Syn v běžné škole někdy „nálepku“ ADHD potřebuje, říká Olga Žáková

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Olgou Žákovou, maminkou chlapce s ADHD a spolupracovnicí EDUin. Text byl psán pro web Rodičevítáni.cz.

Dysgrafik, dyslektik, dyspraktik, ADHD… Jsou nálepky poruch učení i chování úlet dnešní doby, nebo naopak odpovídají větší schopnosti rozlišovat děti a jejich individuální potřeby? Obojí je možná pravdou. „Záleží hodně na škole, kam dítě chodí,“ říká Olga Žáková, jejíž syn má ADHD v „přívětivé formě“, jak se vyjádřil neurolog. „Někdy může být papír s diagnózou důležitý, zvlášť v běžné škole, ale dcera žádnou diagnózu nedostala, ani nepotřebovala, přitom její problémy byly podobné,“ dodává.

Máte poruchy učení v rodině?
Moje maminka by byla asi v dnešní době diagnostikovaná dysgrafička a dyslektička. Byla jako dítě ve škole považovaná za pomalejší a nikdy se nenaučila psát bez chyb. K tomu měla ještě nevhodný rodinný původ, takže se nakonec vyučila autoelektrikářkou, i když moc chtěla pracovat s dětmi a bývala by to uměla. Ani já, ani bratr jsme její problémy nezdědili.  Rádi čteme i píšeme, máme dobrou paměť. Takže mě nějak nenapadlo, že by moje děti mohly mít ve škole nějaké potíže.

A měly?
Jak se to vezme. Něco u nich je jinak. Syn je velmi neposedný, dcera nesoustředěná. Ale ta prošla školou, aniž by si uvědomila, že má problém. A aniž by to tam byl problém. Naše spádová základní škola měla špatnou pověst, a tak jsme Viky přihlásili do waldorfské. Tam se jí líbilo, prospívala bez problémů. Kouzlo bylo v tom, že tam děti nechávají dozrát. S klasickou výukou čtení a psaní začínají později a nedělají žádnou vědu z toho, když někomu něco nejde. Číst se ve waldorfské škole začíná až v polovině druhé třídy, například. Celou první třídu mají hlavně grafomotoriku. Zároveň dokáží pracovat s tím, když je někdo ve čtení nebo psaní napřed.

Pak jsme se odstěhovali z Prahy a na druhý stupeň Viky nastoupila do běžné školy. Tam s tím trochu bojovala, u matematiky a fyziky měla trojku, ale na střední školu šla studovat grafický design a vše je v pořádku. Nikdy jsme se tedy vážněji nezabývali tím, že by měla nějakou diagnózu. Přišla nám spíše jen roztržitá.

Syn chodil do jiné školy?
Ano, Robin je o deset let mladší a když šel do první třídy, byli jsme již přestěhovaní. Je trochu poděs a zároveň hodně chytrý. Takže jsem hledala školu, kde mu bude dobře. Dostal se k výborné třídní, která má navíc speciální pedagogické vzdělání. Jednou v polovině první třídy jsme šli s manželem na ukázkovou hodinu a oba jsme trochu nevěřícně koukali, jak se Robin během vyučování vrtí, o překot hlásí, sem tam do toho mluví, a to někdy vše dohromady. Paní učitelka, která to s námi do té doby vůbec neřešila, nám řekla: „Než někoho pošlu do poradny, nechávám tomu vždycky nějaký čas. I u Robina se to už pomalu zlepšuje. Ale pero drží toporně a psaní mu dělá problém. Asi nic nedáte za to jít se poradit s odborníky.“ Šli jsme tedy do poradny a když ho později viděl neurolog, řekl, že to je ADHD „v přívětivé formě“.

Vy jste doma nevšimli, že se Robin chová „nestandardně“?
Nepřišlo nám to, jsme na něj zvyklí a máme ho rádi takového, jaký je. Ve škole to přece jen vynikne víc, tím spíš, pokud se ve výuce sedí delší dobu na jednom místě. A tohle je právě to, o čem chci mluvit. Ve škole mé dcery by se Robinův problém buď nerozvinul, nebo rozhodně nevynikl tak, jako v běžné škole. Zábavným potvrzením toho, co říkám, bylo, když jsme si přinesli papír z poradny s posudkem. Četla jsem ho Viky, která zrovna přijela na víkend domů, a ona povídá: „Ježíš, to je o mně. Akorát že na waldorfu to nikomu nevadilo.“ A v tu chvíli to sepnulo i mně.

Je Robinova nálepka zátěž, nebo pomoc?
Papír s diagnózou se nám i nečekaně hodí.  Třeba v zušce. Robin si v první třídě řekl, že chce hrát na kytaru. Viki hrála na flétnu ve waldorfské škole, pak pokračovala s flétnou i na zušce, přešla na klarinet, pak na klavír a zhruba na střední škole s tím přestala. Ale získala vztah k hudbě. Robin to viděl u ní. A tak jsme šli do zušky na přijímačky. Jeho zkušební výkon – například vytleskávání rytmu – nebyl moc přesvědčivý. Nakonec ale řekli „Ať to s ním pan učitel zkusí.“ A tak se začal učit hrát na kytaru, u skvělého učitele. V pololetí nám ale pan učitel povídá: „Robin nevydrží sedět a soustředit se, skoro ani jeden takt.“ Úplně si nevěděl rady, co s ním. Standardně to nešlo. Říkám mu, že se nedá nic dělat a že tedy syna odhlásíme. Ale nějak padlo slovo o tom, že mu nově zjistili ADHD. A to pan učitel zbystřil a říká: „On má na to papír? Tak to mi ho přineste, právě jsme na poradě řešili, že i těmto dětem chceme dávat šanci a papír nám umožní mu výuku individualizovat.“  Byla jsem moc ráda, protože když jsem Robinovi řekla, že už do zušky asi chodit nebude, rozplakal se: „To už neuvidím pana učitele Parise?“ Chodí tam tedy dál, zopakoval si přípravku, pan učitel mu dělá kratší hodiny.  Teď ve třetím ročníku už zahraje skladbu na celou stránku. Baví ho to, má pocit, že to jde. Díky hraní se mu taky zlepšila koordinace těla a soustředění. Díky bohu, že jsme to škola ani my nevzdali. A pomohl papír z poradny…

Děti jako váš syn by měly chodit do škol speciálních, říká dost lidí, kteří jsou proti „inkluzi“.
S Robinem do třídy chodí spolužačka s naslouchátkem, chlapec s dysfázií a určitě ještě několik dalších dětí, které se aspoň částečně potýkají s dyslexií nebo dysgrafií. Všichni, kteří to potřebují, mají alespoň hodinu nebo dvě týdně doučování, kde s nimi jejich paní třídní učitelka pracuje v menší skupince, individuálně. Ta pomoc ani někdy nemusí být velká. Děti s poruchami učení a chování jsou velmi často inteligentní a nadané. Robin je v některých oblastech mimořádně schopný a celkově má o vzdělávání velký zájem. Hodně ho baví přírodní vědy a historie. Aby se dítě mohlo začlenit do třídy, nesmí mít velkou poruchu chování. To by mohlo rozvrátit společnou práci ve třídě. Nikdo takový ale v Robinově třídě není. Já osobně považuji za dobré, aby se děti co nejvíce vzdělávaly společně, ať už jsou pomalejší nebo rychlejší. Jsou na to metody i cesty.

Pracujete nějak s Robinem doma?
Každý den čteme kousek knihy, která ho baví. Robin čte nahlas a já se s ním někdy střídám. V neděli obvykle trochu píše, aby se připravil na to, že v pondělí půjde opět do školního provozu. Procvičujeme angličtinu, zejména psanou. A jinak si o všem dost povídáme. O tom, jak se máme, co se nám daří a nedaří. Nám jako rodičům, jemu jako synovi. Vyhledáváme společně informace z oblastí, které nás baví, a dáváme je do souvislostí. Je taky fajn, že Robin je hodně venku, kde se může vyběhat a vyhrát. My ho při tom nijak neorganizujeme.