Učitel naživo: Z finského školství vyzařuje důvěra v učitele a děti

V čem se podle vás finské školy liší od těch našich?

Barbora: Možná by bylo lepší se nejprve ptát, v čem se liší Finsko od České republiky. Jedny z nejvýraznějších věcí, které mají vliv na vzdělávání, jsou velikost země a nízká hustota obyvatelstva. Školy jsou od sebe tím pádem často velmi vzdálené. To vedlo vládu k nastavení dlouhodobé strategie, aby všechny školy měly podobnou úroveň a aby bylo dětem poskytnuto nejlepší možné vzdělání v jejich nejbližší škole. Mají zde jednotný systém škol, bez výrazných rozdílů co se týče zaměření. 99 % škol jsou státní.

Výraznou charakteristikou je také inkluzivní vzdělávací systém, který je založen na tom, že každému žákovi poskytují minimálně základní a co nejvčasnější podporu. Potom je na škole tým speciálních pedagogů, který poskytuje potřebnou podporu těm, kteří mají náročnější speciální vzdělávací potřeby. Pouze minimum žáků musí navštěvovat speciální školy. Celkově je ve školách kladen velký důraz na wellbeing (blahobyt) žáků a existuje zde celý systém podpory. Například poskytují speciálně-pedagogickou diagnostiku přímo v rámci školy (neexistují zde pedagogicko-psychologické poradny). Učitelé s těmito specialisty velmi úzce spolupracují a komunikují.

Alexis: K tomu, co již bylo řečeno, bych dodal, že školy ve Finsku, přinejmenším ty, které jsme navštívili, jsou na první pohled velmi dobře vybavené. Viděli jsme učebny pro výuku hudební výchovy s mnoha dechovými nástroji, kytarami, sadami bubnů atd. Viděli jsme prostorné kuchyně, kde se studenti učili vařit. Dokonce jsme viděli školu, o níž jsme si mysleli, že je velmi hezká, má nový nábytek, a přesto byla před rekonstrukcí. Výbava škol zdaleka není to nejdůležitější, ale toto mě na první pohled zaujalo.

Jeden ze zásadních rozdílů pro mě spočíval v důrazu na to, že zodpovědnost za své vzdělání nesou především žáci.

Když jdete ve Finsku na střední školu, některé předměty máte povinné, ale většinu si volíte sami. Žáci jsou tedy více než u nás autory své vlastní studijní trajektorie. V hodinách se to projevovalo takovým, řekl bych, vysokoškolským přístupem učitelů – rádi ti pomůžeme, ale když nechceš pracovat, je to tvůj problém a my tě nebudeme nutit. Zdálo se mi, že sami žáci vnímali, že učitelé nejsou od toho, aby je něco naučili a že učit se musí především oni sami. Zeptal jsem se jedné studentky, jestli bude mít nějaký problém, protože nedonesla domácí úkol. Řekla něco ve smyslu: paní učitelka nebude spokojená, ale to je přece především můj problém, pokud látku nebudu umět. Netroufám si tvrdit, že takto k úkolům přistupují všichni žáci a učitelé, ale z mého pohledu byl patrný tento větší důraz na samostatnost žáků než v některých školách u nás v ČR.

Jaký dojem ve vás vyvolával celý finský vzdělávací systém? Co se vám líbilo, co se vám nelíbilo?

Barbora: Při zkoumání podmínek ve školách je právě třeba se dívat na školský systém jako celek. Pobývali jsme ve Finsku zrovna v době, kdy probíhalo začleňování nového kurikula do škol. Téma velmi relevantní pro český kontext, kde emotivně řešíme revizi RVP (Rámcových vzdělávacích programů). Z mé zkušenosti většina českých učitelů detailně nezná dokument RVP a má vůči němu averzi. Učitelé neví, jak s ním pracovat a k čemu jim tyto “inovace” mají sloužit.

Ve Finsku nám regionální koordinátorka představila nové kurikulum včetně průřezových kompetencí, na něž je kladen velký důraz. Jsou mezi nimi například dovednosti učit se učit, ICT kompetence nebo zasazování se o udržitelnou budoucnost.

Když jsme navštívili školy, k našemu překvapení bylo na každých dveřích nalepené barevné kolečko zobrazující tyto kýžené kompetence. A když jsme se učitelů zeptali, co tyto kompetence v praxi znamenají, byli schopni nám to svými slovy vysvětlit. Vybavuji si slova jedné učitelky: “Dříve jsme děti učili vědomostem, ale dnes je jiná doba. Dnes je třeba je vést k tomu, aby si uměly vyhledávat informace, uměly pracovat v Google dokumentech,… Nemůžeme vědět, jaké znalosti a dovednosti budou dnešní děti potřebovat za dvacet let. Ale můžeme je vést k tomu, aby se zvládaly flexibilně učit a přizpůsobovat se okolí.”

To, že učitelé rozuměli tomu, proč ke změnám došlo a byli s nimi ztotožněni, nebyla náhoda. Ve Finsku k úpravě kurikulárních dokumentů dochází pravidelně každých deset let. Proces údajně probíhá tak, že jsou učitelé nejprve přizváni k debatě o těchto revizích. Po několikaleté diskuzi jsou změny přijaty. Následně je kladen velký důraz na to, aby příslušní aktéři (učitelé, ředitelé) rozuměli tomu, jak tyto změny uvést do praxe. Teoretici vzdělávací změny (např. Michael Fullan) říkají, že pro to, aby nějaká změna byla úspěšná, jsou důležité všechny její fáze, a sice iniciace, institucionalizace a implementace. Změna je totiž dlouhodobý proces a nemůže se dít ze dne na den.

Alexis: Trochu tady budu s něčím nesouhlasit. Možná je to tím, že reforma kurikula je čerstvá, ale ne všichni učitelé, se kterými jsem mluvil já, byli se změnou ztotožněni. Viděli jsme ovšem, že zavádění reformy je doplněno metodickou podporou v rámci každého regionu. Školy se mohly obrátit na místní školský odbor, kde působili odborníci (zkušení učitelé), kteří byli schopni podpořit ředitele i učitele. Takovéto zázemí jsem finským školám záviděl.

Co se mi nelíbilo – nelíbilo je silné slovo, ale v jedné věci nemám sám pro sebe příliš jasno. V některých hodinách se kladl velký důraz na to, že žáci získávají vědomosti sami a že je nesprávné, aby jim učitel sděloval fakta. Ačkoliv s tímto přístupem v mnoha ohledech souhlasím a sám se ho snažím praktikovat, nemyslím si, že učitel nemůže žákům někdy něco vyprávět nebo frontálně říkat. Myslím si, že v různých situacích jsou vhodné různé přístupy. Ovšem říkat, že frontální výuka je obecně špatná (netvrdím, že je to postoj většiny škol, ale z některých jsem měl takový dojem), je zjednodušení.

Poslední věc – alespoň na první pohled se zdálo, že žáci a učitelé spolu mají hezké vztahy. To se mi moc líbilo. Myslím, že hezké vztahy mají často žáci s učiteli i na našich školách. Ale ve Finsku jsem z učitelů cítil nějaký větší respekt k dětské individualitě. K tomu, že děti mají různé talenty a že někdo není hloupý, protože mu v současné chvíli tak dobře nejde čtení nebo počítání. Toto někdy slýchám od našich učitelů. Naštěstí čím dál méně.

Do jaké míry stojí za úspěchem finského školství celkové nastavení společnosti?

Barbora: Pouze si domýšlím, když budu tvrdit, že protestantská církev a způsob uvažování lidí, který se například projevuje v přístupu k učení a k práci, má vliv na úspěch tamního školství. Ale je, myslím, důležité si uvědomovat, že na školství mají vliv celospolečenské faktory a že nelze jen přenést tamní vzdělávací systém do jiného kontextu, do jiné společnosti. I kdybychom zde nakrásně zavedli vše, co mají ve Finsku, nikdy naše vzdělávání nebude stejné, protože je zde jiná společnost.

Alexis: Tamnímu školství myslím pomáhá skutečnost, že Finsko je jedna ze zemí s nejmenšími rozdíly v sociální a ekonomické oblasti – jak ukazuje např. Wilkinson a Pickett v knize The Spirit Level: Why More Equal Societies Almost Always Do Better z roku 2009. Jinak jsme byli ve Finsku příliš krátce na to, abych mohl z lidí a společnosti vyvozovat něco o školství.

Jak vnímáte tamější systém hodnocení žáků?