodiče mohou rozhodnout mezi třemi proudy.

Novinkou též je, že mnoho běžných škol v poslední době buduje integrované třídy. Jakmile mají tři děti s postižením určitého rozsahu v jednom ročníku, dostanou oprávnění vytvořit speciální třídu, kde bude maximálně dvacet dětí a učitel dostane doplňkovou podporu speciálního pedagoga. Musí to odsouhlasit zřizovatel školy, protože to samozřejmě znamená zvýšení nákladů. 

Co se stane, když se vám dětí s postižením přihlásí víc, než můžete přijmou? Říkala jste, že maximum je pět na jednu třídu.

Ano, přijímáme každý rok maximálně deset dětí celkem, do dvou integrovaných tříd, ale přihlášek jsem měla loni dvacet tři. Zbylé děti se musejí obrátit na jinou školu, kde mají volno. Město jim každopádně musí místo ve škole garantovat, v prvé řadě ve škole integrované, ale kdyby se takové místo nenašlo, tak ho musí přijmout jeho spádová škola. 

Škola i pro zdravé děti

Do integrovaných škol rodiče přihlašují i děti, které žádné postižení nemají. Jaká je jejich motivace?

Jsou to rodiče, kteří věří tomu, že pro jejich děti je taková škola prospěšná, vědí, že u nás cíleně rozvíjíme respekt k jinakosti, spolupráci, empatii, že klademe důraz na dobré školní klima, a také vědí, že se jejich dítě bude učit v menší třídě, ve které působí dva učitelé. 

Mluvila jsem s ředitelkou jedné střední školy, jejíž dva velmi inteligentní synové k vám chodili. A měli vaši školu moc rádi, nicméně v posledních dvou ročnících přešli jinam, aby se lépe připravili na závěrečné zkoušky. Jak se u vás cítí děti s vysokou inteligencí, nemají přece jen nedostatek podnětů?

Velmi záleží na skladbě třídy a na tom, jak se žáky pracuje učitel. Oba chlapci měli také určité potíže a s nimi souvisela nižší schopnost adaptovat se na normy. Prostředí naší školy k nim bylo velmi vstřícné, akceptující, měli skvělou třídu pod vedením mého zástupce, měli výborného dalšího podpůrného učitele. Proto se tu cítili dobře.

V té třídě byla mimochodem i dívka s Downovým syndromem, která nyní úspěšně studuje na dobré střední škole. I u nás to byla velmi pilná, učenlivá žákyně, třída ji velmi „brala“, děti ji měly rády, také její rodiče se velmi angažovali, pomáhali jí všemožně se rozvíjet. Díky tomu a díky podpoře školy dokázala kompenzovat svůj hendikep. Troufám si říct, že naše škola je schopná vytáhnout každé dítě nahoru, rozvíjet ho. 

Sem k nám chodily i obě moje děti. Dcera u nás teď učí biologii. Oba jsou už dospělí a říkají, že kdyby chodili do jiné školy, nebyli by takoví, jací jsou, naše škola je naučila hluboce akceptovat jinakost, to, že lidé na světě jsou různí. Myslím, že z nich udělala dobré lidi. Ale nejen to. Děti se tu učí zdravé vzorce chování, které je pak podporují v učení, budují svou resilienci, odolnost, inspirují se v tom, jak překonávat překážky. 

Mají před očima skvělé vzory lidí, kteří se nevzdávají. Jeden z našich velmi inteligentních žáků, který je nepohyblivý a upoutaný na vozík, se stal tiskovým mluvčím kurátora osvěty malopolského vojvodství se sídlem tady v Krakově. (Kuratoria jsou důležitým článkem polského vzdělávacího systému. Kurátora jmenuje a odvolává přímo ministr. Dohlíží na školy v daném regionu.) Je to skvělý mladý muž, který chce být příkladem pro ostatní lidi, kteří nemají jednoduchou startovací pozici.

Jak dlouho již v této škole působíte?

Dvacet pět let. Je to moje první pracoviště. Nejdřív jsem učila dějepis a občanskou nauku, řediteluji zde už sedmnáctým rokem. Učím i nadále, mám to ráda a díky tomu mám i blízký kontakt s dětmi. 

Kolik takových škol jako je ta vaše, je například u vás v Krakově, v poměru ke všem základním školám?

Integrovaných škol je v Krakově asi třicet, je to asi jedna čtvrtina všech základních škol. 

Máte ve škole také hodně ukrajinských dětí, v průměru skoro devět v ročníku. Jak se učitelé vyrovnali s řádově složitější situací ve třídách?

Není to pro ně jednoduché. Před začátkem války jsme měli dvě tři jinojazyčné děti ve třídě. Ukrajinské děti také často odjíždějí, pak se zase vracejí, jejich situace není stabilní. Podporuji učitele v tom, aby k tomu přistupovali s otevřeným srdcem, aby chápali, že těm dětem je třeba pomoci vybudovat vše od základů. A máme ukrajinské děti, které přijely hned na začátku války a již mluví bezvadně polsky a výborně fungují v kolektivu. Dělá mi radost, když k nám přecházejí děti z jiných škol a říkají: tady je to fajn, k ukrajinským dětem se tu učitelé hezky chovají. Musím se pochlubit, že naše škola je opravdu dobrá, řekla bych nadstandardní, dosahujeme velmi dobrých výsledků v závěrečných testech, i když bereme v potaz výsledky žáků s postižením. Mnozí jsou od těchto testů osvobození nebo mají zvláštní podmínky, a přesto je dokáží napsat opravdu dobře. To byl například případ té dívky s Downovým syndromem. I to je ale podle mě efekt celkové orientace školy na dobré klima a vztahy. Hodně dbáme na to, aby tu dětem bylo dobře.

Škola má 22 učeben a laboratoří, 2 tělocvičny (jednu velkou a jednu malou upravenou pro choreoterapii – terapii tancem), laboratoř biofeedbacku, jednu denní místnost, školní jídelnu, velké a moderní venkovní sportoviště, dětské hřiště a téměř hektar zeleně.

Text vznikl díky podpoře Nadace RSJ.