Těsně po začátku invaze na Ukrajinu šla sama s tehdy ročním synem téměř 20 kilometrů mrazivým únorovým počasím. Neměla pro něj jídlo ani plenky na přebalení. Když překračovala ukrajinsko-polskou hranici, říkala si, že co ji nezabije, to ji posílí. „Proto si nyní všeho tak vážím,“ říká Solomiya Makovska, které říkají Solo nebo Soli.
Její manžel v té době pracoval v Humpolci, proto zamířila rovnou tam. Na doporučení se obrátila s žádostí o pomoc při hledání práce a jeslí pro syna na organizaci F Point v Jihlavě, která podporuje integraci cizinců. Přímo v F Pointu jí nakonec nabídli práci sociální pracovnice pro děti. Pracovala zde půl roku, než si začala uvědomovat, že by mohla být užitečnější ve školství. „Chtěla jsem dětem něco předat, inspirovat je, posilovat tak další generaci. Tak jsem si řekla, že pošlu životopis do školy,“ vzpomíná Solomiya. Odpověděla jí Andrea Frolíková, samotná ředitelka Základní školy Tomáše Garrigua Masaryka v Jihlavě. „Zkusit českou školu, české školství, to pro mě byla výzva. Ale i ona byla odvážná, že mi dala šanci,“ vzpomíná s vděkem.
Hlavně dětem nezlomit křídla
foto: archiv Solomiyi Makovske
Začátky v cizí zemi byly náročné. „Byla jsem jako dítě, které si dělá první kamarády ve školce,“ směje se Solomiya. Ve sborovně i ve třídě se však setkala jen s přívětivým přístupem, a tak hned zapadla do tamních kolektivů. Ač byla nervózní z prvních třídních schůzek, s pochopením se setkala i u rodičů. Věří, že je to díky její filozofii vstřícné a tolerantní výuky. „Jak se učitel chová k dětem, tak se ony budou chovat k němu,“ věří a zdůrazňuje nejen vzdělávací, ale i psychologickou roli učitele. „Učím tak, abych dětem nezlomila křídla. Obzvlášť v pubertě stačí pár slov a můžete je zranit během pár vteřin. Jako učitelka – a hlavně jako člověk – si na to dávám velký pozor.“ Snaží se proto do výuky zapojit i témata mediální gramotnosti a budování zdravého sebevědomí. Vnímá, že děti tráví hodně času na sociálních sítích, což může ovlivnit jejich vnímání sebe sama. „Snažím se jim ukázat, jak jsou krásné a úžasné takové, jaké jsou. Umělá inteligence je skvělý asistent, ale když člověku chybí mediální gramotnost, může se snadno nechat oklamat. Myslí si pak, že jen to, co vidí na upravených fotkách, je skutečná krása – a to není pravda.“
Žáky vede k tomu, aby si více vážili sami sebe. „Dělali jsme třeba projekt It’s great to be me – děti si batikovaly trička, pak je popisovaly. Měly vysvětlit, proč si vybraly danou barvu a říct o sobě něco pozitivního. Bylo krásné slyšet, že si někdo třeba zvolil modrou, protože ji vnímá jako symbol laskavosti a přátelství,“ vzpomíná Solomiya. Takové aktivity podle ní pomáhají nejen ve škole, ale i v běžném životě. Dbá však i na své duševní zdraví, největší relax jí přináší hudba a rodina. „I my sami musíme být v pohodě. Protože když už to učitele nebaví, děti to hned poznají,“ zdůrazňuje. Sama se neustále učí, jak si udržet rovnováhu a neztratit radost z toho, co dělá.
Mezinárodní spoluprací k silnější komunitě
Ačkoliv se nyní kvůli péči o druhého syna věnuje ve škole pouze koordinaci projektů sítě eTwinning a programu Erasmus+, v dalším školním roce se chce k výuce angličtiny vrátit. Zahraniční spolupráci, zejména prostřednictvím projektů a síťování, však považuje za nesmírně důležitou – nejenže podle ní zlepšuje klima ve třídě, ale také zapojuje širší komunitu i mimo školu. Díky tomu, že Jihlava vytvořila konsorcium s akreditací Erasmus+, do něhož se zapojily všechny jím zřizované mateřské a základní školy, mohla mladá učitelka připravit hned několik mezinárodních projektů. Město tak již hostilo školy z Itálie, Turecka či Srbska. Místní školáci měli zase na oplátku možnost vycestovat do hostitelských rodin z návštěvnických zemí.
Přínosy projektu se ukázaly rychle, a to i přes počáteční skepsi některých rodičů. „Na začátku se mě jeden tatínek zeptal, proč zrovna Turecko. Odpověděla jsem mu: ‚Posílal byste do Turecka vánoční přání?‘ Řekl, že ano. ‚Víte, že v Turecku Vánoce neslaví?‘ pokračovala jsem. Právě proto ten projekt děláme – aby děti znaly a lépe chápaly jiné kultury,“ vypráví Solomiya. Když pak turecké děti odjely z výměny zpět domů, právě tento rodič jí napsal e-mail s poděkováním. Psal, že se děti skvěle sžily a že by příště rád poslal svou dceru do zahraničí. Solomiya si tehdy uvědomila, že pokud se jí podařilo alespoň jednomu rodiči změnit pohled na svět k lepšímu, už to je samo o sobě velký úspěch.
Postupně začala zapojovat do projektů nejen další kolegy, zástupkyni ředitelky s ředitelkou, ale i celé město. I díky jejímu úsilí a zapojení do komunity obdržela loni ocenění Učitel Vysočiny. Nyní obdrží i speciální ocenění Global Teacher Prize CZ. Když ji ředitelka na ocenění nominovala, bylo to podle jejích slov obrovským překvapením a taky nejlepším poděkováním za její práci. „Zároveň jsem dostala i další, anonymní nominaci. To mě moc potěšilo, protože to znamená, že moje práce má dopad i mimo školu,“ dodává.
Mezi dvěma domovy
Solomiya vnímá, že se neustále učí i ona sama. Ač mluví plynně česky, je vděčná dětem za to, když ji opravují a pomáhají jí jazyk pilovat. „Na začátku jsem si pletla ‚já vím‘ a ‚já to znám‘. Jeden žák za mnou po hodině přišel a místo, aby mi řekl, že to říkám špatně, napsal mi na papír, že mě má hrozně moc rád, ale že mi chce jen pomoci,“ usmívá se. Zároveň je její příklad pro žáky velkou motivací. „Často mi říkají: ‚Paní učitelko, když vy tak krásně mluvíte česky po dvou letech, tak já také musím umět mluvit anglicky za dva roky.‘“ Díky zapojení do mezinárodních projektů děti vidí v praxi, že angličtinu potřebují ke komunikaci a že má přínos pro jejich budoucí život.
Zato o vlastním budoucím životě mladá učitelka tak jasno nemá. „Ještě loni bych řekla, že se v budoucnu určitě vrátím na Ukrajinu. Ale letos už nevím. Jsem cizí jak tady, tak doma, i když jsem na Ukrajině vyrůstala,“ zamýšlí se. Ať už se její rozhodnutí nakonec bude ubírat jakýmkoliv směrem, je vděčná za práci, kolegy a přátele, které v Jihlavě našla. „Chci být pro tuto zemi užitečná. Všechno, co dělám, je pro lepší budoucnost mých dětí. To mě nutí zůstávat a pracovat na tom, abych se tu cítila jako doma.“ I když ji kolegové často upozorňují, aby jim již přestala děkovat za podporu, říká, že přestat nemůže. „To pochopí jen ten, kdo to zažil,“ uzavírá.
