„Tys měl říct, že ona ti takhle nemá říkat …“ aneb O schématech na druhé

Tenhle vtípek se mi moc líbil. Psycholog: „Co kdybysme teď…“ Klientka: „Máte říci kdybychom!“ Psycholog: „Co kdybychom teď mluvili o tom, proč nemáte kamarády…“

Horuju v tomto blogovacím prostředí už delší čas pro to, aby všeobecné vzdělání bylo více obohaceno o učivo ‒ řekněme ‒ praktické psychologie. A třeba i aby v tomto kontextu byla posíleno stávající průřezové téma „osobnostní a sociální výchova“ a v revidované podobě dostalo šanci na status „oboru“ (mimochodem, to se právě stalo v Británii). Dneska v tom budu pokračovat.

Možná (doufám) je to jen náhoda, ale v posledních měsících jsem se „nachomýtl“ u řady situací, kdy „X“ (a řeknu to) opruzoval „Y“ (vč. mě) s tím, že ten „Y“ je jiný nebo říká a dělá něco jinak, než si „X“ představuje. „X“ přitom vychází z premisy, že je vlastníkem správné představy o tom, jak to s „Y“ má být. A – koneckonců – nešlo o jen nějaké náhodné situace. Máme tu dokonce k ruce výzkum.

O psychologické složce dopravní výchovy jsem blog už psal.[1] Teď jinak. Nedávno asociace pojišťoven požádala agenturu STEM/MARK o výzkum agresivity českých řidičů. ČTK o něm vydala zprávu pod názvem „Třetina řidičů běsní z pomalosti ostatních“. Takže ‒ mají schéma na to, jak rychle má druhý jet. A dokonce mají potřebu druhé trestat nebo vychovávat ‒ troubením, najížděním, vybržďováním, zuřivým blikáním atd. Mají tedy schéma nejen na to, co má druhý dělat, ale taky na to, jak s ním naložit, když to nedělá. Nemůžeme se splést, když řekneme, že slušná porce těchto samozvaných normovačů si prostě překompenzovává na silnici své egoproblémy. Jenomže ‒ co je komu do jejich osobních úzkostí, ego-vad, mindráčků apod., že? A navíc: Jejich schémata promítnutá do chování ohrožují životy …

Schémata jsou nicméně pro člověka důležitá. Jsou to v podstatě zapamatované soubory informací týkajících se různých „jevů“, jakési jejich mentální modely. Opírají se o určité dominantní znaky těchto „jevů“, které jedinec „vyselektoval“ jako důležité pro své vnímání daného jevu a chování vůči němu. Z toho mj. vyplývá, že schémata nám mohu usnadňovat život. Umožňují nám vyznat se v tom, co se děje, umožnují např. rychle či spolehlivě reagovat či vůbec jednat, vytvářejí grunt pro to, jak porozumíme novým věcem. Jsou klíčovou a základní orientační pomůckou pro náš pohyb v různých sférách života.

Na druhou stranu ‒ mohou také komplikovat život nám samým i druhým. A tady je na čase obrátit se již blíže ke schématům týkajícím se sociální percepce a sociálního chování (odhlédneme tu tedy od schémat, která máme třeba na „správné pěstování kapusty“ apod.). Jedna z potíží spočívá v tom, že schémata se formují obvykle na základě našich životních zkušeností. Procházíme různé situace, nějak je prožíváme, něco stíháme vnímat a něco ne a něco vnímáme deformovaně, na něco si pro jistotu rychle tvoříme názor na základě už předchozích schémat v naší hlavě a něco jiného zase mylně interpretujeme. A taky se tu může objevit autorita, která nám předestře k následování vlastní schémata (jasně, třeba rodič). A troufnu si taky říci, že naše schémata mají i podobu jakýchsi subjektivních, často neuvědomovaných teorií o všem možném. Schémata jsou zkrátka plody naší individuální zkušenosti nabývané v rozmanitých situacích kvasícího životaběhu. Ta zmíněná potíž pak může spočívat v tom, že některá naše schémata nám neumožní efektivně porozumět druhému člověku nebo sociální situaci či opravdu adekvátně jednat. Proč? Zrcadlí jen naši limitovanou subjektivní(!) zkušenost a neberou zřetel na objektivizované poznatky či skutečné tendence vyjevující se nebo převažující v různých situacích atd.

Druhá potíž je blízká tomu, že schémata nemáme jen na druhé lidi („ … má jet rychleji …“), na jejich role a na situace, ale taky na sebe samé … že je vnímání sebeobrazu náchylné ke zkreslením, která nám umožní pro nás samé uspokojivější výklad nás samých, to asi nemusím rozvádět. A aby to nebylo jednoduché, navrch můžeme mít těch „self-schémat“ více (např. ve vazbě na sociální role, které v životě zastáváme). A v čem je ta potíž? Deprivanti na silnici mohou být snadno šťastnými majiteli sebeschématu, které opíšu takto: „jedině moje schémata jsou správná a kdo se jimi neřídí, ten mi dává najevo, že moje potřeby, moje důležitost, velkolepost mého já a exemplárnost mých schémat neuznává, za což je třeba ho potrestat, neboť to mi dodá pocitu, že mám váhu!!!“

S tímhle se potýkáme kdevšude. Počínaje poznámkou „Ty si vážně myslíš, že ti tohle sluší?“ od „kamarádky“ v kavárně až po Zemanovo urážení kdekoho ve veřejném prostoru. Takže pozor, přátelé: Pokud někdo ve vašem životě příliš hauzíruje se schématy „ty máš být jiný, myslet a mluvit jinak“ atd., je to hlavně on/ona, kdo má problém a potřebuje si tudíž něco dokazovat. I když … pokud nás někdo takto použije pro to, aby si splácal dohromady uspokojivý sebeobraz, poznání, že „je to jeho problém“, nám přináší útěchu zhusta jen částečnou.

Příležitostí stát se kvůli svým schématům pro druhé odpudivým až nebezpečným je tedy ‒ jak vidno ‒ hodně.

A co s tím vzdělání? V portfoliích učiva různých modelů psychosociálních výchovy nalézáme takřka vždy kapitolu/y „sebepoznání – sebepojetí – seberegulace“, kapitolu „sociální percepce“ (vnímání druhých lidí a sociálních situací) a třeba i (pod)kapitolu „asertivita“. Nepovažuju psychosociální učení za všespásné. Ale kdyby tohle patřilo k realizovanému vzdělávání, pak by agentuře STEM/MARK pravděpodobně vyšlo, že agresorů je méně než 1/3. A taky by se, myslím, určitě (byť nevím „o kolik“) změnil další výsledek tohoto výzkumu: „“Překvapilo nás, kolik dotazovaných dokáže rozpoznat projevy agresivní jízdy u ostatních, avšak u sebe samých potřebný náhled postrádají. Projevy vlastní agrese si uvědomí teprve tehdy, když jsou dotazováni na reakce při konkrétních dopravních situacích.“ Ano, je to skutečně o absenci tzv. „náhledu“ (kritického uvědomování vlastního stavu). Nejsou s to efektivně monitorovat vlastní chování. I za tím mohou být jejich ego-schémata. A i náhledu se můžeme učit …

Agresivita řidičů podle policie stoupá. Vůbec jí vnímám ve veřejném prostoru docela dost. A myslím, že edukační systém (všimněte si, prosím, nepíšu „škola a učitel“) s tím dle mého úsudku dělá pramálo. Vždyť v pravém vzdělání nakonec jde přece hlavně o láčkovce, řecko-perské války, podstatu gerundiva a integrály!!!

… nu, co nadělám. Prostě to vidím poněkud opačně. To je zase moje schéma …

[1] Zahýbání … Dostupné na: https://www.eduin.cz/clanky/zahybani/