Svetchytre.cz: Před mobily utíkají rodiče, učitelé i stát. To ale není řešení

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který oponuje snaze zakázat plošně mobilní telefony ve školách. Text vyšel 1. 9. na webu Svetchytre.cz.

Klasická psychologická teorie učí, že tváří v tvář stresu volíme mezi dvěma základními řešeními: útěkem a bojem. Tento evoluční princip je v nás zakořeněn a ačkoliv se civilizace posunula od dob pobíhání lovců po lesích k testování bezpilotních air taxi, liší se pouze zdroj stresu. Reakce zůstává stejná.

Podívejme se těmato očima na současnou společenskou diskusi o mobilních telefonech ve školách. Pár českých politiků se inspirovalo ve Francii, kde po dlouhých debatách rozhodli zákonodárci uplatnit plošný zákaz používání mobilních telefonů ve školách. Zdůvodnění zní, že roste závislost dětí na obrazovkách mobilních zařízení a zvyšuje se tak jejich neschopnost koncentrace při vzdělávání.

Ano, mobilní technologie a digitální svět vtrhly do společnosti i do dětství. Pro rodiče i pro učitele je to zdroj stresu, s nímž se neumí vyrovnat. Je to přirozené – neexistují žádné modely z minulosti, které by bylo možné vzít a aplikovat. Současná generace rodičů a učitelů je skutečnými pionýry ve výchově a vzdělávání. Je donucena hledat řešení, která odpovídají rychle se měnící realitě všedního života.

Hledat řešení je pracné. Diskuse o zákazu mobilů ve školách ukazuje, že útěk – v tomto případě vyjádřený jako zákaz – je velmi svůdný. Nejde jen o poslance, i různé průzkumy, například nedávný český od společnosti Ipsos, ukazují, že mezi rodiči a učiteli má tento postoj poměrně silnou oporu.

Vychází z představy, že zákazem mobilů ve školách se vyřeší problém. Nevyřeší. Jde o pouhý alibismus, který lze interpretovat jako neschopnost současné generace rodičů a učitelů vyrovnat se s nástupem technologií.

Divit bychom se tomu z výše uvedených důvodů neměli, nicméně neměli bychom ani přistupovat na útěkové strategie. Zákaz mobilů nic neřeší, jelikož před nimi utéct nelze. Nejen mobily, ale digitální technologie vnikly do našeho života a jejich vytěsňování ze vzdělávání ve školách může přispět nanejvýš tomu, že škola bude “osvobozena” od potřeby hledat nové vzdělávací strategie, nebude pod tlakem ve snaze integrovat přirozenou součást našich dnešních životů do vzdělávání, čímž bude dále zvyšovat své zpoždění za vývoje světa, který obklopuje školní zdi.

Ještě jednou, útěk není řešení. Řešením je boj, v tomto případě hledání způsobu, jak digitální technologie do vzdělávání smysluplně integrovat. A to ne na “školních” zařízeních prostřednictvím čistě vzdělávacích aplikací, nýbrž pomocí digitálních zařízení v rukou dětí samotných. Součástí výchovy a vzdělávání v digitální éře – alespoň ze strany veřejného vzdělávání – má být přece kultivace našeho života v digitální dimenzi, ukazování užitečného, rozvoj prospěšného používání technologií právě v kontrastu s často zhoubným vlivem nekontrolovaného digitálního bujení.

Kde jinde, než v rodině ve škole by měly děti získávat tyto dovednosti, schopnost orientace a seberegulace? “Pionýrská” generace rodičů ale dělá přirozené chyby – spousta rodičů vrazí dětem do ruky tablet nebo telefon, aby měli klid. Proto se hledá kompenzace. Útěk před vlastní chybou je to nejjednodušší a zároveň nejméně prospěšné pro všechny. Proto se objevují zákazy.

Někteří rodiče asi budou dobrý pocit z toho, že při jejich vlastní neschopnosti věc řešit jsou aspoň ve škole děti “ochráněny” a někteří učitelé si oddechnou, že jim blbé internety nebudou narušovat jejich desítky let zavedené a osvědčené postupy. Nu, nebude to poprvé, kdy dospělí něco dělají pro svůj dobrý pocit, nikoliv ve prospěch dětí. Oficiální vzdělávací politika ale naopak musí hledat řešení. Pokud bude před realitou utíkat i garant veřejného vzdělávání, stát, respekt vůči němu zákonitě opět poklesne.