Strojní inženýr učí na základce chemii? Děsivé

Je jistě důležité dohodnout se, jaké učitele pustíme do škol, ale problémy jsou jinde

Na aktuální debatě o novele zákona, která buď pustí, nebo nepustí do škol i pedagogy, kteří učitelství nevystudovali, ale mají jiné vysokoškolské vzdělání magisterského stupně, je zajímavé netradiční rozdělení názorů a pozic. Nejde totiž o obvyklou progresivisticko-konzervativní barikádu.

Novelu zákona, která by uvolnila restriktivní zákon z roku 2015, jenž způsobil na části škol úbytek učitelů, prosazuje ministr Robert Plaga (ANO) v těsné součinnosti s Piráty. ČSSD je naopak ostře proti, považuje možnost, že by do škol přicházeli lidé, kteří neabsolvovali některou z pedagogických a učitelských fakult, za degradaci profese. Stejnou pozici zastávají učitelské odbory a spolek Pedagogická komora. Naopak Učitelská platforma, v níž je zaznamenatelné množství silných a ceněných učitelských osobností, uvolnění pravidel podporuje. Fakulty z návrhu radost nemají, ale vnímají aktuální nedostatek učitelů.

Rozdělený je i zbytek politické scény, a to opět ne podle jasných ideologických hranic. Udržet uzavření učitelské profese požaduje například lidovec Jiří Mihola. Václav Klaus Jr. z Trikolóry jako bývalý ředitel gymnázia naopak zastává ještě liberálnější pozice než ministerstvo. Podle něj nemá stát řediteli do obsazování míst učitelů mluvit vůbec a požadovat jejich další vzdělávání. V nechtěné komické nadsázce shrnul podstatu problému bývalý ministr školství za ČSSD Stanislav Štech: „Ředitel školy bude tou jedinou osobou, která rozhodne, že inženýr strojař bude na škole učit třeba chemii nebo jiný předmět, pokud ho to baví a ředitel nemůže nikoho jiného sehnat. Je to jistě příklad extrémní, ale zákon by ho umožnil.”

Extrémní?! Profesor Štech jistě není někdo, kdo by nevěděl, jak to ve školách chodí, přesto by stálo za to upozornit, že na běžné základní škole malé či střední velikosti učí chemii či fyziku i učitelky přírodopisu, rodinné výchovy nebo matematiky. A to i v případě, že „je to nebaví“. Prostě proto, že kvalifikovaní učitelé nejsou, nebo učitelé v  konkrétní škole nemají vhodné kombinace aprobací. Takže inženýr, který má k takové výuce motivaci, má na dosah pedagogicky vzdělanější kolegy a osvícenou ředitelku, která dohlédne, aby si doplnil vzdělání, ať už na fakultě nebo v kursech… to mi přijde dost v pohodě. Takový zákon kvalitě výuky rozhodně prospěje.

O tom, proč by další zabetonování profesi spíše uškodilo, si můžete přečíst ve starším blogu Anatomie učitelského fiaska, za poslední dva tři roky se v té věci mnoho nezměnilo. Spíš se vynořily jiné problémy, než je „degradace profese“, které je třeba řešit.  Ty hlavní jsou tři:

Učitelů je málo. To je dlouhodobý problém, který bude dále sílit, protože do důchodu odcházejí silné a přesluhující ročníky. Týká se to učitelek pro první stupeň, ale i dalších aprobací. Tady paradoxně svitla naděje v posledním koronavirovém roce. Rozkolísání poměrů a omezení některých profesí způsobilo, že učitelství jako jisté zaměstnání se stálým platem zařadili do výběru i lidé, kteří o tom dříve neuvažovali. Pokud vláda udrží kurz rostoucích učitelských platů (za to zaslouží pochvalu), půjde brzy o atraktivní profesi. Samozřejmě, že je nutné ohlídat, aby nenastupovali do škol lidé hlavně proto, že ve třídě je klídek a teplíčko (opravdu není), ale to nikdo jiný než ředitel neudělá. A zákon, který umožní novým lidem nastoupit a doplnit si pedagogické znalosti a dovednosti, právě proto potřebujeme.

Nedostatečně vzdělaní jsou ti, co už učí. Pokud se kritici zákona obávají, že by tak mohli učit lidé bez didaktických, pedagogických a psychologických znalostí, je dobré připomenout, že to je problém, který už máme. A týká se učitelů, kteří už ve školách jsou – byť s tím správným diplomem. Jak je to možné? Přinejmenším v osmdesátých a devadesátých letech se student na pedagogických fakultách o didaktice, dětské psychologii, elementární diagnostice poruch učení a dalších pro pedagoga užitečných věcech nedozvěděl naprosto nic. Což potvrzuji ze zkušenosti vlastní i mých spolužáků a spolužaček. Situace se zlepšuje až v poslední době, ale zatímco čerstvě nastupující učitelky a učitelé se počítají na tisíce, těch stávajících jsou desetitisíce. Tak jako tak, doplnění pedagogické kvalifikace odpovídající aktuálnímu stavu poznání a potřeb dětí stejně musíme řešit přímo na školách. Přibrat k tomu několik motivovaných „strojních inženýrů“ je ten nejmenší z problémů, které nás čekají.

Chybí zkušenosti z reálného světa. „Zaplať pánbů za každého člověka, který má zkušenosti se světem venku,“ říkává moje manželka učitelka a desítky ředitelů, s nimiž jsem za poslední léta mluvil, to potvrzují. Je to dokonce tak, že když se zeptáte ředitelky či ředitele některé z mimořádně úspěšných základních či středních škol, odkud bere pedagogy, řekne vám, že většinou mimo běžné čerstvé absolventy fakult. Ideální jsou lidé, kteří mají zkušenosti z jiné profese – právě proto, že umí lépe posoudit, co z toho, co se v školách učí, je k něčemu a jaké dovednosti svět za školními vraty ocení. Často jde o rodiče žáků, kterým se škola líbí, a rozhodnou se pro učitelskou dráhu. Někteří napůl učí a napůl pracují v původní profesi (tedy je pro ně méně důležitá výše učitelského platu).

Učitelství už dnes není a asi by do budoucna neměla být celoživotní profese. Někdo do ní přijde později, někdo odejde dříve a možná se občas na chvíli vrátí. Čím propustnější uděláme hranici mezi učiteli a neučiteli při pojmenování jasných parametrů, co považujeme za kvalitní výuku, tím lépe. Nemá tedy smysl zákon, který učitelskou profesi důkladněji opevňuje. Proto je vládní novela, o níž se bude rozhodovat na jaře, zcela na místě. A my máme hledat cesty, jak i běžného absolventa učitelské fakulty alespoň na chvíli ponořit do neškolní reality. Prospěje to oběma stranám a žákům především.