Publikujeme seriál textů Ondřeje Šteffla věnovaný současné situaci našeho školství. Sedm ran pro školství. Toto je čtvrtý díl. Odkazy na další díly najdete níže.
Podíl mladých lidí, kteří nastupují na vysokou školu všude v rozvinutém svět přesahuje polovinu, někde je i víc než 80 %. V ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než třikrát. I maturantů přibylo. Taková změna není snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Problém je, jak se s ním vyrovnat.
Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Díl druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Černé labutě vzdělávání – blog na pokračování. (původní text ZDE)
Zatímco předchozí dvě změny (Nárůst možností vzdělávání mimo školství a Nevíme na jaký život naše děti připravit), stále nabírají na síle, zde jde už o téměř ukončený proces. Problém je, jak se s ním vyrovnat.
Během let 1960 až 2010 došlo ve všech rozvinutých zemích k dramatickému nárůstu počtu studentů i absolventů v sekundárním a terciárním školství.
Podíl mladých lidí, kteří nastupují na vysokou školu, se v ČR během let 1994 až 2012 zvýšil více než třikrát! Tím ovšem jen dosáhl v rozvinutých zemích celkem běžného stavu něco přes 60 %. To, co v rozvinutých zemích trvalo více než 50 let, u nás proběhlo třikrát rychleji. Proto také nedošlo k přiměřené adaptaci na nové podmínky, a to ani k adaptaci systému, ani k adaptaci v uvažování aktérů. Velmi podobná situace je u maturit, i když změna nebyla zdaleka tak prudká. Dnes chce maturitu skoro každý a skoro každý ji také získá.
Průměrná délka počátečního vzdělávání se prodloužila od roku 1999 do roku 2010 o tři roky. Ne každý ví, že ve stále platném koncepčním materiálu z roku 2002 Národním programu rozvoje vzdělávání v České republice známém pod názvem Bílá kniha se píše: „že podíl žáků studujících všeobecně vzdělávací programy vzroste na 30 %, a že podíl žáků studujících vzdělávací programy končící maturitou vzroste na 75 %.“
Důsledky
Možnosti, potřeby i požadavky žáků a studentů se roztáhly po celé Gaussově křivce. Na vysoké i střední školy přicházejí žáci a studenti s výrazně nižšími studijními předpoklady, se slabší předchozí přípravou i s nižší motivací ke studiu než kdykoliv dřív.
Mnozí učitelé to prožívají velmi negativně a volají po návratu do minulosti, k výběru jen těch nejlepších, dokonce k omezení přístupu k vysokoškolskému vzdělávání. Nevědí nebo ignorují, že v rámci EU máme vůbec nejnižší podíl osob ve věku 30 až 34 let, jež ukončily terciární vzdělání. Vycházejí z toho, že nižší úroveň některých vede ke snižování úrovně a nároků na všechny. To je ovšem zkratkovitá úvaha. Pokud dojde k dostatečné diferenciaci nároků, obsahu, metod i vzdělávacích cest a jejich přizpůsobení možnostem a potřebám vzdělávaných, je možné zachovat jak špičkovou úroveň pro nejlepší, tak i poskytnout maximální možný, to ale znamená přiměřený, obsah i rozsah vzdělání i těm slabším. Psal jsem o tom už v roce 2009 v blogu Vzdělání a košíková a Rozbíječi strojů 2009. U obou blogů je i zajímavá diskuse. Bohužel dodnes jsou námitky stejné a stále stejně nepoučené.
Jisté je, že taková změna není snadná, rychlá a pro mnohé ani příjemná. Je však nezbytná. Představa návratu do minulosti, jak jí někteří (rozbíječi strojů) prosazují, je vysoce kontraproduktivní, protože brání důležitým změnám a udržuje současný nepříliš uspokojivý stav. Přitom má stejnou naději na úspěch jako snaha o návrat od aut k jízdě na koni. Filozof Jan Sokol mi kdysi napsal „Učitel, který sleduje ten nával, instinktivně cítí „to je moc“. Že masovost VŠ znamená novou výzvu k přemýšlení, ne jak ji zastavit, ale jak si s ní poradit – to člověka napadne až potom.“
I v roce 1774, když byla zavedena povinná školní docházka, mnozí vzdělanci protestovali, že takového vzdělání není prostému lidu třeba (jen se tehdy neargumentovalo Gaussovou křivkou, protože Gauss se narodil až o 3 roky později). A kdo by tehdy řekl, že naprostá většina lidí bude do školy chodit 13 let a 9 bude povinných.
Něco se změnilo!