Test, který nic neodhalil

Obtížnost maturitního testu byla záměrně nastavena tak, aby výsledky vyvolaly pozdvižení. Ministr školství totiž potřeboval předvést, jaké hrůzy státní maturita odhalí. A lidé mu skočili na špek. Na výsledky testování v režii politiků prostě není spolehnutí. Žádný etalon pro obtížnost maturitních testů u nás nemáme, a tak jsou všechna ta ministerská procenta naprostými hausnumery. Drobnými změnami ve formulaci zadání úloh a v hodnocení odpovědí lze nenápadně dosáhnout změny úspěšnosti třeba až o 20 procent.

Zásadní změna metod výuky „Přísné standardy“ nám nepomůžou – měli jsme je tu po celou druhou polovinu 20. století. Přesto se například v roce 1998 každý třetí český třináctiletý žák domníval, že v úloze Houslista hraje skladbu 8 minut. Jak dlouho bude hrát stejnou skladbu smyčcový kvartet? jde o nepřímou úměrnost. Nejspíš podle vzoru „kopáči“, nabiflovaného bez porozumění. Detailní osnovy, po jejichž návratu mnozí touží, výuce škodily. Časem totiž nabobtnaly tak, že se povinné učivo dalo probrat jen formálně. S následky se potýkáme dodnes. Má-li více žáků zvládnout vyšší nároky, nedosáhneme toho přísnějšími měřítky ani centralizovanými zkouškami, ale jen zásadní změnou metod výuky.

Částečný přesun odpovědnosti za výběr učiva na školy je prvním krokem správným směrem. Za totality totiž ztratily schopnost samostatně reagovat na měnící se vnější podmínky. A ty se po roce 1989 měnily opravdu rychle. Reforma výběru učiva uvolnila tvořivým učitelům ruce. Invencí a pracovním nasazením táhnou tito profesionálové své žáky nahoru. A inspirují ty své kolegy, kteří na sobě ještě dokážou pracovat. Mají-li se výsledky vzdělávání u nás zlepšit, musíme dosáhnout toho, aby si povolání učitele volili ti nejlepší maturanti – nikoli, až na výjimky, průměrní a podprůměrní jako dnes. A aby u něj zůstali.

Úřednické zásahy nic nezlepší K výraznějšímu pozvednutí úrovně našeho školství však nemůže dojít dříve než za několik desítek let. Jedná se o systém s obrovskou setrvačností udržovanou většinou společenských struktur. Za to, že moc nefunguje, můžou učitelé, rodiče, politici, ostatní voliči i naši předkové. Jen žáci ne, ale doplácejí na to nejvíc. Úřednické zásahy, mezi něž počítám i státní maturitu, nic zásadního nezlepší. Zavedení jakékoli povinné státní zkoušky je navíc velmi riskantní opatření. Musí mu předcházet vymezení toho, co mají žáci umět. U nás ale v podobných projektech neumíme dodržet stanovený směr. Nekvalitní výsledek, na který jsme u státních institucí zvyklí, pomůže na školách konzervovat právě to, čeho se musíme zbavit, aby mladá generace obstála v mezinárodní konkurenci. I proto nás státní maturita nakonec bude stát ještě mnohem víc, než se podle zveřejněných stamilionů zdá.

Lidé, kteří ji připravili, po řadu let neodpovídali na kritické výhrady z mnoha stran. Vůči nedomyšlenému pojetí i vůči testovým úlohám ve všech těch sondách maturant, katalozích požadavků a maturitách nanečisto. Generálka definitivně prokázala, že autoři státní maturity jsou nepoučitelní a na svůj úkol nestačí. Každý se může podívat, kolik vadných úloh zůstalo po dvanácti letech vývoje například ve snadnějším testu z českého jazyka. Opravdu mě však nadzvedlo až to, co jsem našel v lehčím maturitním testu z matematiky, který si měly volit třeba zdravotní sestry. Například rovnici log 1000 + log x = 4. Podle ministra školství je tento test „o trochu složitější než matematika 9. třídy základní školy“.

V parafrázi věty Miloše Čermáka soudím, že nám – jemně řečeno – dorůstající generaci testují neználci. Než ministr vypustil svá slova z úst, měl si test nejdřív udělat. I s celým ministerstvem. A výsledky zveřejnit.