Učím s radostí? To je oč tu běží.

Učitelé, kteří vyučují rádi a jejichž žáci se rádi učí, by měli o své práci a žácích veřejně psát víc, častěji, a nebojácně. Jinak je na veřejnosti přehluší reptání a žbrblání bezradných a otrávených, kteří touží jen po ZZM (zkvaknutí zkažené mládeže). Je přínosné, když o své výuce ve francouzské škole píše Zuzana Loubet del Bayle v blogu na http://dejepis1zemepis.blogy.rvp.cz/ nebo na http://www.ctenarska-gramotnost.cz/tag/zuzana-loubet-del-bayle. nebo její web Herodotos http://www.herodotos.cz/. Ale to si někdo o té absolventce brněnského gymnázia a francouzského učitelství řekne v sebeobraně „zase sem tahají ty vzory z ciziny“. Vlastně by bylo moc pěkné, kdybychom si sem napsali, kdo víte o jakém inspirativním webu, kde se ukazuje, jak se i v Česku dá vyučovat a učit se se zájmem.

Zatím to však v mediální diskusi vypadá, jako že ve školství je opravdu snad více odpíračů vzdělávání (nejen mezi žáky a rodiči, ale taky mezi učiteli) než učitelů, kteří vzdělávají druhé i sebe rádi. Ale ve skutečnosti je těch vyznavačů vzdělání i u nás spousta, a je taky spousta dětí, které jsou ve výuce rády, zajímají se, spolupracují. Bohužel se s nimi ti učitelé, kteří v sobě živí pocity blízké nešťastným odpíračům vzdělávání, asi nesetkávají – chápu, že po většinu dne a roku jsou ve své zlobivé a znechucené třídě. Znám jich dost, projeví se na setkáních nebo na webech tím, že hořekují nebo nadávají, jedno na co zrovna. Naštěstí znám hodně učitelů, kteří se chovají normálně, s přirozeným optimismem – čerpají ho právě z dětského zájmu o učení, když už z úřadů a systému toho moc radostného načerpat nejde.

Mám pocit, že ti naříkači a spílači se ani nepodívali na dostupná videa z výuky, když už pochopitelně nemůžou během pololetí cestovat po cizích školách. Jestlipak viděli například to, jak vyučují tři učitelky v různých předmětech dovednostem a přístupu pro čtení v 2., 5. a 9. třídě ZŠ, na webu http://cteme.eu/?link=42 (To byl vloni a předloni projekt vedený děkankou PedF UK Radkou Wildovou). Možná se ozve hodně učitelů, kteří řeknou „vždyť já vyučuju zrovna tak!“ – a někteří budou i mít pravdu. Není totiž vždy snadné spatřit ty zásadní rozdíly v tom, jakým stylem učitel na děti mluví, jak klade otázky, kolik jim dává šancí nevědět a zeptat se, atp.

I když o tom většina trollů neví, a ani mnozí zdraví učitelé ne, já mám tu čest potkávat mnoho učitelů, navštěvuji každé pololetí mnoho škol, mnoho tříd a jednám s učiteli docela konkrétně o jejich výuce, a pozorně jim naslouchám, protože mým úkolem je jim pomáhat. Znám hodně dětí a tříd, v posledních letech spíše na prvním stupni, kde učení probíhá s radostí. A i když jsem například pro praxe studentek učitelství měl v konci století k dispozici v Praze, kde pracuji, takových učitelů a škol, jen co by se spočetlo na prstech jedné ruky, nyní je ten počet daleko lepší. A mimo Prahu ještě lepší.

Hodně si taky čítám různé materiály o vzdělávání a školní praxi na webech a chatech z USA. I když tam mají i ve školách mnohem horší problémy s divokostí zanedbané populace, s kriminalitou dětských gangů, s drogami (to všecko si zavinili tamní bílí občané za posledních 200 let, tak jako my jsme si zavinili tu zdejší občanskou starobumbrdlíkovskou ukoptěnost), tak přesto tam v profesi učitelé vedou velmi inteligentní, zvídavou a nápomocnou diskusi. Nikdo tam neprojevuje tak úpornou nechápavost jako ti trollové tady a nepíše jako pan Soukal. Velice by se tím odborně znemožnilo. Ovšemže tam taky mají špatné učitele, a hodně jich je! Ale diskuse se vede o tom, co konkrétně dělat, aby se z bídy vybředlo.

U nás jako by diskutéři ve zdejší bídě viděli co nástroj nápravy jenom další opakování těch postupů, které už prokázaně selhaly. Možná jim křivdím, je možné že se mýlím. A tak si chci přečíst něco od pana Soukala, co prokazuje informované, soudobé pochopení toho, jak se jeho žáci učí a jak on jim pomáhá. Jeho čítanky a metodické příručky, které jsem viděl, bohužel zacházejí s literaturou i žáky podobně, jako s nimi zacházejí autoři příliš mechanicky pojatých češtinářských testů z Cermatu. Chápu, že pan Soukal hájí Cermat – jsou jedné krve, jen u Cermatu je to kvůli přímým chybám příliš vidět. Ale ponechávám si otevřená vrátka: neznám vůbec, jak pan Soukal vyučuje, neviděl jsem jeho hodiny, nenašel jsem nějaké video (například pana Kostečku jsem tak vyučovat viděl, a vidím, že přes jeho velkou erudici má moje nedůvěra své opodstatnění). Pan Soukal říká v rozhovoru na Aktuálně.cz o své septimě a sextě „v obou třídách zkouším hodnotit slohové práce podle maturitního vzoru“. To mě udivuje – a dosud hodnotil slohové práce jak? On teprve od Cermatu pochytil, že se slohy mají hodnotit podle věcně náležitých a předem známých a uznaných kritérií? Pak bych rozuměl tomu, že Cermat uznává. Ale jestli se učitelům mají otevírat oči, pak to podle mě (a tvrdím to nejen já už deset let) nesmí být centrálními testy, nýbrž centrální podporou profesního rozvoje učitelů (jako to dělají v civilizovaných národech).

Ale zas tak moc po jeho hodinách netoužím, protože už léta spolupracuji s učiteli v terénu, kteří se učili používat sad kritérií, kteří při tom přehodnotili své chápání samotného procesu hodnocení i těch kvalit, které v práci žáků hledají, a kteří žákům víc pomáhají, než že by je chtěli změřit.

To je vlastně ten rozdíl! Není ono to tak, že jedna strana v těch sporech kolem vzdělávání považuje vzdělávání za zkažené, děti za zlé, učitele za ukřivděné, a druhá strana že hledí na šance a naděje dětí i učitelů, aby jí neprotekly mezi prsty? To by bylo škoda – být v profesi tak vedví. Je to zase dilema – ale k jedné ze stran se člověk obvykle přiklonit musí, aby vůbec něco udělal. Zdá se mi, že není dobré klonit se k té zlejší možnosti, čili nadávat a nedávat, neboli nesdílet své dobré výkony a zážitky. Rozmnožuje se tím Temná síla 🙂