Svetchytre.cz: Digitalizace školství: inovace a školský systém dnes zní jako protiklad

Doporučujeme rozhovor Ondřeje Kinkora a Boba Kartouse s Ondřejem Neumajerem, který v roce 2014 vedl pracovní skupinu, která pro MŠMT sestavila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020. A právě digitální gramotnost ve školách je hlavním tématem rozhovoru, který byl publikován 24. 8. na webu Svetchytre.cz.

Slyšíme to od politiků velmi často – Česko by se po vzoru Estonska či Finska mělo stát zemí, kde digitalizace bude lidem usnadňovat život, a ještě přispěje k ekonomickému růstu. Jednou z oblastí, které by měla digitalizace zásadně prospět, je české školství. Jak realitu právě ve školství vidí Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání, vzdělávacími inovacemi a vzdělávací politikou?

„Spolupracuji s politiky na různých úrovních a mám pocit, že většinu vzdělávání příliš nezajímá a ani mu ve svých úvahách nepřisuzují skutečně podstatnou roli. Veřejně sice často opakují známé fráze o budoucnosti země, která závisí na vzdělávání, ale podezírám je z toho, že o jejich podstatě moc nepřemýšleli. Prostě nám chybí inspirativní lidé s vizí, kteří by diskuzi byli schopni vést veřejně a kultivovaně, ale zároveň tak, aby byla přístupná laikům. Pokud si sami neřekneme, co je naším cílem, budeme se zmítat ode zdi ke zdi. Přitom naše historie bohatá na pracovité a především rukodělně šikovné lidi nám dává velmi dobrý základ pro další směrování,“ říká Neumajer, který kromě jiného od roku 2014 pracuje jako konzultant ministerstva školství pro realizaci Strategie digitálního vzdělávání ČR.

Když Česká školní inspekce měřila něco, co se dá nazvat digitální připravenost, došla v podstatě k zoufalým závěrům. České školy nejsou na digitalizaci připravené. Proč?

Překážky jsou dobře zmapovány: nedostatečné digitální vybavení škol, nedostatečné digitální kompetence v kombinaci s nedostatkem času učitelů, problémy, které při zapojení technologií do výuky vznikají.

České školy jsou značně podfinancovány. Kromě toho navíc paralelně vedle sebe řeší množství problémů a výzev doby: stále vyšší požadavky na práci učitele, mizerné finanční ohodnocení, nedostatečný zájem o profesi mezi mladými, potřeba neustále se učit a rozvíjet, sílící tlak rodičů…

Velkým problémem je i to, že ředitel v běžné základce je na všechno sám, zpravidla nemá podřízené, na něž by mohl některé nepedagogické úkoly delegovat. Musí fungovat jako Ferda Mravenec, takže je běžné, že něco mu jde lépe a něco hůře. Vyznat se v moderním IT není pro absolventa humanitního vzdělání úplně jednoduché, proto je to často ta oblast, kterou prostě tolik neřeší. Interního správce IT má jen 16 procent základních škol a většina škol nemůže vydat měsíčně na správu IT částku více než 5 tisíc korun. Zkuste si to srovnat s běžnou firmou. I proto se do konkurzů na ředitele škol se hlásí stále méně zájemců. Mnoho mých známých dělá ředitele s platem 40 až 50 tisíc, ale s obrovskou zodpovědností. Kde jinde má vedoucí pracovník padesát podřízených a zodpovědnost za čtyři stovky každodenních „klientů“ za nimiž stojí osm stovek rodičů s často protichůdnými požadavky.

Jak si stojíme ve srovnání se světem? Někdy čteme o tom, že skvělé výsledky mají nadrilovaní Asiati, někdy že velmi liberální Finové. Existuje nějaká spolehlivá cesta?

Na školství jsme v roce 2016 vydali 3,7 procenta HDP, průměr vyspělých států OECD byl 5,2 procenta. Z tohoto pohledu je naše školství extrémně podfinancované.  V mezinárodních šetřeních jsme stále někde v průměru. Takže z hlediska poměru cena-výkon provozujeme skvělý efektivní školský systém. Ve vzdělávání se ale změny dostavují s mnohaletým zpožděním, a takovéto výsledky jsou za současného stavu dlouhodobě neudržitelné.

Větším problémem ale ve skutečnosti nejsou samotné peníze, ty by při stavu dnešní ekonomiky jistě byly, ale to, že se neumíme domluvit, co vlastně ve vzdělávání chceme a kam máme vzdělávací systém směrovat. O školství diskutují především lidé stojící mimo školský systém, ten se tak nějak se svojí kinetickou energií valí dál v režimu let minulých.

Občas také zaznívá, že zaostávání školství za rozvojem technologií v podstatě nemá jednoduché řešení. Co je největší překážkou? Učitelé, ředitelé, zřizovatelé, ministerstvo?

Například z výzkumů a ze studia národních digitálních strategií a jejich srovnávání víme, že se vždy musí jednat o několik paralelně jdoucích aktivit. Vypustíte-li jednu, výsledku nedosáhnete. Typicky se jedná o zajištění digitální infrastruktury, což jsou počítače a internet ve školách, podporu vzdělávacích zdrojů, což dříve byly výukové programy a dnes to jsou spíš otevřené vzdělávací zdroje a webové portály, vzdělávání učitelů a pedagogický leadership a řízení celého systému založené na výzkumu. V praxi je ale nesmírně obtížné toto vše skloubit dohromady, aby se to v každé škole potkalo dohromady. Na některá opatření, o kterých víme, že jsou nezbytná, nemáme aktuálně nástroje a jejich řešení je na dlouhou dobu. Anebo na ně v kapitole školství nejsou finance.