Učitel a žák

Čím vším člověk učí? Dalo by se říci, že vším. Jistě tím, co zná, jaké informace může poskytnout. Také tím, jakým způsobem je poskytne, zda je naservíruje hotové, nebo je spíše zprostředkuje, nabízí cestu, dobrodružství. Člověk učí i tím, jak se tváří, zda je přirozený a autentický. Člověk učí svým kontrolovaným i mimovolným jednáním. Svými afekty, volbami, preferencemi a hlavně konkrétními činy. Člověk zkrátka učí, i když neučí. A v případě učitele to platí dvakrát – je to jednak, světe div se!, taky člověk, a o to více se na něj jako na odborníka svítí.

Čím vším se člověk učí? Nebudu zdržovat – analogicky vším. Každý si vybíráme, co potřebujeme, co nám dává smysl. Následujeme vzory, tíhneme k tomu, kdo je přesvědčivý, uvěřitelný. Svým způsobem silný. Imponuje nám autentický člověk, protože v tu chvíli vidíme skutečného člověka, skutečný svět. Ne svět z knih, novel nebo piedestalu kateder. Pokud jsme zároveň žáky, platí naše potřeba dvojnásob. Chceme chápat smysl toho, kam jsme vedeni, a záleží nám na tom, zda při tom dostáváme prostor pro vlastní cestu.

Učitel a žák. Mohou se jejich očekávání potkat? Učitel zná dobře pozici učícího se i učícího z mnoha běžných životních situací. Ví, co jako žák potřebuje. Využívá této výhody?

Produktem učitelovy práce je žák s jeho dobře využitým potenciálem k učení. Ten má každý jiný, proto nelze měřit výsledek učitelské práce jedním metrem, ale lze nastavit zdravé principy efektivního učení, které každý člověk, notabene učitel dobře zná u sebe. Co tedy stojí v cestě smysluplného učení?

Že by osobnost učitele? Že by jeho osobnostní a volní výbava stála před výbavou profesní? Zdá se, že ano. Je nabíledni, že teprve učitel-člověk, který trvale pěstuje zdravé klima třídy, zná své děti, ctí principy, je pevný a konzistentní v každé situaci, je vzorem a oporou, může vytvořit první a základní podmínku k samotnému učení.

Toto lze těžko měřit a nastavovat z Prahy ministerským nebo vládním výnosem. Zde je nezastupitelná role ředitelů coby personalistů, inspirátorů a lídrů, lidí s citem a zkušeností a příkladů hodných následování. Každá snaha o centralizaci a omezování tohoto vlivu vede k nečitelnosti, neodpovědnosti a glajchšaltování kvality regionálního školství.

Někdy mívám pocit, že žák rovná se problém. Jakoby učitel zapomínal, že bez žáka nemá práci, že je tam kvůli němu a pro něj. Jakoby někdy snem učitele byla třída bez žáků. Vnímám rozdíl mezi prvním a druhým stupněm – nejdřív zlatíčka a nakonec lumpové. Ten rozdíl však nevidím v dětech, ale v učitelích, a to obou stupňů. Činíme se zodpovědnými za to, že děti neprospívají, jak bychom chtěli, že si látku nezapamatovali, že nejsou náležitě nadšení a zaujatí. Vždyť přeci tenkrát v první třídě ti samí žáci… Co se s nimi stalo?

Dítě, které na začátku cesty nekriticky přijímá osobnost učitelky, se postupně osamostatňuje, formuje si vlastní pohled na svět a hledá si vlastní cestu. Je to přirozené a jako učitel bych to měl podporovat, a ne děti nutit do jediné společné, a to mé cesty, mého pohledu, mých hodnot. Já učitel nabízím, předkládám kontext, možnosti, rozhodně ne hotovou informaci. Co by s ní taky žáci dělali?

Pokud jsem nezapomněl, kdy je pro mne učení smysluplné a zároveň efektivní, pak je mi jasné, že jako učitel musím diferencovat, individualizovat cestu za poznáním, seč to jde. Nabízet různé cesty, zdroje, podmínky, dobře se připravit předem – ale pak už to nechat na nich. Pokud budou cesty jejich, a ne moje, vznikne na nich mnoho nových podnětů, souvislostí, dílčích výstupů – vzniká síť, dochází k porozumění, syntéze, a to může způsobit uklidnění, jistotu, pocit bezpečí, uspokojení a radost. Tedy stavy, které jsou přirozeným hybatelem dalšího učení.

A naopak – pokud žákovu přirozenost nerespektuju tím, že mu nenabídnu prostor, v kterém by se uplatnil, žák se začne svými prostředky bránit. Aktivně nebo pasivně. Jako učitel se začnu zaměřovat na něj a začínám v něm vidět problém, příčinu svého nezdaru. Onen nezdar ovšem netkví v dítěti – to je jeho „byznys“, ale v mém apriorním přístupu.

Druhou, ale spíše první věcí, na které žákovo učení stojí, je uvěřitelnost mé osobnosti učitele. Zda mluvím, jak jednám a zde jsem tu skutečně pro něj. Pokud ano, je z půlky vyhráno. Žák mi odpustí mé chyby, pustí si mě k sobě, a věřte nevěřte, mě, a dokonce i jeho, lumpa, to začne bavit.