← Beduin ← Články

Stejné otázky jako česká revize RVP řeší řada zemí v Evropě i mimo ni

27. 9. 2021

EDUin

Revize RVP

Co přinesl týden 20. 9. – 26. 9. 2021

Krátce:

Bez testu by se mohly obejít školy v přírodě i školní návštěvy divadla. Vláda by měla v pondělí projednat další rozvolnění. Na složitá pravidla testování si stěžují rodiče i trenéři sportovních kroužků. „Testy zdarma nám nestačí. Antigenní test platí jen tři dny, takže ho můžeme využít jen v týdnu, kdy děti mají kroužek, kde přijímají samotest. Ten si ale samozřejmě musíme koupit,“ cituje SeznamZpravy.cz matku tří dětí. Ve školách se sice netestuje, ale třídy se dostávají do karantény na základě výsledků testů na kroužcích (novinky.cz). Ve středu bylo v karanténě asi tisíc dětí, situaci chce ministerstvo zdravotnictví zjistit dalšími koly plošného testování, uskutečnit by se měly v říjnu nebo v listopadu (ČT24). Pražský primátor Zdeněk Hřib chce, aby hygienici mohli podle situace nařídit plošné testy ve škole, které by stát proplatil. „Neusilujeme o obnovu plošného screeningu. Chceme, aby školy nebo zřizovatelé měli možnost dle místních podmínek testování znovu nastavit,“ vysvětluje Hřib (Český rozhlas Plus). Třídy se vyprazdňují i kvůli klasickým podzimním virózám. „Jsme teď přetíženi nemocnými dětmi, které po třech dnech v kolektivu začaly být nemocné. Jsou to školkové, školní děti. Imunita se musí trénovat a je pravda, že děti byly kvůli pandemii skoro rok mimo kolektivy,“ řekla pediatrička Ilony Hülleová (lidovky.cz). Ve čtvrtek ministr Vojtěch řekl, že by testování na kroužcích mohlo skončit stejně jako testování ve školách (SeznamZpravy.cz). V pondělí by vláda měla projednat další rozvolnění, která by se měla týkat zejména škol. Děti a studenti se nejspíše nebudou muset kvůli cestě do školy v přírodě, návštěvě zoo, kroužku nebo divadlu testovat či prokazovat, že podstoupili očkování proti koronaviru. A to v případě, že budou z jedné třídy nebo půjde o neměnný sportovní kolektiv (SeznamZpravy.cz).
Soud zrušil i napodruhé rozhodnutí, kterým ministerstvo školství zamítlo odvolání proti výsledkům didaktického testu z matematiky. „Soud spatřuje v odůvodnění stále závažné rozpory a nedostatečné vypořádání argumentace žalobce, pro něž bylo již jednou napadené rozhodnutí rušeno. Opětovně, jako v předchozím soudním řízení správním, pak žalovaný doplňuje poměrně podstatnou argumentaci až ve vyjádření k žalobě, což je z hlediska možné obrany proti takovým závěrům nekorektní postup,“ cituje CNN Prima News ze soudního rozsudku. Student kvůli napadanému rozhodnutí strávil o rok déle na střední škole.
„Odpírači dějepisu jsou pro mě pedagogickou výzvou. Jedna žačky mi sdělila, že nezná nic zbytečnějšího. Nadchlo mě to tak, že jsme o tom dlouho diskutovali,“ říká v textu Zuzany Hronové (aktualne.cz) dějepisář Roman Elner. Článek se zabývá změnami ve výuce dějepisu a zkušenostmi učitelů a všímá si řady projektů a aktivit, které s tím pomáhají – například vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů organizace Post Bellum nebo projektu Dějepis+. Startu projektu Dějepis+ se věnují novinky.cz. „Pořád přežívá představa, že v dějepise jsou důležité znalosti. Ale já dodávám, že nejen znalosti, ale i dovednosti,“ citují obsahového manažera projektu z Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Pinkase.
„Žák přejde na druhý stupeň, v šesté třídě se ještě ledacos omlouvá přestupem, ale v sedmé to najednou bouchne,“ říká v článku Lucie Kocurové (eduzin.cz) Kateřina Mannová, výchovná poradkyně ze ZŠ Velké Hamry. V okolí školy žije řada sociálně znevýhodněných rodin, příběhy řady jejich žáků připomínají Andílka ze seriálu ČT Ochránce. „Pro spoustu našich klientů je „pomáhající“ už to, že jim někdo naslouchá, že se o ně zajímáme, neoznačujeme je jako problémové,“ říká v rozhovoru Tereza Polesná ze střediska výchovné péče ve Slaném, odpovídá i na otázku, do jakých škol by tyto děti měly chodit (eduzin.cz). EDUin v tiskové zprávě upozornil, že počet dětí s diagnostikovanou poruchou chování se během posledních pěti let zdvojnásobil. O seriálu Ochránce, který se problému věnoval, mluvila s Lukášem Vaculíkem a Slávkem Hrzalem Lucie Výborná (irozhlas.cz), ptala se i na to, kolik stížností adresovaných ombudsmanovi má reálný základ. „Řekl bych, že tak dvě třetiny jsou dotazy a zbytečnosti a jedna třetina je to, co by se mělo řešit,“ odpověděl skutečný školský ombudsman Slávek Hrzal.
Akademie věd vydala 54 metodických listů ke svému popularizačnímu seriálu NEzkreslená věda pro učitele, kteří jejich videa využívají při výuce. Metodické listy obsahují doprovodné otázky, kvízy, hádanky a odpovědi k jednotlivým doposud zveřejněným dílům NEZkreslené vědy, volně k dispozici jsou zde.

Výrok týdne: „Moji studenti na gymnáziu jsou nyní mnohem kritičtější k obsahu výuky. Tím, že byli dlouho doma a najednou ve škole zase tráví dlouhé hodiny, mnohem víc posuzují, jestli jsou ty hodiny opravdu smysluplné. Nad tím se předtím zas tolik nezamýšleli…. Řeší, jestli je nutné být ve škole od sedmi do půl čtvrté a zda jsou všechny hodiny opravdu přínosné,“ říká předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová (DeníkN).

V souvislostech:

NIC SE NEODEHRÁVÁ VE VZDUCHOPRÁZDNU. STEJNÉ OTÁZKY JAKO ČESKÁ REVIZE RVP ŘEŠILA A STÁLE ŘEŠÍ ŘADA ZEMÍ V EVROPĚ I MIMO NI

V Česku se začátkem nového školního roku po několikaleté pauze jmenováním Expertního panelu znovu odstartovala revize rámcového vzdělávacího programu pro ZŠ (RVP), který má během příštích několika měsíců za pomoci „zdola“ dojít k pojmenování principů, jimiž se později budou řídit konkrétní změny (včetně v poslední době hojně propíraných škrtů v učivu) v samotném dokumentu. Řada jiných zemí už touto cestou prošla, včetně diskuse o takových tématech, jako je redukce učiva či kompetence a/nebo znalosti, a mají za sebou i zkušenosti s jejich implementací.

Kniha Dominika Dvořáka, Jakuba Holce a Michaely Dvořákové Kurikulum školního vzdělávání: Zahraniční reformy v 21. století (vydala Pedagogická fakulta UK v roce 2018) zaznamenává kontext, v jakém o změnách kurikula přemýšlejí v jiných zemích a cestu, kterou úvahy o školním kurikulu prošly od 60. let minulého století, kdy se představy o tom, co se mají děti ve škole naučit, začaly měnit. Tehdy už například „takzvaná nová sociologie vzdělávání v tradičním ‚akademickém‘ učivu spatřovala překážku, která brání sociokulturně znevýhodněným dětem v akceptování cílů školství, a tím v úspěchu ve vzdělávání.“

Nová školní kurikula, která i na základě těchto myšlenek vznikla, zpochybnila dělení učiva přísně podle předmětů i jejich hranice a přinesla tzv. kompetenční pojetí. To upozaďuje faktografii a zaměřuje se na práci s informacemi a na utváření a rozvoj dovedností. „Za raný a modelový případ se považuje skotské národní kurikulum – Curriculum for Excellence (jeho vývoji se kniha podrobně věnuje – pozn. red.), dalšími příklady by mohly být Wales, Nový Zéland a také naše rámcové vzdělávací programy,“ píší autoři publikace. Typické je pro tento typ školního kurikula zaměření se na vzdělávací výstupy, na proces učení, důležité je spíše „jak“ než „co“ učit, učitel se stává autonomním tvůrcem kurikula.

Odlišným směrem se vydaly konzervativní revize kurikula z posledních desetiletí, pro které je typická snaha o přesnější vymezení obsahu vzdělávání (učiva), a to jako reakce na podle autorů knihy „reálné problémy nových kurikul mj. s nedostatečným vymezením obsahu, s ověřitelností měkkých kompetencí jako cíle vzdělávání, s přeceněním schopnosti učitelů vytvářet kurikulum aj.“ Příklad vidí třeba ve švédské nebo anglické kurikulární revizi. Upozorňují také na to, že reforma kurikula je zadání státu školám a že je směrována v první řadě politickým rozhodnutím: „Úsilí o taxativní stanovení kánonu často souvisí s pocitem ohrožení tradičních (národních) hodnot a snahou, aby školy pečovaly o společnou nacionálně založenou identitu. Formulování kánonu může být iniciováno především politiky, ale může být motivováno i odborně – například argumentací, že bez porozumění tacitním základům kultury dané země nelze plně participovat na životě společnosti.“

Že je možné se při revizích kurikula pohybovat od jedné krajnosti ke druhé, ilustrují autoři na příkladu nizozemského kurikula dějepisu: „Nizozemsko kolem přelomu tisíciletí postupně zestručňovalo kurikulární rámec, u kterého se předpokládala velká aktivní součinnost škol a učitelů při jeho dotváření (…) nyní platné modelové kurikulum pro primární stupeň odráží především tento trend a lze jej označit za extrémně minimalistické (…) V reakci na toto pojetí obsahu vzdělávání byl v roce 2006 vytvořen „Holandský kánon“ (A Key to Dutch History, 2007), který naopak představuje linii padesáti položek reprezentujících podle autorů klíčová fakta nizozemských dějin.“

Samozřejmě popis „nového kurikula“ představuje určitou modelovou kategorii, stejně jako je tomu v případě jeho konzervativních protějšků. V praxi obvykle rámce bývají kompromisní, do určité míry hybridní, vykazují znaky více přístupů, někdy i poměrně odlišných. Pupala, Kaščák a Humajová (2007, s. 37) upozorňovali na to, že škola i své non-kognitivní úkoly plní prostřednictvím cílů kognitivních, což můžeme aplikovat i na kompetence (včetně „měkkých“) a říci, že v optimálním případě je rozpor mezi klíčovými kompetencemi a předměty jen zdánlivý. Existence obou přístupů vlastně odráží v kurikulu trvale přítomné dilema, zda úkolem školy je především předání tradice, anebo příprava pro budoucnost. (Konzervativcům jde nepochybně také o budoucnost, ale věří, že nejlepší příprava na ni spočívá právě v osvojení tradice.) V praxi ale podle autorů rámcové dokumenty, které upravují obsah a cíle vzdělávání, obvykle bývají kompromisem.

Výběr z Edukalendáře: