Stav vzdělávacího systému poznáme i bez testů

Psycholog Václav Mertin komentuje včerejší vyjádření ministra Dobeše a dokládá, že očekávání, která ministr a část veřejnosti vkládají do plošného testování na základních školách, se nemohou naplnit a naopak hrozí, že jen posílí negativní trendy v našem vzdělávacím systému.

Názor o potřebnosti testování žáků v pátých a devátých ročnících opakuje pan ministr školství již delší dobu. Stále se mu však nedaří přesvědčit o smysluplnosti tohoto kroku angažovanou veřejnost, a už vůbec ne odborníky.

Testování nemusí být principiálně zcela nevhodné, jen je třeba rozmyslet, k čemu bude sloužit, a pak následně vytvořit odpovídající nástroje. Přestože už se má brzy začít ověřovat, stále se mění a rozšiřuje účel testování. Jak to vypadá dnes, bude sloužit téměř na všechno. Získáme informace o výkonnosti celého školství i jednotlivých škol, poskytne zpětnou informaci a podněty k dalšímu učení konkrétnímu žákovi, zachytí přidanou hodnotu školního učení, může představovat pojistku, aby se na vyšší typ školy nedostávali „mentálně retardovaní“. Sloužit má i jako podklad k optimalizaci škol. Jednoznačně lze konstatovat, že jeden test v navrhovaném uspořádání nenaplní téměř žádné uváděné požadavky. Jediné, co si s jistotou umím představit, je odpověď na otázku, jak populace českých žáků vyřeší konkrétní úkoly v testech. A to se mi zdá trochu málo.

Jeden velký problém pedagogického (i psychologického) testování tkví v tom, že zkoumaná materie je nesmírně složitá, naproti tomu testové nástroje velmi nedokonalé a neúměrně zjednodušující realitu. Pro řadu účelů to příliš nevadí (například pro výzkum, zjišťování populačních vývojových trendů), jenže kdyby se pouze na základě výsledků v testech měl rozhodovat budoucí osud konkrétního dítěte nebo školy, tak jde legrace stranou, protože testy takhle používat nelze.

Značkovat a rozdělovat

Od možnosti využití výsledků testů jako zábrany k vyššímu stupni vzdělání snad pan ministr definitivně ustoupil. Nemá pro ni odbornou ani lidskou oporu. A že se bojí, aby mentálně retardovaní neprošli úspěšně všemi stupni vzdělávání až k bakalářskému titulu? To je s prominutím i s onou nadsázkou odborný blábol a znevážení práce učitelů od základních po vysoké školy, koneckonců i státní maturity. Pokud by snad přece jen měly výsledky testů představovat zábranu vstupu ke studiu s maturitou, tak se ptám, jestli to bude na doživotí? A umí si pan ministr představit, co to s dítětem udělá, když dostane jeden nebo dokonce dva papíry, že je neschopné studia? A jak toto značkování ovlivní přístup učitelů a klima ve třídě? Základní škola má zákonné poslání učit/naučit a umožnit dětem společné vrůstání do společnosti, a ne je značkovat a rozdělovat.

Testy prý zjistí přidanou hodnotu školního učení. Pan ministr uvedl, že „krásné je to, že na škole té a té učitelé dokázali Honzíka vytáhnout z percentilu sedmadvacet v páté třídě na percentil 83 v deváté třídě. A ministr školství pak této škole tleská.“ Jenže percentil vyjadřuje pořadí v populaci, a nikoli absolutní míru. Takže co Honzík získá, Ivánek nutně musí ztratit. A kdyby se náhodou úplně každý žák naučil na druhém stupni desetkrát tolik, než uměl v páté třídě (nebo naopak vůbec nic), tak na pořadí v devátém ročníku se oproti pátému vůbec nic nezmění a přitom by šlo o úžasný (hrozný) výsledek. Jenže kde pak bude vidět přidaná hodnota?! I když dojde k posunu v percentilech, tak to stále ještě vůbec nemusí znamenat reálný posun. Je docela dobře možné, že test v pátém ročníku měří něco jiného než v devátém. Možná je velmi nízká jeho spolehlivost, takže když se bude v páté třídě test dávat ve středu, tak vyjde určitý výsledek, zatímco kdyby se zadával ve čtvrtek, tak by byl výsledek diametrálně odlišný. Zjistit parametry testu je nesmírně pracné a vyžaduje to řadu dílčích ověřování. Pokud se tak nestane, nemůžeme brát výsledky vážně.

Proč se nezjišťují vstupní data v prvním pololetí prvního ročníku, aby je bylo možné využít ve prospěch dítěte? Jestliže budou pokládána za vstupní data z páté třídy, pak jen těžko mohou mít jakýkoli vliv na aktuální hodnocení žáka, třídy, školy. V zájmu školy by pak dokonce bylo, aby právě v pátém ročníku byly výsledky co nejslabší. Naopak v devátém ročníku by měly být výsledky co nejlepší. Zkušenosti z USA vypovídají o tom, že školy doporučovaly zejména slabším dětem, aby zůstaly na testování doma, aby nezhoršovaly výsledky školy.

Návrat do minulosti

Plošné testování neslouží vzdělávání a rozvoji dítěte, je určeno zejména pro školské úřady, tedy pro stát. Na to, aby paní učitelka zjistila, co Honzík potřebuje rozvíjet, nepotřebuje plošné testování, ona se to spolehlivěji a validněji dozví, když Honzíka učí.

Je škoda, že rodiče víc nepřemýšlejí o smyslu takového testování. Patrně by museli dospět k tomu, že k informacím o stavu českého vzdělávacího systému lze dospět i bez plošného testování, že takové testování povede víc k přípravě na testy než k rozvoji vzdělanosti a že dnes už tento přístup představuje spíš návrat do odborné minulosti než vhodnou perspektivu.

Václav Mertin,
dětský psycholog