Trumfy venkovských škol? Zkoumali jsme ty oblíbené u rodičů, říká akademička

Sociální geografka Silvie R. Kučerová z univerzity v Ústí nad Labem a její tým se v roce 2020 začali zajímat o to, co dělá venkovskou školu atraktivní pro rodiče. Výzkumný projekt je nyní u konce a tajemství úspěšných škol může být odhaleno veřejnosti. Nebo spíš poodhaleno, protože, jak říká akademička, „statistikám není třeba věřit jako Písmu svatému…“ Co jsou tedy typické hlavní znaky venkovské školy, která má dobrou pověst?

Než přejdeme k tomu, co jste zjistili, pro lepší představu se zeptám: co může sociální geograf objevovat ve vzdělávání? 

Geografie řeší prostor a vztahy v něm. Sociální geografii zajímá vliv prostorových vztahů na společnost. Na výběr školy nemá vliv jen její kvalita nebo pověst, ale taky logistika, jak je daleko od bydliště rodiny, jaké mají rodiče dopravní možnosti a zda jsou motivovaní děti do školy případně vozit a tak dále. V našem projektu ale nebyli zapojení jen sociální geografové, přizvali jsme do něj i experty z ústecké a pražské pedagogické fakulty, demografku a politologa, protože jsme zkoumali i vztah školy a zřizovatele a její roli pro obec. O vzdělávání a školy se zajímám od začátku svého vědeckého působení, a zejména o školy stojící na venkově. Máme jich v Česku mnoho, tak jako máme mnoho malých obcí. U nás i v zahraničí je ale daleko větší pozornost věnovaná školám městským, což jsme chtěli tímto projektem vyvážit.

Co jste si přesně kladli za cíl?

Chtěli jsme najít odpověď na otázku, jaké faktory způsobují, že je nějaká venkovská základní škola oblíbená u rodičů.

Jak jste našli školy, které jste zkoumali?

Z databáze všech veřejných škol jsme vyfiltrovali ty, které se nacházejí v malých obcích do tří tisíc obyvatel. Vyloučili jsme takové, které leží v místech s vesnickou zástavbou, ale již na okraji města, takzvaná suburbia. Školy jsme pak seřadili podle toho, jak byly naplněné a navštěvované žáky, kteří nepatřili do dané spádové oblasti. To nám přišlo jako dobrá kritéria úspěšnosti.

V souvislosti se spádovostí jsme ale narazili na problém. Řada obcí, které nemají školu, totiž nemá nijak smluvně ošetřeno, do jaké školy patří děti jejich obyvatel. Je to často otázka zvyklostí a ústních dohod. Přespolní škola je tedy de facto jejich spádová, i když to na papíře napsáno není. A těch otazníků bylo víc. Do některých škol přicházeli žáci z vedlejších obcí ve větším počtu prostě proto, že na jejich původní škole byl jen první stupeň. Mnohé věci vám ale statistika neřekne, nelze jí tedy věřit jako Písmu svatému a je třeba být neustále připravený ke kritické revizi.

Kolik škol jste nakonec viděli na vlastní oči?

Na základě zmíněných hledisek jsme vybrali short list asi dvou set škol a u nich jsme zkoumali webové stránky, to, jak se školy rodičovské veřejnosti prezentují. Kolegové školy obodovali opět podle nějakých kritérií a seřadili je na škálu. Dívali se třeba na to, jestli jsou na webu aktuality, jestli mají ve škole nějaký klub, volnočasové aktivity, dalším znakem aktivní školy může být žákovský parlament…Dívali se také na to, kolik má škola asistentů, zda je proinkluzivní.

„Zda vedení má nějaké smysluplné představy o směřování školy, to dokážu posoudit, aniž bych byla pedagog.“ (c) Kateřina Lánská

Tohle síto nám umožnilo redukovat vzorek na rozumné množství škol, které dokážeme objet a udělat rozhovor s ředitelem a zřizovatelem. Těch bylo nakonec třináct, rozptýlených po celé republice a typologicky různých. Některé stály poblíž velkých měst, jiné naopak na okraji regionů nebo i v pohraničí, další zase v takovém běžném, „nemastném neslaném“ venkově.

Potkali jste se i s rodiči?

S rodiči jsme většinou mluvili online, projekt začal v roce 2020 a probíhal i v době lockdownů. Přes ředitele jsme všem zasílali anketu s asi pěti dotazy. Ptali jsme se, proč si danou školu vybrali nebo čeho si na ní cení.

Mohli na sebe nechat kontakt, což někteří dělali. Pro vyvážený pohled jsme se pak snažili kontaktovat alespoň jednoho spokojeného a jednoho nespokojeného rodiče a s nimi jsme také vedli rozhovor. Někdy jich bylo i více. V jedné škole existoval silný tábor stoupenců školy, ale zároveň druhá, taky početná skupina těch, kteří byli velmi nespokojeni, a tam jsme mluvili se čtyřmi rodiči. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na kloub tomu, proč tam to rozdělení je.

Rodiče podle typologie

A rozlouskli jste to?

Nám se zdálo že ano, ale glejt na to samozřejmě nemáme. Ta škola měla výborný marketing a všechny prvky důležité pro to, aby dobře fungovala, měli školské poradenské zařízení, psychologa, speciálního pedagoga, celý proinkluzivní aparát na svém místě. Problémy přesto zůstávaly nevyřešené, i když škola sama si to myslím ne úplně uvědomovala, a zřejmě ani část rodičů. Jiní s námi sdíleli své zkušenosti, které byly negativní. Tým školy nebyl na úrovni, která by odpovídala prezentaci.

Některé praktiky přišly zvláštní na první pohled i nám, nepedagogům. Škola třeba pořádala „ekoden“, a když dítě přijelo autem, dostalo nálepku, že znečišťuje prostředí, a když přišlo pěšky, bylo naopak onálepkováno pozitivně. Jedna paní učitelka tuhle už poměrně problematickou situaci ještě vyhrotila. Jelikož v její třídě bylo autíček nějak moc, rozhodla, že na druhý den bude písemka, prakticky za trest. Abych tu školu ale jen nehaněla: vedení se jí po dohodě se zřizovatelem opravdu snažilo vzkřísit, ale propagace bohužel předběhla realitu.

A naopak – narazili jsme na dobrou školu, která neměla moc dobrý web, a bývala by i mohla naší pozornosti uniknout. Nakonec jsme se ale rozhodli ji kontaktovat a nelitovali jsme. Byla to škola v sociálně slabé lokalitě a paní ředitelka nám pak vysvětlila, že do webu neinvestují moc energie, protože jejich rodiče na něj nechodí.

Rodiče jsou z principu různorodá skupina, mohou mít i zcela protichůdné názory na to, co se ve škole děje. 

Ano, existuje i vědecky zpracovaná rodičovská typologie podle rodičovských očekávání a požadavků na školu. Vytvářela ji docentka Jana Straková z pražské pedagogické fakulty a její tým. Nicméně, rodičovská skupina v našem projektu měla i nějaké společné rysy, dané právě tím, že jde převážně o rodiny z venkova.

Například sdíleli vztah k tradici. Což má dva rozměry. Buď je to vztah ke kořenům, identitě, lokální historii. Školy s tím pak nějak pracují. V jedné škole dělali například vlastivědnou knihu o místním regionu. Na jiné škole byly kroužky, kde se děti učily místní řemesla. Druhý aspekt je, že podstatná část těchto rodičů věří tradici i ve vzdělávání. Od školy očekávají, že bude více méně taková, jakou ji zažili sami, bez velkých experimentů. Výstižné slovo, které to charakterizuje, je asi „jistota“. Což ale neznamená, že chtějí školu zkostnatělou. Jde spíš o tradici s výhodami modernity. Menší počet dětí ve třídách často znamená lepší vybavení v technologiích, například to, že každý žák má svůj osobní tablet.

To je zajímavé – šlo o dobré školy, přitom rodiče nevyžadovali žádné inovace?

Bylo to spíš implicitní, ale z rozhovorů to vyplynulo. Zatímco městský rodič častěji očekává něco nového a automaticky tomu přidává hodnotu, venkovský rodič si toho od novinek tolik neslibuje. Taky jsme zaznamenali případy, kdy rodiče dítě cíleně stáhli ze školy s velkým drajvem, a dali ho do venkovské školy, protože „to tady je takové poklidné“. A to je druhá část zjištění: velká část rodičů klade silný důraz na wellbeing: aby se k jejich dítěti chovali slušně, aby se nic nehrotilo, aby nebyl zbytečný stres.

Je to něco typického pro venkovského rodiče?

Spíš pro rodiče, kteří vyhledávají venkovskou školu, a to mohou být i rodiče z blízkého města. Ale podle některých studií je důraz na dobré vztahy, na to, aby učitel byl „hodný“, u českých rodičů obecně výraznější než v jiných zemí. Jinde bývá více akcentováno očekávání výsledků, výkon. Tyhle závěry myslím padly ve studii Jaroslavy Simonové a Jany Strakové, které popisovaly faktory ovlivňující výběr školy.

V kontextu tohoto průzkumu to zmiňuji i proto, že žádanost školy nemusí automaticky být přímo úměrná kvalitě pedagogiky. Podstatná část rodičů, ať už jejich postoj ke vzdělávacím metodám byl jakýkoli, zkrátka na venkovské škole oceňovala, že je malá nebo menší, a tím pádem klidnější, bezpečnější.

S venkovem si taky spojujeme méně anonymní vztahy. Našli jste nějaké příklady, kdy to, že se lidé na venkově znají, mělo pozitivní vliv na chod školy?

V jedné pohraniční škole to vyústilo do hezkého případu rodičovské solidarity. Chodila tam silná skupina žáků ze sociálně slabých rodin, ale i část rodin movitějších. Ředitelka nám vyprávěla, že na základě informací, které školní komunita o sobě má, dotovaly zajištěnější rodiny účast na výletě i dětem z rodin, které by na to neměly peníze. Jinde bylo zase sympatické, že rodiče vodili žáky k sobě na pracoviště na exkurzi, třeba někam do dílny nebo přišel do školy o své práci vyprávět policista.

Aktivnější a kvalitnější školy kolem sebe častěji soustřeďují jeden typ rodiče, což vede k tomu, že se stávají školami takříkajíc pro střední třídu a složení žáků je pak méně různorodé…

Venkovské školy tomuhle třídění podléhají přece jen méně. Právě z důvodů prostorových omezení a nedostatku alternativ je pravděpodobnější, že se tam sejde heterogenní třídní kolektiv. Bezesporu jsou teď i na venkově oblasti, kde se soustřeďují spíš ekonomicky a sociálně slabší rodiny, a naopak takové, kde jsou spíš blahobytnější rodiny, ale ve srovnání s městy je to méně výrazné. A platí to i v mezinárodním měřítku.

I když teď se mi vybavuje studie jedné maďarské socioložky, která mapovala situaci ve dvou vesnicích, z nichž jedna měla většinu chudých romských obyvatel. Postupně a z vůle rodičů se tam ustavila čistá segregace: do školy v jedné vesnici chodily jen romské děti, v té druhé zase škola byla jen pro děti neromské, včetně těch přespolních. Z čehož pak vyplývaly různé problémy.

Když má vedení vizi

Stavěli jste výzkum pouze na rozhovorech, nebo jste byli i ve výuce?

O návštěvu výuky jsme nepožádali. Částečně kvůli covidu jsme některé školy objížděli v létě, kdy výuka nebyla, ale popravdě nás ani primárně nezajímala, stejně bychom toho z jedné hodiny moc nepoznali. I prostředí leccos o škole vypovídá. Jestli je zapšklá, nebo naopak přátelská, poznáte třeba i podle výzdoby nebo jestli máte pocit útulnosti. Všechny školy, které jsme objeli, měly třeba na chodbách koutky, kde se dalo relaxovat.

U všech škol, kam jste přijeli, jste si potvrdili, že šlo o dobré školy?

U žádné jsme si neřekli, že to je úplně naopak, než jsme se domnívali, a naopak, některé školy nás i příjemně překvapily. Často šlo spíš o měkké faktory, dům třeba nemusel být kdovíjak upravený, ale lidé byli fajn a hlavně – a to je asi to klíčové sdělení – vedení mělo vizi.

To je ostatně jeden z hlavních rysů kvalitní školy i podle Česká školní inspekce. Zda vedení má nějaké smysluplné představy o směřování školy, to dokážu posoudit, aniž bych byla pedagog. Důležitý je samozřejmě i vztah mezi vedením a pedagogickým sborem, a to už samozřejmě tolik neposoudím, ale v tomto ohledu se mohu něco dozvědět od zřizovatele. Když mi řekne, že ve škole je to teď dobré, ale dřív se tam hádali, taky to má nějakou vypovídací hodnotu. Další informace přinášely ty rodičovské dotazníky.

K venkovským školám se někdy cíleně uchylují rodiče dětí, které jinde nezažily pocit bezpečí a přijetí. Objevili jste tento vzorec?

Ano, při svých výzkumech malých venkovských škol slyším opakovaně příběh, že dítě bylo na nějaké škole šikanováno a po přechodu na menší, vesnickou školu rozkvetlo, začalo jíst, přestalo zvracet. Venkovské školy opravdu celkem často poskytují útočiště dětem se speciálními vzdělávacími potřebami a hendikepy. Když je poměr takových dětí příliš vysoký, ostatní rodiče ale začnou protestovat a může to být i zdrojem konfliktů.

Stala se mi ale v této souvislosti i kuriózní věc. Před deseti lety jsem měla projekt na malotřídní školy a v jedné mi tehdy řekli, že tam mají týden holčičku, která byla v městské škole šikanovaná a snaží se jí dát do kupy. Teď, po letech, jsem dělala rozhovor ve škole vzdálené asi deset kilometrů. A jedna maminka se zmínila o své dceři, která právě vyšla ze školy, ale na začátku školní docházky byla šikanovaná. Postupně mi došlo, že jde o tutéž dívku, o deset let starší, která pak z malotřídky vzdálené těch deset kilometrů přešla do téhle školy na druhý stupeň.

Jací ty školy vedli ředitelé, byl tam nějaký společný jmenovatel?

Genderově to bylo tak půl na půl. Někteří ředitelé nepocházeli ze školství, jedna ředitelka dokonce z byznysu, a řídí školu tak trochu jako firmu, stejně jako jeden z ředitelů. Samozřejmě si museli dodělat pedagogické vzdělání, ale měli to pak rozdělené tak, že pedagogické řízení nechávali víc na svém zástupci. Mezi řediteli byla i bývalá inspektorka ČŠI, a ta svou školu budovala podle inspirace škol, které navštívila na hospitacích.

Nejčastějším případem byl ale ředitel, který vzešel z pedagogického sboru, buď si ho vytáhl nahoru minulý ředitel, nebo přišel z města. Zajímavé je to, že všechny ty školy v určité fázi svého vývoje musely zareagovat na nějakou krizi. Buď šlo o demografický úbytek žáků nebo vypukl ve škole nějaký konflikt vinou minulého vedení, spory ve sboru nebo s rodiči. Školy byly prostě po nějakém zvratu, ze kterého vyšly úspěšně. V jedné škole dokonce za minulého vedení zasahovala i policie. Jiná škola byla vyplavená povodní. Všechny zažily silný impulz pro změnu.

Jste součástí mezinárodní komunity, která sdružuje vědce bádající ve vzdělávání. Jak jsou venkovské školy vnímány v zahraničí? Jsou trendy, nebo naopak považované spíš za druhou ligu?

Trendy asi úplně ne, ale je pravda, že ve vědě je nyní viditelný neomarxistický proud, který uvažuje o tom, že etalon kvality ve vzdělávání je urbanocentrický neboli definovaný z pohledu městských obyvatel a jejich hodnot. Výzkumník Michael Corbett sledoval komunity Inuitů a na základě této zkušenosti definoval jejich vzdělávací potřeby, které jsou dost odlišné od toho, co jim nabízí vzdělávací systém. Pro dobrý život tito lidé potřebují umět lovit ryby nebo zpracovávat kožešinu, ale to je nikdo v dnešní kanadské škole neučí. Výsledkem je, že jsou vykořenění ze své kultury, kde by mohli obstát, ale nemají ani dost nástrojů na to, aby uspěli ve velmi soutěživém městském prostředí. Mají problém, ale nezpůsobili si ho sami.

Jste maminka dvouletého syna a za pár let vás čeká výběr školy. Umožnil vám ten projekt si v tomto ohledu srovnat myšlenky, nebo to ještě neřešíte?

Oba s mužem jsme nastaveni tak, že chceme pro syna školu, kde bude moci projevit svůj názor a kreativitu. Inklinujeme spíš k alternativním školám s nějakou formou badatelské výuky. Do projektu jsme zařadili i jednu školu tady poblíž u Roudnice nad Labem, kde bydlíme. Je ve vesnici patnáct kilometrů vzdálené a tu bych si pro syna opravdu přála, dokonce jsem se kvůli tomu naučila i řídit.

Silvie R. Kučerová pracuje na katedře geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zabývá se geografií vzdělávání, geografií venkova a kulturní geografií. Projekt Žádané školy: Podmínky volby základní školy ve venkovském prostoru byl financován Grantovou agenturou České republiky.  

Text vyšel v ve zkrácené verzi příloze Akademie Lidových novin.