Světchytře.cz: Česká strategie digitálního vzdělávání je skvělá. Ale s realitou nemá příliš společného

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který se věnuje tomu, jak se od sebe liší dokument Strategie digitálního vzdělávání a stav digitálního vzdělávání v našich školách. Jedním slovem lze říct, že diametrálně. Text vyšel 11. 12. na webu Světchytře.cz.

Když se člověk podívá, jak by měla vypadat Strategie digitálního vzdělávání 2020 přímo ve školách, naplňuje ho to optimismem. Robotické hračky v mateřských školách i na 1. stupni, Scratch pro děcka od 5. tříd výše, práce s daty na 2. stupni, informatika a programování na středních školách. Jenže – máme vůbec učitele, kteří tohle zvládnou?

Část výukových materiálů, nedávno za asistence ministerstva školství představených a zpřístupněných školám v rámci EU Code Week vypadá vážně dobře. Spolu s Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity se podařilo vytvořit prostředí, v němž mohou učitelé a žáci pracovat s programovacími jazyky ve vizualizované podobě. To si zaslouží potlesk, i když je strategie už několik let hotová a reakční doba ministerstva odpovídá spíše tempu první, nikoliv čtvrté průmyslové revoluce.

Školy tak budou mít k dispozici možnosti pro rozvíjení informatického myšlení, logiky a kauzality. Budou moci ukázat dětem “matrix”, tedy pozadí toho, co fascinuje naši pozornost v digitálním světě. Děti dostanou prostředky k tomu být více svéprávnými obyvateli digitální dimenze, nikoliv pouze spolehlivě paseným stádem, které lze bezmyšlenkovitě podojit o zlatonosná data za trochu virtuálního krmiva. Ale samo o sobě to bohužel nic neznamená.

Školy už mají roky k dispozici spoustu různých technologických pomůcek, od interaktivních tabulí po výukové programy využívající rozšířenou realitu. Jenže jedna věc je mít technologie k dispozici – a druhá je s nimi něco dokázat. Zrovna ve školství je mezi těmito dvěma polohami propastný rozdíl. Relativně mírně nastavená kritéria digitálního vzdělávání, nesplňuje ani čtvrtina z celkového počtu škol, jak ukazuje Česká školní inspekce ve své zprávě.

Nejde vlastně o vybavení či rychlost internetu. Největší překážkou pro to, aby se technologie staly přirozenou součástí školního vzdělávání, je ochota a dovednost učitelů takovou situaci vytvořit. Jinými slovy – ani ty nejlepší technologie samy o sobě nestačí. Musíte připravit lidi, aby s nimi dokázali pracovat. A tam se najednou dostává strategie digitální vzdělávání, jinak skvěle připravená, do slepé uličky.

Obrovský tlak technologií, který se projevuje v běžném životě, školy z velké části obtéká. Připomíná to známý Zenónův paradox o tom, kdy atlet Achilles nikdy nemůže dohonit želvu. Vztah technologií a veřejného vzdělávání tento paradox aktualizoval a obrátil. Želva školství se pohybuje svým vlastním tempem a díky své aerodynamice výborně odolává tomu strhujícími větrnému pytli, jenž za sebou Achilles technologií vytvořil…