Tisková zpráva: Učitelé by se měli „prát“ za mnohem výraznější a dlouhodobé navyšování investic do vzdělávání, ne za „drobné“ do (ne)tarifů

Praha, 4. listopadu – Školské odbory vyhlásily na středu 6. listopadu stávku kvůli neshodě na poměru navýšení učitelských platů v příštím roce. EDUin v této souvislosti upozorňuje, že hlavní pozornost by se měla upřít k dlouhodobě udržitelnému zvyšování platů pedagogických i nepedagogických pracovníků, jejichž odměny jsou i přes přidávání stále dramaticky nízké, stejně jako k celkovému podfinancování nejdůležitější oblasti společenského rozvoje a vzdělávání.

Navýšení platů učitelů o 10 a 9 % v příštích letech, navržené ministerstvem školství, je nedostatečné a myslitelné pouze za předpokladu růstu po roce 2021, tedy naplnění vládního prohlášení. Výpočty think-tanku CERGE-EI ukazují, že vlivem zvyšujících se platů vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, mezd v soukromém sektoru a růstu ekonomiky je plánované přidávání především dorovnáním předchozích dluhů. Aby se platy učitelů přiblížily platům ostatních VŠ vzdělaných pracovníků v poměru srovnatelném se zeměmi OECD, muselo by zvyšování o 10 % každoročně pokračovat až do roku 2024. Při růstu 7,5 % by se Česko na průměr OECD dostalo až v roce 2029.

Je legitimní, že se ministr školství snaží rozdělit ve vládním jednání dosaženou částku určenou k navýšení platů do tarifní i netarifní složky, neboť samotné plošné navýšení platů nelze považovat za stimul ke zvyšování kvality pedagogické práce v českých školách. A to je – i za situace podfinancování – cíl, jenž by měl být z pozice řízení veřejného vzdělávacího systému sledován. Učitelské platy jsou velmi rovnostářské a ve srovnání s dalšími zeměmi OECD je zásluhové odměňování minimální.

Současná aktivita školských odborů přichází v situaci, kdy existuje vůle plnit prohlášení vlády. Je proto nezbytné zdůrazňovat nutnost zvýšit investice do českého vzdělávacího systému, který odměňuje své učitele téměř nejhůře ze všech rozvinutých ekonomik v OECD. Plošné navyšování bez rozlišení kvality pedagogického procesu, a to při absenci kariérního řádu, nelze považovat za účelné. Přestože těžištěm má být tarifní složka, ředitelé škol musí jako pedagogičtí lídři mít dostatek prostředků pro odměňování dobrých učitelů.

Reforma financování regionálního školství, která významně posílí vliv ministerstva školství na výši a dělení finančních prostředků ve školách, ve své nynější podobě zajistí slibované peníze na nadtarifní složku učitelských platů. Zatímco dříve ředitelé nedostávali prostředky na základě svého pedagogického sboru, přicházející systém počítá s umístěním jednotlivých učitelů v platových stupních, a tak má poslat správnou částku včetně nadtarifů.

Pro lepší postavení učitelů je nezbytné představit plán navyšování učitelských platů i po roce 2021. Pouze kontinuální růst vytvoří srovnatelné podmínky pro učitele s ostatními vysokoškolsky vzdělanými pracovníky. Stávku učitelů, nicméně, lze vnímat v širším duchu jako nespokojenost se svými pracovními podmínkami. Aby se však v budoucnosti zlepšily, měli by učitelé a odboráři požadovat jak plán dlouhodobého navyšování, tak využití prostředků k podpoře zvyšování pedagogické kvality a způsobu, jak takovou kvalitu měřit (kariérní řád, standard).

Bohumil Kartous, vedoucí komunikace EDUin, řekl: „Je smutné číst na sociálních sítích vyjádření komunikačního týmu premiéra Babiše, v němž nějaký PR pracovník staví do vzájemného sporu platy učitelů s inkluzí a podporou neveřejného školství. Takové diletantství efektivně bourá sebeupřímnější snahu ministra školství Plagy změnit kurz vzdělávací politiky v ČR do smysluplnějších vod. Samotnou stávku odborářů nejlépe shrnul učitel Vojtěch Hála z Gymnázia Na Zatlance. Odbory se chovaly netečně v době, kdy vlády vzdělávání úplně ignorovaly. Jejich frenetická aktivita nyní je komická a skončí fiaskem.“