Vybíráte na poslední chvíli školu? Nemáte jasno v tom, jak odlišit tu lepší od horší? Nebo už jste vybrali a nevíte, jak kvalifikovaně zjistit, co v ní vaše dítě čeká? Tady je stručný praktický návod, čeho je dobré si všímat a jak posoudit, co z odpozorovaného vyplývá. Prakticky odzkoušeno a ověřeno.
Webové stránky: Na web se nejdřív podívá skoro každý. Zpočátku je dobré hodnotit spíš jen ty základní věci, protože web samotný může slibovat výrazně víc, než pak škola naplní. Ale určitě bych posuzoval, jestli jsou tu opravdu praktické aktuality – která akce se kdy koná, co mají mít děti s sebou, jestli je tu třeba jídelníček ze školní jídelny. To všechno naznačuje, že škola web opravdu denně používá a udržuje a je tedy v komunikaci s rodiči aktivní. Důležité také je, jestli jsou tu viditelně kontakty na ředitele, jeho zástupce, hospodářku a na jednotlivé učitele, ať už mailové nebo telefonní.
Ale pozor. Šedivý a neudržovaný web ještě nutně neznamená špatnou školu. Zvlášť ty menší komunikují s rodiči napřímo, takže web moc nepotřebují.
Vchod: Důležitá věc. Je tu zvonek? Je popsaný, abyste věděli, kam se to vlastně dozvoníte? A hlavně, reaguje na něj někdo? Vstřícná škola tu mívá vyvěšené i telefonní číslo, kam je možné zavolat, když nikdo neotvírá. Je to důležité prostě proto, že většina škol dnes mívá zamčeno a někteří rodiče přece jen nenosí v kapse chytrý telefon nebo tablet, aby improvizovaně hledali číslo na webu školy.
U větších škol sedí za dveřmi vrátný či vrátná. Sledujte způsob, jak s vámi mluví. Jestli je úsečná a nerudná, můžete si být jistí, že s dětmi jedná ještě o stupeň hůř. Diví se, že nemáte s sebou pantofle? Varující. Ukáže na bednu s návleky? Snesitelné. Uvítá vás, uvede a o přezouvání se ani nezmíní? Ideální.
Chodby: Rozhlédněte se. Pokud první, co vidíte, je šik automatů na koly a sladkosti, přinejmenším to značí spíš pasivní rodiče, kteří ani nevědí, že se mají proti podobným věcem bránit. Na rozumnějších školách automaty na sladké pití po dohodě s nimi nejsou, nebo se alespoň ve školním krámku prodávají obložené housky, aby měly děti alternativu.
Nadechněte se. Co cítíte? Školní kuchyni? Tělocvičnu? Záchody? Jasně, to někdy bývá otázka peněz, ale máme víc než dvacet let od doby, kdy všechen tenhle odér byl ve školách samozřejmost. Za tu dobu i velmi chudé školy a obce stihly vyčistit vzduch, pokud jen trochu chtěly.
Projděte se. Je tu nějaké místo, které by respektovalo soukromí dětí? Nějaký zašívací kout, sedačka, matrace v rohu. Nebo jste našli jen ceduli s rozpisem „dozoru nad dětmi“? Když se projdete důkladněji, najdete nějakou možnost hry o přestávce? Něco na lezení, šplhací tyč se žíněnkou, hadrák a bránu, minifotbal, stolní hokej, cokoli. To je osvědčená věc. Když si děti mají možnost o přestávce hrát, líp fungují v hodině.
Když je přestávka, co děti dělají? Chodí se svačinou dokola? To snad už je opravdu výjimečné. Okřikuje je někdo, že třeba chodí z patra do patra, sedí na schodech, nebo se shlukují uprostřed chodby? Pokud ano, pak to znamená, že škola neumí s běžným a očekávatelným chováním dětí zacházet a místo, aby jim nabídla možnost, jak dělat přirozené věci, vysiluje se neúčelnou represí.
Ve třídě: Když je hodina a vy stojíte na chodbě, co slyšíte? Nic? Mrtvolné ticho bývá jen při písemce nebo frontálním vyučování (učitel mluví, žáci mlčí a pospávají). Jakákoli jiná forma vyučování způsobuje lehký šum a hluk. Jestliže je mrtvo ve všech třídách najednou, je to divné. Zvlášť pokud škola na webu tvrdí, že používá projekty a interaktivní výuku.
Když nahlédnete do třídy, i sami bez návodu si všimnete míry zdevastovanosti, což ale bývá často projev otrávenosti a agresivity a známka toho, že učitelé nejsou zvyklí pracovat s třídou jako skupinou. Koukněte na výzdobu a posuďte, nakolik je to z povinnosti a nakolik to odráží reálné zájmy děti. Dá se z toho usuzovat, jaký prostor dávají učitelé individuu a nakolik ho umí respektovat.
Jací jsou učitelé? Zvládají s vámi komunikovat jako s dospělým? To je totiž pro část učitelů problém. Jsou tak navyklí na nadřízenou pozici, že komunikovat s někým jako rovný s rovným, je pro ně velká potíž. Téhož je dobré si všímat u dětí tak od sedmé třídy výš. Co dělají, když je oslovíte? Jsou zaskočení, bezradní, šklebí se? Znamená to, že také nejsou zvyklí na rovnoprávnou komunikaci. Nebo vám s elegancí zvládnou odpovědět a doprovodí vás do ředitelny? Oboje napovídá, jak asi vypadá komunikace mezi učiteli a dětmi, když tu není „návštěva“.
Zdi a nástěnky: Co všechno potkáváte na stěnách? Je tu školní řád? Obsahuje jen nadiktované povinnosti dětí? Nebo jsou tu povinnosti i práva dětí? Ještě lepší je, když jsou tu i práva a povinnosti učitelů. To obvykle znamená, že škola s pravidly pracuje cílevědomě a snaží se je domlouvat se všemi účastníky školního života, tedy s dětmi, učiteli i rodiči.
Skoro na každé škole dnes po chodbách visí výkresy a výtvarné práce. Ale všimněte si pozorněji, jestli tu jsou opravdu překvapivé výtvarné počiny – pokud po dětech ve výtvarce nešlapete, je pro ně hlavně na prvním stupni přirozené vyjadřovat se originálně a s emocí. Na většině škol se ale dodnes pracuje systémem jedno zadání, jedna technika a pokud možno jednotný výsledek. Jestli třeba potkáte nástěnku, kde najdete dvacet prakticky identických vánočních stromečků – koláží vytrhaných z barevných papírů, je to jako výsledek jedné z hodin, kde je možné projevit vlastní vidění a kreativitu, tristní (nevymýšlím si, to jsem viděl před měsícem v jedné pražské škole).
Podobně je možné hodnotit vyvěšené výsledky laboratorních a „seminárních“ prací. Tady také poměrně snadno rozlišíte originalitu zadání i zpracování. A je tu nějaká nástěnka, kde se mohou děti projevovat bez učitelského dohledu a cenzury? Ani žádný, byť třeba ne úplně povedený pokus? Pak to tady učitelé nejspíš nikdy ani nezkusili.
Na školním dvoře a hřišti: Koukněte i sem, platí vlastně totéž, co na školní chodbě. Dá se sem běžně dostat třeba o velké přestávce? Nebo jste narazili na mříž s nápisem, že klíče má personál školy (kdo by to řekl, že?). Je tu někde možnost si sednout? Jsou ty lavice postavené tak, aby se dal utvořit hlouček a diskutovat? Je tu možné se někde protáhnout, něco si rychle zahrát třeba hodna koš? Jestli ano, pak ta škola opravdu rozumí tomu, jak děti na rozdíl od dospělých fungují. To je dobré znamení.
Znovu web: Po návštěvě se vraťte na web a hledejte, jestli tu je nějaká možnost otevřené debaty o škole (to jen málokdy), nebo jestli je tu alespoň možnost položit otázku a dostat na ní rychle odpověď. Konfrontujte, co škola slibuje a co opravdu dělá. Například najdete školní vzdělávací program s řečmi o atmosféře spolupráce, ale na webu se škola chlubí jen výsledky různých předmětových olympiád a sportovních pohárů, tedy akcí postavených výhradně na elitně pojaté soutěživosti. Takovou školu obvykle ani nenapadne zmínit i výsledky té deklarované spolupráce a rozvíjení všech bez rozdílu.
Srovnání slibů a reality je pro posouzení školy klíčové. Jsou školy, které ani neví, že by to či ono mohly udělat. Jsou ale takové, které už se naučily tvářit osvíceně, ale ve skutečnosti pod tou barevnou webovou obálkou najdete jen nudný a represivní ústav beze změny.
Co to všechno znamená: Pochybujete, že by při téhle „inspekci“ vůbec nějaká škola obstála? Upozorňuj, že jsem zmínil jen věci, které už dnes na mnoha školách víceméně běžně fungují. Ale v jednom máte pravdu. Problém není, když na své škole nenajdete všechno, co tu zmiňuji. Takových škol je minimum. Zpozornět bystě ale měli, pokud nenajdete od dveří po školní dvůr nic z toho. Tam už stojí za to uvažovat, jestli nehledat jinde.
Další informace: Stručné video s popisem rodičovské inspekce můžete shlédnout ZDE.
Mapu škol, které se hlásí ke značce Rodiče vítáni, a zaručují alespoň základní vstřícnost k rodičům, najdete ZDE.
Rozsáhlejší mapu aktivních škol zapojených do různých programů najdete ZDE.