Tablety do škol, mozek ven

Opravdu víme, co dělají digitální technologie s naší schopností učit se?

Hezky se to sešlo. Ve chvíli, kdy oznámil ministr školství, že pošle tablety do každé české školy, vyšla u nás kniha německého psychologa a neurologa Manfreda Spitzera Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.

Spitzer v tom má jasno. Digitalizace světa téměř bez výjimky škodí našemu mozku, protože spoustu věcí už nemusíme dělat, takže se náš mozek zjednodušuje a hloupne. Už se nemusíme orientovat ve městě a krajině, protože máme GPS, nepíšeme rukou, protože máme klávesnice a často jen nekreativně přesouváme kusy textu, místo setkání s lidmi se pohybujeme v sociálních sítích, sport nahradily násilné počítačové hry a vynucený multitasking z nás dělá nesoustředěné neurotiky. A to všechno škodí skutečně kvalitnímu vzdělání.

Nejspíš bych Spitzerovi spontánně oponoval, že stejně jako zavedení hodinek na každé zápěstí v mnohém zhoršilo naši přirozenou schopnost přesně odhadnout čas, tak i digitální nástavce našich smyslů samozřejmě některé dovednosti omezují, ale mnohé naopak nebývale rozvíjejí.

A předpokládám, že komplikované a často paralelně běžící operace, které děláme prostřednictvím digitálních technologií, skoro určitě dávají vzniknout i novým neuronovým sítím v mozku. Zavedením hodinek jsme nezhloupli, jen se o něco změnila paleta našich dovedností. Něco ubylo, něco přibylo. Ostatně naše schopnosti rozdělat oheň třením dřev a orientovat se podle polohy slunce taky už dneska nejsou nic moc.

Druhý argument. Spitzer jako již důstojný postarší muž vidí vzdělání jako samostatnou, blíže neurčenou entitu mimo praktický svět – nejspíš je to souhrn schopností s hlubokým porozuměním číst, operovat s matematickými symboly, mluvit v několika jazycích. Jenže schopnost ovládat digitální technologie je dnes přece přirozenou součástí požadované kvalifikace. Není to něco, co stojí mimo a jen škodí klasické vzdělanosti. Naopak, kreativní zvládnutí technologií je klíčovou součástí vzdělání.

Prostě v tom, že se Spitzerem nesouhlasím, mám docela jasno. Až do chvíle, kdy se podívám vpravo od obrazovky svého počítače, kde leží blok s poznámkami. Hm… psací písmo už nepoužívám léta, protože bych ho po sobě nepřečetl ani já. Poslední dobou se pravidelně zadrhnu i při podpisu v bance. Že by nějaká systémová a nevratná porucha v neuronové síti? Má na to vliv dvacet let strávených u klávesnice?

Je fakt, že pochybnosti o zavádění počítačů a digitální techniky do škol nejsou nic nového. Například waldorfská pedagogika je v tomto směru velmi ostražitá, hodně se soustředí na fyzický pohyb a manuální dovednosti dětí, protože tvrdí, že zvlášť u těch malých se tělo a mysl rozvíjejí v úzké souvislosti.

Počítače do výuky zavádí až na druhém stupni, protože až tam se dostatečně rozvíjí abstraktní myšlení, a je tedy zaručeno, že dítě bude ovládat počítač a ne naopak. Intuitivní přístup k technice, kdy dítě fakticky vykonává její příkazy – tohle přesuň, tomu napiš, toho si přidej do přátel! – opravdu může vést k tomu, že jsme jen výkonnou složkou domácího softwaru. Nebo ne?

Tablety už dávno bydlí v dětských pokojíčcích a právě teď se vydaly na pochod do tříd. Že tam nakonec dřív nebo později doputují, je jisté. Jen je otázka, s jakým prospěchem a s jakými následky. Opravdu víme, co děláme?

Text vyšel původně na Respekt.cz

ilustrační foto. by Kathy Cassidy (flickr.com)(CC BY-NC-SA 2.0)