Tomáš Houška: Jak ministryně mluví o inkluzi, aniž má ánung, oč běží

Kdykoli přečtu moudra současné ministryně školství o inkluzívním vzdělávání, běduju, proč na jejím místě nesedí raděj třeba nějaký bagrista. O podstatě problému by věděl totéž a aspoň si nehrál si na to, že ví, o čem mluví.

Když Valachová mluví o inkluzi, opravdovou inkluzi vůbec nemá na mysli, nejspíš nemá ani šajna, co je to inkluze, jak se liší inkluze, integrace a prostě společné vyučování.

Inkluze je hlavně o vnitřní diferenciaci, veliké individualizaci. Nestaví se vzdělávací plán tak jak jsme zvyklí z doby osnov, ale vytvářejí se individuální plány pro jednotlivé žáky, šité přesně na míru jejich individuálních vzdělávacích potřeb. Inkluze, tedy ta skutečná inkluze, je malý pedagogický sen. Vyžaduje ale nízký počet žáků ve třídě, asistenty pedagoga, učitele, kteří budou ochotni a odborně připraveni k tomu několik let hledat a zkoušet, a ve svém principu úplně otočit pohled na spoustu věcí.

Inkluzívní školství nikdy nebude ničím, co by mohlo být centrálně nařízené, je nekompatibilní s různými plošnými testováními, může k němu dojít jenom v opravdu svobodném vzdělávacím systému. A jestli o něj stojíme, je třeba vzít na vědomí, že je to přístup ke vzdělávání, jehož reálnou podobu budeme léta hledat, léta se ho učit a pomalu měnit svůj pohled na vzdělání. Jestli to naše společnost a učitelská veřejnost bude chtít, tak budu nadšený. Ale natolik situaci ve školách znám, že můžu konstatovat, že takhle to není. Naprostá většina škol nic takového hledat a tvořit nechce, pod byrokratickým tlakem cosi vykážou a zanesou na papír a zprzní další pojem. Protože to, co za Valachovoou zůstane, nebude ani náznakem mít nic společného s inkluzívním vzděláváním, bude to prostě jednotná škola podle budovatelů z padesátých let, a jakkoli je vnitřní diferenciace lepší než vnější, i ta vnější je mnohem lepší, než žádná. Něco, co nebylo ideální, nahrazujeme něčím, co je výslovně blbé a škodlivé.

Inkluze není intergace a není „prostě společné vzdělávání“. Svým způsobem je inkluze proti integraci přesně protichůdným přístupem. Intergace je o přzpůsobení (integrovaného) žáka celé skupině, inkluze je o tom, že zjistíme vzdělávací potřeby každého jednoho žáka a vytvoříme společné vzdělávací prostředí, které tomu každému jednomu žákovi zajistí přesně to, co potřebuje. Je to úžasné, ale je to náročné. Opravdu náročné. Moc dobře vím, co to znamená třeba rozsahem práce. Znamená to učitele, kteří budou nadšení, vnitřně motivovaní, a potažmo, namají-lli za dva-tři roky vyhořet a rozvést se, budou také DOBŘE a SPRAVEDLIVĚ zaplacení. To nenařídíte.

To všechno jsou v součtu požadavky, které

1) absolutě vylučují nějakou centrálně plošně nařízenou inkluzi (inkluzívní vzdělávací prostředí si ve školách musí najít a vybudovat z vlastního rozhodnutí a vlastním dlouhodobým snažením sami učitelé)

2) a už vůbec se vzájemně vylučuje jak s výší učitelských platů, tak s mechanismem jiejich vyplácení, kdy ředitel víceméně reálně nemá fondy, ze kterých by platil nenárokové složky, protože všechno zhltne (i tak nevysoká) nároková část platu, za kterou se bijí všichni ti levicoví odboráři. (Zdravá struktura by měla u kvalitních učitelů být cca ⅓ základní plat ⅓ osobní ohodnocení ⅓ nepravidelné odměny. Až na to, že ředitelé v kase mají právě jen tu první třetinu a pár fufňů, které musí dobré učitele spíš urazit než motivovat). Náš vzdělávací systém potřebuje bez náhrady zrušit asi tak 3/4 veškeré té plevelné legislativy (momentálně se ředitel musí řídit předpisy, jejichž celkový rozsah je ke 2.000 stran a životnost mezi novelami průměrně 4 měsíce).

Jestli chce tahle, nebo jakákoli další soudruža ministryně udělat něco, co opravdu přispěje ke kvalitě, měla by začít škrtáním. V těch zrušených 3/4 zrušit neskutečně hloupý zákon o pedagogických pracovnících, který se možná líbí odborářům, ale v podstatě se vylučuje s racionálním budováním pedagogických sborů ve školách. Měla by zavrhnout všechny představy o tom, že bude fungovat jakýkoli projekt vymyšlený v Karmelitské a vnucený učitelům protože pár ředitelům odborů to přijde jako dobrý nápad.

Protože ministerstvo tu není od toho, aby vzdělávací soustavu řídilo, je tu od toho, aby vytvářelo podmínky pro její svobodný rozvoj. A to je úkol, který až na kratičké záblesky a jepičí snahy některých ministrů (dávno odváté šílenstvím a kretenismem jejich nástupců), prostě neplní.

Neplní. Neplní. Neplní.

—–

Text vyšel původně na autorově blogu na webu zpravodajského deníku iDNES.cz ZDE.