Učitel má vliv na charakter žáků, ať chce, nebo ne. Jeho výchovná role je nevyhnutelná, říká Jan Hábl

„Z průzkumů mezi učiteli nám vychází, že si žáci tvoří vztah k předmětu skrze vztah k učiteli,” říká profesor Jan Hábl. S kolegy na pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové zavedl předmět Výchova charakteru, který by se podle něj měl dostal do povinného základu pro všechny studenty učitelství. Jakožto přední expert na dílo Jana Amose Komenského při tom čerpá z jeho odkazu.

Šíříte myšlenku, že učitelé by měli umět formovat charakter svých žáků. Nemůže to někomu znít staromódně nebo dokonce jako nežádoucí indoktrinace?

Charakter učitele má obrovský vliv na vše, co se ve škole děje, ať už to učitel chce, nebo ne, ví, nebo neví. Obliba předmětu, to, jak se žáci cítí ve škole, jak jsou motivovaní k učení – to vše závisí na tom, jakého mají učitele. Už jen tím, že s nimi je, učitel své žáky formuje – nebo deformuje. Ale na pedagogických fakultách se o tom nic moc neučí. S kolegy už dlouho přemýšlíme, jak to změnit. Před rokem a půl jsme založili Centrum rozvoje charakteru a teď jsme se zase posunuli o kus dál, vydali jsme skripta charakterové výchovy pro studenty pedagogických fakult, a to díky grantu studentského spolku Otevřeno. Ten nám také umožnil uspořádat konferenci, na kterou jsme mohli svolat všechny, kterým v Čechách (a na Slovensku) na charakterové, etické, hodnotové výchově, zkrátka na vzdělávání k dobru, záleží. Je tu vícero zajímavých iniciativ, namátkou Výchova k ctnostem (pomocí karet ctností), dále Hodnotové vzdělávání Cyril Mooney, pak lidé sdružení kolem obecně prospěšné společnosti Etická výchova a další.

Jde o lidi nábožensky založené? Jste křesťan, obecně prospěšnou společnost Etická výchova zakládala mimo jiné Křesťanská akademie mladých, v její správní radě s vámi sedí učitel arcibiskupského gymnázia Pavel Motyčka…

Ne nutně, například docent Vacek, guru etické výchovy v Čechách, se k žádné církvi nehlásí. V těch jmenovaných iniciativách jsou i lidé zcela „nekostelní“. Řekl bych, že to je tak půl na půl.

Ve svých knihách i popularizačních videích na Youtube inspirovaných Komenského pedagogikou mluvíte o dospělém jako o vzoru, o potřebě kázně a disciplíny, o nutnosti pěstování dobrých návyků. V dnešní pedagogice se tato slova nevyskytují, mnohým moderním učitelům i rodičům jsou vyloženě protivná. Používáte je s vědomím, že jde o určitou kontroverzi?

Do jisté míry se opravdu vymezuji oproti určitým proudům, které u nás dnes letí. Ale je třeba nejdřív říct jednu věc: měli jsme tu totalitu, a na mnoha školách její dogmatický duch ještě přežívá. Slyším o tom dnes a denně, jsem poměrně hodně v kontaktu s lidmi v terénu. Proti tomu se zcela pochopitelně vymezujeme a experimentujeme se všemi možnými alternativními přístupy. Máme tu rozumné a vyvážené vzdělávací systémy, jako třeba Montessori, zajímavé projekty jako Pomáháme školám k úspěchu nebo Učitel naživo, ale pak jsou tu i jiné směry, které podle mého pedagogiku rozvrtaly a rozložily. Rezignovaly na formující roli dospělého. Tak to je i na Západě, existuje tam celá paleta výchovně-vzdělávacích přístupů, od ultrakonzervativních katolických škol, které jdou úplně radikálně proti současným trendům, až po ultraliberální směry, které naopak vzývají nevýchovu.

Máme skvělé technologie, ale nemáme odpovědi na velké otázky

A vy do toho vstupujete s Komenským…

Ano, protože jsem přesvědčený, že uměl věci pojmenovat nadčasově. Komenský říká, že není žádné výchovy bez autority, ale to neznamená, že nevychováváme dítě ke svobodě. Aby mohlo být svobodné později, musí si nejdřív osvojit různé návyky, které mu v tom pomůžou. Pro někoho to může znít neliberálně. Já bych spíš řekl, že Komenský byl dobrým pozorovatelem lidské přirozenosti a přesně dokázal pojmenovat, co člověk potřebuje v různých stádiích vývoje, aby se jeho potenciál mohl rozvinout. Samozřejmě je potřeba jeho myšlenky aktualizovat. V tom mi dost pomáhá spolupráce s Jubilee Centrem pro charakter a ctnosti v Birminghamu, na které jsem se napojil během studia ve Velké Británii. Rozvíjí koncept charakterové výchovy, který mi dává velký smysl.

V pedagogice si pro inspiraci nechodíme dál než do doby osvícenství. Když se chceme naučit, jak vzdělávat a vychovávat děti, saháme spíš po nějaké současné knize, ne po Komenském.

Faktem je, že historicky je Komenský předmoderní myslitel. Moderní člověk bývá chronologický snob, jak to nazval C. S. Lewis. Každý nový trend je pro modernitu z principu novosti lepší než ten předchozí. Doba moderní, která vypukla s osvícenstvím, udělala mnohé objevy a mnohé pokroky, to je beze sporu, ale to neznamená, že předtím byla doba temna. Ostatně postmoderna již svým příchodem signalizuje limity a problémy modernity. Zejména to, že pěstování lidskosti zůstalo pozadu oproti rozvoji vědy a techniky. Máme skvělé technologie, ale nemáme odpovědi na velké otázky. Musíme je hledat jinde než v technických a technokratických řešeních. Postmoderní člověk je nakonec starým myšlenkám otevřenější než člověk moderní. Mimochodem, to britské Centrum pro charakter a ctnosti, které jsem zmiňoval, celou svou koncepci postavilo na Aristotelovi. Mně to ladí, protože Komenský je samozřejmě velmi bedlivým čtenářem a následovníkem Aristotela a jeho etiky.

Komenský vidí největší problém člověka v samosvojnosti, což je sobecké zaměření na sebe. Jak blízko nebo daleko má dnešní individualismus ke samosvojnosti?

Komenský byl hluboce věřící a křesťanství mělo a má k jednotlivci úctu, protože vidí v každém člověku obraz boží. Každá bytost je pro něj vzácná a obdařená nezcizitelnou důstojností, dignitas, říkával. Osvícenství hodilo náboženství přes palubu, ale důraz na individuum v našem kulturním prostoru přetrval. Ovšem bez transcendentního ukotvení zbývá individualismus, důraz na sebe sama, samosvojnost.

Ve svých knihách o pedagogice kritizujete, že moderní výchova nechce dětem přímo říkat, co je správné a co ne.

Jen doplním – moderní výchova s přívlastkem liberální. Je to ten druh výchovy, která tak či onak navazuje na odkaz J. J. Rousseaua. Vzdala se – kromě jiného – zásadní role vychovatele, toho, kdo dítěti ukazuje směr a působí jako vzor.

Mnoho různých alternativních pedagogických směrů ale dává přednost tomu, aby si dítě cestu k hodnotám našlo co nejvíc samostatně, ne okoukávalo vzory.

Tento postoj vzniká jako reakce na to, že vidíme, jaká traumata dětem způsobovala a stále ještě způsobuje zkostnatělá, upjatá a represivní škola, „mučírna ducha“, jak tomu říkal Komenský. Prioritou je pak hlavně nedělat to jako ona, protože zkušenost je taková, že dospělí mohou dětem opravdu hodně uškodit. Ale nahradit špatný vliv výchovným vakuem není dobrá cesta.

Úspěch pro každého žáka (2018);monika.mrnavkova@skav.cz; Photographer:Jiri Coubal;foto@jiricoubal.cz; +420 733 528 451;

Dřívější generace dbaly na návyky, i za cenu velkého nátlaku na dítě. Dnes se rutina z výchovy vytrácí. Vy o návycích ve svých knihách mluvíte jako o důležitém prostředku formování charakteru.

Pěstování návyků je jedna z primárních forem učení. Již Komenský říkal, že dítě se nejdřív naučí přivykati než poznávati. Ano, primární formy učení jsou imitace, identifikace, návyky a hra. Když se dítě učí čistit si zuby, je to navození návyku, zásadní je opakování. Když začnete dítě formovat od nejútlejšího věku, tak s vámi nepolemizuje. Když to ale promeškáte, máte velký problém. Je to dobře popsaný fenomén. Na Západě si to prodělali o několik generací dřív. Mluvili jsme o tom nedávno i s kolegy ve Skotsku. To je z hlediska výchovy jedna z nejliberálnějších zemí světa. V liberálním klimatu tam vyrostla generace, které je dnes čtyřicet – padesát a pořád neví, co se sebou. V době, kdy jim rodiče jako malým měli říkat, co mají dělat, a co ne – to je ten Komenského požadavek kázně, řádu a nároků – se jich ptali, jak by chtěli, aby to bylo. Teď je z nich dost bezradná a nerozhodná generace, která neví, co má chtít, protože byla zatížena svobodou dříve, než ji byla schopna. Jednoduše, v určitém stádiu vývoje dítěte je naprosto žádoucí říkat, jak věci mají být, a ne se ho ptát, jak by chtělo, aby věci byly. V jiném, pozdějším, stádiu vývoje je to naopak – znakem dospívání je přebírání zodpovědnosti za sebe a za svět.

Spolu s dalšími jste se před lety zasazoval o to, aby se ve školách učila etická výchova. Můžete nějak přiblížit, co se kolem toho dělo?

Roky se s ministerstvem vyjednávalo o tom, aby byla etická výchova zavedena do škol. Nakonec se to podařilo a na konci roku 2009 se dostala do Rámcového vzdělávacího programu jako průřezové téma a nepovinný předmět.

Kdo to měl především na srdci?

Emeritní děkan Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Pavel Vacek, nedávno zesnulý filozof Jan Sokol, gymnaziální učitel Pavel Motyčka, Hana Kachtíková a mnozí další kolem Etického fóra, které vzniklo v roce 1999. Etické fórum vytvořilo pro nový předmět metodiky a proškolilo stovky učitelů a lektorů. Zároveň se na pedagogické fakultě u nás v Hradci Králové akreditoval magisterský studijní program Učitelství etické výchovy.

Jaké má to úsilí výsledky, po více než deseti letech?

Jako předmět se etická výchova ve školách bohužel učí málo, je to průřezové téma, které může, ale nemusí mít svůj vlastní předmět. A tak pouze sem tam nějaký osvícený ředitel vmáčkl do přeplněného rozvrhu ještě hodinu týdně navíc. Za tím účelem musí mít i dobrého učitele, který to umí učit. Když se to učí špatně, je to kontraproduktivní. A proto, že se to málo učí, i náš studijní program po celá léta spíše skomíral. Studenti se hlásili, ale během studia zjistili, že nebudou mít uplatnění, a tak buď skončili, nebo si přibírali další aprobace.

Co se děje v hodině, jde nad rámec didaktiky

Takže se zvolila jiná strategie? Je charakterové vzdělávání revizí původní myšlenky?

S kolegy koncepci etické výchovy dále rozvíjíme a snažíme se, aby po ní byla ve školách větší poptávka. Zároveň jsme se ve Velké Británii inspirovali již zmíněným modelem charakterové výchovy, která se týká všech učitelů a jejich působení na žáka, a řekli jsme si, že ho přeneseme k nám. V Hradci Králové učíme předmět Charakterová výchova v rámci povinného základu pedagogické přípravy. Vedle specializovaných učitelů etické výchovy jde o přípravu každého budoucího učitele v této oblasti.

Učitelé se ale na roli vychovatele moc necítí. Mnoho z nich by nejraději výchovu zcela přenechalo rodině. Taky je otázka, jestli nemají v něčem pravdu, když nechtějí převzít roli mravních vzorů, mnozí by v ní selhávali. Dá se to naučit na vysoké škole?

Jsem přesvědčen, že ano, proto jsme založili naše centrum, vydali učebnici a pracujeme na tom. Je to nejen žádoucí, ale i možné. Ale máte pravdu, z průzkumů mezi učiteli nám vychází, že se toho úkolu mnozí zhostit moc nechtějí. „Já tady učím chemii, -ný, -natý, -ičitý, a ostatní mě nezajímá, já učím, ne vychovávám,” poměrně často zaznívá. Další říkají „nehodlám tu zápasit s rodinou, můj vliv je stejně minimální, nic s tím nenadělám“. To je ale omyl. Učitel má vliv a ohromný! Nenechává svůj charakter v kabinetu, když jde do hodiny. To, co se děje v hodině, jde daleko nad rámec pouhé didaktiky. Do vzdělávacího procesu se promítají učitelovy hodnoty, postoje, zájmy, charakter. Verbálně, neverbálně, vším, co učitel dělá, čemu věří, jak chápe sám sebe. Takže prvním úkolem, který si klademe, je to, aby si toto studenti pedagogiky uvědomili a s tímto posláním se ztotožnili.

Daří se to?

Daří, a dobře. Všichni studenti totiž mají s vlivem učitele na sebe sami zkušenost, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Tematizujeme to s nimi, analyzujeme, reflektujeme a pak jim dodáváme výbavu tzv. nezapomenutelného učitele. Předáváme konkrétní postupy: jak se metodicky formuje charakter, jak pozitivně komunikovat, jaké postoje projevovat, jak vypadá empatie v praxi nebo třídní management, který napomáhá pozitivnímu klimatu skupiny. Je spousta věcí, které se mohou naučit, když jednou přijmou myšlenku, že na charakteru záleží.

Prof. PhDr. Jan Hábl, Ph.D. je přední český badatel, který se věnuje dílu Jana Amose Komenského. Zabývá se rovněž filozofií výchovy. Vyučuje na pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Vystudoval pedagogiku na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a filozofii výchovy na University of Wales ve Velké Británii. S kolegy založil Centrum rozvoje charakteru. Stojí za projektem Komenský – příběhy lidskosti.

Úvodní foto: archiv Jana Hábla.