Učebnice musí být prověřená dětmi, u nás může jít do škol i taková, kterou nikdo ani den nepilotoval, říká Miloš Novotný

Jako mladý zapálený kantor malotřídní školy vytvářel své vlastní učební materiály, „nakolenismy“, jak tomu říkal, a pečlivě prověřoval, jak žákům vyhovují. Nakonec se staly základem učebnic pro první stupeň a rychle se rozšířily (nejen) do českých škol. „Dobrý učitel vnímá každého žáka, snaží se najít cestu, aby zrovna jeho, toho konkrétního žáka, něco naučil. Na každém mu záleží,” říká Miloš Novotný.

Jak se z ředitele malotřídky stane autor učebnic?

Jsem z kantorské rodiny. Maminka, o kterou se teď mimochodem starám, je malotřídkařka, dlouholetá ředitelka malotřídní školy. Bydleli jsme ve škole, učební pomůcky jsem stříhal, jen co jsem udržel nůžky v ruce. Maminka byla nadšená učitelka, to jsem měl před očima jako dítě. Odnesl jsem si z toho mimo jiné úctu ke starým kantorům. Úctu k tomu, co se dělalo dřív. Nikdy neříkám, že jsem něco vymyslel. Prostě jsem vzal, co se osvědčilo, co mě naučili, a upravil jsem to pro potřeby nové doby, aktualizoval jsem to. Neobhajuju tím ale kantory, kteří říkají „my to už dávno děláme!“ Tak totiž často mluví ti, kteří nechtějí nic posunout, nechtějí se hýbat, nic nového nikdy nezkusí, nedají si poradit.

V každém pokolení jsou dobří i špatní učitelé. Dobrá praxe existovala i dřív a nemusí se vše převracet vzhůru nohama. To je vaše sdělení v kostce?

Ano, i dřív byli kantoři, kteří to uměli, a kantoři, kteří si nechali od rodin nosit králíky a za to dávali jedničku.

Co je podle vás charakteristické pro dobrého učitele za každé doby?

Věnuje se žákům, vnímá každého žáka, snaží se najít cestu, aby zrovna jeho – toho konkrétního žáka – něco naučil. Vychází to z jeho zájmu o děti. Volba metody je důležitá proto, abychom děti něco naučili. Ne, že nám děti slouží k tomu, abychom dokázali, jak je skvělá metoda. Nehledě na to, že různé metody se někdy aranžují spíš jen na efekt, aby se to líbilo inspekci. Tak to bylo za komunistů, a tak je to i dnes.

Vaše učebnice jsou v souladu s moderním kompetenčním vzděláváním, ale o kompetencích výslovně nemluvíte.

Na „kompetence“ a další slova z moderního žargonu jsem alergický a se mnou spousta běžných učitelů. Cítím v tom i jakousi akademickou nabubřelost, postrádám živý, konkrétní jazyk, lidskou řeč. Akademická abstrakce mě odpuzuje. My učitelé jsme sice většinou vysokoškoláci, ale od rána do večera jsme s dětmi a nepracujeme s abstraktním jazykem. Proto výrazy jako kompetence a badatelství a já nevím co ještě používám minimálně. Vyjadřuji se stylem, kterému říkám selská pedagogika. Aby mi rozuměli učitelé i rodiče, abych i já rozuměl sám sobě a byl schopen lidem vysvětlit, o co mi jde.

Tvořit učebnice je pracné

Myšlenky a postupy, které jsou v základu vašich učebnic, jste ověřoval v laboratoři své malotřídní školy. Byl jste jedním z těch učitelů, kteří stávající učebnice zavrhli a raději si něco tvoří sami, skládají si svou originální hodinu. Není to ale trochu bláznivý nápad, dělat si vše sám na koleně?

Ano, jako mladý ambiciózní kantor, nadšenec, jsem prošel obdobím „udělej si sám“. Chtěl jsem si dělat věci po svém a součástí toho bylo, že jsem si vytvářel vlastní materiály a postupně až něco jako učebnice. A opravdu jsem tomu říkal „nakolenismy“. Byl jsem velmi aktivní i mimo školu, angažoval jsem se v ověřování rámcového vzdělávacího programu neboli školního kurikula a jeho přenášení do škol. Naše malotřídka v Nemyčevsi byla pilotní školou pro toto ověřování, jednou z dvanácti a jedinou malotřídní. Pět dní jsem učil u nás ve škole a šestý den jsem jezdil učit další malotřídky, jak si napsat školní vzdělávací program. V neděli jsem psal učebnice.

Nemyslím si, že by každý učitel měl rezignovat na učebnice a vynalézat kolo. Je to strašně pracné a výsledek je nejistý. Může to totiž dopadnout, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Někoho z toho bude bolet břicho. I když zrovna mně se ty kvaziučebnice, myslím, docela povedly. Neměl jsem samozřejmě ilustrátora a to je znát, i když jsem se snažil je nějak graficky provázat. Pro wellbeing dětí je důležité, aby materiály nebyly každý pes jiná ves, jinak v tom pak žáci mají hokej. Což je jeden z argumentů proti takovým „nakolenismům“.  Udržet v tom všem materiálu jednotnost a systém je strašně náročné.

Co jste vymýšlel, jste si hned zkoušel v hodině…

Ano, to mě na tom bavilo! Měl jsem okamžitou zpětnou vazbu, jestli něco funguje, a co se neosvědčilo, jsem dal pryč. Nestačí, aby učebnice pasovala k rámcovému vzdělávacímu programu, musí být proučená, vyzkoušená! Mně úplně běhá mráz po zádech, když někdo něco vytvoří někde u stolu a hned by to pouštěl do škol, aniž by materiál byl perfektně prověřený.

Takže jste si vystačil s vlastními materiály? Nic oficiálně vydaného a schváleného jste nepoužíval?

Maximálně jsem si bral nějaké texty z čítanek. Nikdy jsem nic nepřebral z jiných učebnic do těch svých, to bych vnímal jako porušení autorských práv, maximálně jsem se inspiroval typologií cvičení. Učebnice, které byly oficiálně k dispozici, jsem měl na poličce pro inspekci. Teď už po nikom učebnice vidět nechtějí, ale dřív to tak úplně nebylo.

Nejdřív mě odmítli

Vaše nakolenismy se staly základem profesionálních učebnic. Jaká k tomu byla cesta?

Nejdřív podle nich začala učit má maminka. Velkou část materiálu jsem taky dával na DUMY, což je portál, který shromažďuje didaktické materiály pro učitele, tam se sdílejí.

Jednou za rok jsem vyjel na setkání PAU, Přátel angažovaného učení, ve Velkých Němčicích na jižní Moravě, a tam jsem učitelkám své vzdělávací materiály prezentoval. Publikum mě nikdy nevypískalo, vždycky jsem měl dobrou zpětnou vazbu. To mi dalo určitou jistotu, že o svém projektu dokážu mluvit, vysvětlit ho. A začal jsem chodit po nakladatelstvích a nabízet jim svůj slabikář a metodu tří startů.

Co to je?

Způsob, jak děti učit číst a psát. Jako hledající se kantor jsem narazil na genetickou metodu čtení, která u nás byla celkem nová, to bylo někdy na konci devadesátek. Ve zkratce pro laika jde o to, že místo čtení po slabikách, jako v analyticko-syntetické metodě, kterou používá většina učitelů, se v genetické čte po hláskách, pro představu je to něco jako anglické „spelování“.

Nejdřív se mi zdál tenhle přístup perfektní, ale jakmile jsme se dostali k víceslabičným slovům, byla to bída. Teď mluvím jen o své osobní zkušenosti, neříkám, že je univerzální. Jsou kantoři, kteří to takto učit umí, já jsem se v tom nenašel. Na genetické metodě se mi ale líbilo, že se v ní začíná psát nejdřív pouze velkými písmeny. Klasicky se u nás děti totiž rovnou seznamují s velkým, malým, psacím i tiskacím písmenem. Neučí se je hned všechny psát, ale od začátku je vidí, zvykají si najednou na čtyři grafémy pro jeden foném. Po všemožném doptávání, proč tomu tak je, jsem usoudil, že to je pouze zvyková tradice a odhodlal jsem se to pozměnit, neboli učit dál „klasicky“ čtení po slabikách, ale psaní zavádět postupně a začít pouze tiskacími písmeny. Obě metody jsem tak zkombinoval. Jsem přesvědčen, že pro děti je to kognitivně schůdnější. To jsem pak nazval metodou tří startů, která je v základu našeho slabikáře.

Zpět k vašemu dobývání nakladatelství. Jak úspěšný jste v tom obcházení nakladatelství byl?

Nejdřív mne všechny s tím slabikářem odmítly. Pamatuji si, jak mi ředitelka jednoho zavedeného nakladatelství řekla: „S vámi to bude buď velký průšvih, nebo velká výhra.“ Odvahu do toho jít neměla a nebyla sama. Bylo riziko, že učebnice neprojde schvalováním, metoda nebyla etablovaná, nebylo to nic, co by už existovalo. Někteří učitelé to doteď nepobrali. Když někdo nechce dělat nic jiného, než co dělal třicet let, tak to nepobere. Ale mnozí jiní, otevřenější, kteří to vyzkoušeli, mi potvrzují, že to funguje i jim. A to je správné – nechtít nikoho zlomit, ale začít od těch, kdo chtějí.

Kdy přišla vaše šance?

Před dvanácti lety. Nakladatelství, se kterým teď spolupracuji, potřebovalo vydat učebnici matematiky a našlo si mě na základě doporučení jednoho ředitele. Já bych býval raději, kdyby se začalo češtinou, tu jsem měl propracovanější, na matematiku jsem měl polotovar, ale i tak jsem kývl a s týmem nakladatelství jsme učebnici úspěšně dotvořili. Tak vznikla Matýskova matematika. Český jazyk přišel na řadu jako druhý. Nakladatelství se na vlastní oči chtělo přesvědčit, že metoda tří startů funguje, a jezdili ke mně na náslechy. A pak si řekli, že do toho půjdou.

Ovšem jedna věc je, co funguje vám, a druhá věc, jestli podle toho bude umět učit i někdo jiný. A tak jsme přibrali šest tříd v různých typech škol a ty jely podle mého slabikáře. Na jejich zpětnou vazbu jsme pak reagovali i nějakými úpravami a učebnice se na trhu objevila v roce 2016. Nějaké korekce jsme následně provedli i v té již vydané učebnici matematiky pro první až pátý ročník, vyšla posléze její nová edice. A pak jsme začali připravovat prvouku pro první tři ročníky, kterou nakladatelství vypustilo do světa v roce 2018.

Vaše učebnice se poměrně rychle ujaly. Čemu to přisuzujete?

Postupy jsou prověřené, jak já říkám proučené, to zaprvé. Mám na kontě dvacet čtyři prvních ročníků a všechno co v těch učebnicích je, jsem sám učil. Za druhé jistě pomohlo i to, že jsem natočil spoustu výukových videí. Začal jsem s tím již před covidem a během lockdownů jsem proškolil čtyři tisíce učitelů. Videí mám teď celkem asi pět tisíc. Jednu řadu jsem vytvořil i pro děti, jako kdybych stál před třídou. Myslel jsem hlavně na děti dlouhodobě nemocné nebo ty, které prostě z nějakého důvodu nemohou do školy.

Kromě hybridní metody čtení a psaní – mají ty učebnice něco jiného, zvláštního, co je podle vás jejich silnou stránkou?

Jednotné grafické zpracování, podobný styl grafický i koncepční. To je pro děti velmi komfortní, říkám tomu harmonické vzdělávání. Jako je harmonická rodina, kde nejsou rozepře o výchově, tak i sada učebnic je taková rodina, kde má vše spolu ladit.

A nějaké vychytávky?

Pár jich tam je. Jsem celkem pyšný na dvojí stránkování. Učitel v malotřídce samozřejmě přemýšlí nad tím, jak to udělat, aby se děti v učebnici vyznaly co nejdřív. Když pracuje s jedním ročníkem, ty další musí něco dělat samy. Ve třídě máte tři ročníky, nejsou tam jen ti uštěbetaní prvňáčci, ale i starší žáci a všichni mají právo na vzdělání. Pokud budete jeden ročník zanedbávat na úkor druhého, rodiče děti dají pryč, takže snaha se všem věnovat co nejvíc je v zásadě pudem sebezáchovy (směje se).

Když to shrnu, dvojí stránkování znamená, že kromě číslic dole používám i horní stránkování vyjádřené symboly. Díky tomu si i děti, které ještě neumí čísla, umí otevřít tu správnou stránku, aniž by učitel za každým musel chodit a ukazovat jim to. Probíráme písmeno U? Řeknu jim, ať si otevřou stranu, kde vidí U a černý čtvereček. A nazdar! Totéž v matematice. Probíráme nulu? Najdi si stránku, kde je černý puntík.

Piktogramy používáte i pro vysvětlení zadání. Co je třeba pusa?

Jsou to výzvy k akci. Pusinka znamená „čti“, prsty ruky „počítej“. V prvním ročníku zadání dětem čte často paní učitelka a v druhém na ně někdo vybafne: „přečtěte si zadání“, když to nikdy předtím nedělali. S piktogramy jsou děti již po třech týdnech schopné pracovat samostatně. Umí si zadání „přečíst“ samy, i když ještě neumí číst. Učím je co největší samostatnosti, to jsou ty klíčové dovednosti nebo kompetence, jestli chcete. A zároveň si tak uvolňuji ruce pro lepší práci s dětmi v heterogenní třídě. Piktogramy jsou navíc mezinárodní, takže to dobře funguje i na jinojazyčné děti.

Kontrola kvality je nutná

Malotřídky jsou česká tradice, mnozí je považují za roztomilé, ale většinový názor je často ten, že mít několik ročníků pohromadě je spíš z nouze ctnost než výhoda. Vím od jiné paní ředitelky, že když se podaří prvňáčky oddělit, rodiče jsou velmi spokojení. Přitom ale věkově smíšené třídy se v progresivní pedagogice chválí. Jak to vidíte vy?

Jednoznačně ve prospěch malotřídních škol. Pokud se děti v malotřídce nenaučí ohleduplnosti ke spolužákům z jiných ročníků již od 1.třídy, tak to později může být problém. Malotřídní uspořádání učí děti socializaci, tomu, že nejsou ve třídě samy. Učí je také samostatnosti a spoustě dalších dovedností. Kromě toho malotřídka vyžaduje dobrou organizaci učitele, tlačí na efektivitu jeho výuky. Já jsem často měl třídy i o dvaceti dětech, většinou ve třech ročnících.

Teď k tomu, jak se vlastně učebnice dostávají do škol. Můžete nás trochu zasvětit?

To se spíš obraťte na nakladatelství.

Jak jste již zmínil, každá učebnice prochází schvalováním, usiluje o získání povolení od ministerstva školství – schvalovací doložky. Zdá se mi v pořádku, že tato kontrola kvality existuje. Učebnice je nakonec velmi důležitý nástroj národního kurikula. Slyšela jsem ale, že schvalovací řízení nefunguje ideálně, a dokonce se snad i uvažuje o tom, že by se úplně zrušilo. Co si o tom myslíte?

To by samozřejmě byla katastrofa. A to i přesto, že schvalování má podle mě mouchy, které ale nechci komentovat. I tak bych ale zrušit povinnost získat doložku a nechat vše na řediteli považoval za obrovský hazard. Tím by stát přišel o jakoukoli kontrolu nad tím, co se dětem dostane do ruky, a to je podle mě nemyslitelné.

Učebnice se schvalují, až když jsou zcela hotové a připravené k vydání?

Ano, a jak si dokážete představit, nakladatelství do nich již investovalo obrovské peníze. Pokud je tedy mají. Vytvořit dobrou učebnici, to je úkol pro celý tým a je to drahé. A když nakladatel riskuje, že schvalováním učebnice neprojde – na doložku není žádný právní nárok – tak si investici rozmyslí, případně dělá různé přemety, aby učebnice prošla.

Co tvoříte teď? A jde vůbec něco tvořit, když se dokončuje nový rámcový vzdělávací program?

Je fakt, že nakladatelství teď vyčkávají, co bude, a obávám se, že až se RVP pustí do světa, tak se vrhnou do zběsile rychlé tvorby učebnic, které nikdo pořádně nevyzkoušel ve třídách.  Mezi vypuštěním kurikula a jeho zavedením do škol je krátký interval dvou let.

Já už dva roky s nakladatelstvím připravuji učebnici češtiny pro druhý ročník a věřím, že schválená bude, protože je postavená na dlouholetých zkušenostech a pečlivě ověřená nejdřív ve čtyřech třídách a v letošním školním roce už se ověřuje ve třiceti třídách. Tento vysoký standard jsem si stanovil sám a držím se ho, i když u nás může jít do škol i učebnice, kterou nikdo nikde ani den nepilotoval.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.