Učitelé mají aktuálně úplně jiné starosti, než je revize RVP. Vzniká v tu nejméně vhodnou dobu, říká předsedkyně Učitelské platformy

Když nedávno v EDUinu vyšel rozhovor s ředitelem Národního pedagogického institutu (NPI) Ivem Jupou o revizi Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy, která je v běhu, učitelé na sociálních sítích ho přešli mlčením. „Nálada ve sborovnách je na bodu mrazu a chybí důvěra ve stát,“ říká předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová. Svůj podíl na tom má i před patnácti lety odbyté zavedení současného kurikula. „Většina učitelů podle něj dle mých informací neučí,“ říká.

Překvapilo mě, že na rozhovor o revizi RVP nebyly ve skupině Učitelé + skoro žádné reakce. Státní správě vyčítáme špatnou komunikaci, ale když projeví snahu něco sdělit a vysvětlit, nikdo to nezvedne. 

Vašemu údivu rozumím, ale já vycházím z denního kontaktu s učitelským terénem, a tak se tomu nedivím. Zdá se mi, že stát si některé podstatné věci neuvědomuje. To se mi potvrdilo na zahájení kampaně k revizi RVP Měníme osnovy. Tři čtvrtě doby, kterou jsem tam strávila, jsem měla pocit, že to není dobře využitý čas, a chtělo se mi odejít. Cítila jsem se extrémně nekomfortně. Ministr Bek tam měl další z řady svých projevů, jejichž esenci bych shrnula slovy „kdyby učitelé jen trochu chtěli, tak by to šlo, ale oni nechtějí“.

Můj ministr se o učitelích opakovaně vyjadřuje s despektem. To je jeden z hlavních důvodů, proč je teď nálada ve sborovnách na bodu mrazu. Většina učitelů nebude rozebírat nuance vzdělávacích politik, bude se řídit pocitem, který z jeho výroků mají, nebudou pro něj hledat omluvy a říkat si, že to asi tak špatně nemyslel. Ve vztahu stát – učitelé je ministr ten, kdo má odpovědnost za to, aby se obě strany neodcizily a neztratily vzájemnou důvěru. Tak jako když komunikuje škola s rodiči, je to škola, která má odpovědnost za profesionalitu a kvalitu toho vztahu, ne rodič.

Revize neprobíhá ve vzduchoprázdnu

Chápu, že to učitelé mohou vnímat jako demotivační komunikaci, ale jak to souvisí s revizí RVP?

NPI je organizace řízená ministerstvem školství a revize neprobíhá ve vzduchoprázdnu, ale v určitém kontextu, který na ni má vliv. Skoro bych řekla, že probíhá v nejméně vhodnou dobu. Učitelé jsou v nejistotě, ostatně jako celá společnost, nálada je mizerná. To, že to lidé v NPI chtějí dotáhnout za každou cenu v termínu, místo aby se zastavili a naslouchali školám – připomíná tu historku, jak někdo seká tupou sekyrkou a říká, že nemá čas si ji nabrousit. Zároveň je fakt, že nevidíme do zákulisí, všechny ty politické tlaky, které tam mohou být.

Není to tak, že v důsledku obrovské autonomie, kterou máme, si české školy zvykly se státní správou nespolupracovat? Někdo vyčíslil, že vliv státu na výuku je v Česku asi deset procent.

Čeští učitelé jsou zvyklí, že v tom jsou sami, že si své problémy musí řešit sami, a tak mají primární nedůvěru k tomu, když stát něco slibuje. Už v tom jsou sami třeba dvacet, pětadvacet let. Navíc mají historickou zkušenost, že spousta věcí, která přišla z ministerstva, se eufemisticky řečeno nepovedla nebo skončila přinejmenším nemastně neslaně.

Problém není to, že stát usiluje o změny, ale to, jak to dělá, za jakých podmínek, a zejména jakou podporu učitelům dává, aby tu změnu zvládli. A teď nemyslím nějaké vysvětlování nebo kampaně.

Když tedy tu obecnou výtku zúžíme, co vás v souvislosti s revizí popuzuje?

Pokud vím, většina učitelů se současnými školními vzdělávacími programy nijak intenzivně nepracuje. RVP na jejich každodenní realitu nemá velký vliv, takže i jeho revize je nechává chladnými. Je to důsledek toho, že před těmi skoro dvaceti lety se kurikulum zavádělo bez náležité podpory a do školní praxe se propsalo velmi nedokonale. Nějak se to vystřelilo, a ať to tím terénem nějak propadne. A stalo se, že dobré školy na tom vyrostly, protože je nic neomezovalo, zatímco průměrné a podprůměrné školy zůstaly, jaké byly, ze stejného důvodu – nic je neomezovalo a nic je ani nenutilo  k tomu, aby se zlepšovaly. Rozhodně se nemůžeme tvářit, že systém je dobře nastavený. Mně osobně docela vadí takové to „kdo chce, může“ – kde je v tom rovný přístup ke vzdělávání pro všechny děti?

Vše to přestává dávat smysl

Ředitel NPI Jupa říká, že nové kurikulum už školy nebudou moci ignorovat, že v něm budou zabudované mechanismy, podle kterých práci škol bude moci kontrolovat ČŠI a rodiče. Taky tam říká, že tentokrát se při implementaci zapojí učitelské komunity. Minimálně bych to brala jako veřejný závazek a ptala bych se, jak to chtějí udělat.

Ředitelé podle mě uvažují takto: cítím, že nemám vliv na to, kam se to ubírá, jaké to RVP bude. Můžeme se bavit o tom, proč se v revizi nezapojilo více lidí do širších pracovních skupin…

Ve všech možných tělesech bylo údajně zapojených šest set lidí, to mi zase nepřijde tak málo.

Pamatuju si, že nábor do pracovních skupin byl dost masivní. Ale myslím, že je mnoho lidí, kteří by se ve skupinách mohli a asi i měli angažovat, ale neměli na to čas a energii. Určitě mají co říct, ale nemají na to kapacitu. Nebo se spolupráci vyhýbají, protože byli v nějakém projektu NPI předtím a mají špatnou zkušenost. Když odpadnou všichni tihle lídři a tahouni, zbyde pár nadšenců, kterým to i tak nedalo, a pak lidé, kteří by se tam nedostali, kdyby byla větší konkurence. Aniž bych se členů pracovních skupin chtěla nějak dotknout, je to i otázka kvality práce těch skupin. Kolega Marek Adler revizi kritizuje dlouhodobě jako nekvalitní právě se znalostí toho, jak to chodí v pracovních skupinách.

Podle vás NPI nemá situaci pod kontrolou?

Myslím že nemá. Řekla bych, že ač Ivo Jupa deklaruje, že se NPI v procesu neztratí, už v něm ztracení jsou. On se postavil za svůj tým, což oceňuji, ale nepřesvědčil mě. Všichni víme, jak na tom NPI je, víme, že se snaží o nějaké změny, a taky víme, že k nim dochází pomalu nebo vůbec. Nechci působit jako věčná stěžovatelka, ale mám chuť říct, že NPI by se mělo na dva roky zavřít a jen pracovat na tom, aby si vylepšilo kredit.

Málokdo z terénu hodnotí spolupráci s touto institucí jako bezproblémovou. A kromě toho do toho všeho vstupuje ministr se svými radikálními návrhy na různé změny, které s kurikulem přímo nebo nepřímo souvisejí. Vše to nějak přestává dávat smysl. Nápady pana ministra staví na hlavu i Strategii 2030+, ze které má revize vycházet.

Řekla bych, že ač Ivo Jupa deklaruje, že se NPI v procesu neztratí, už v něm ztracení jsou. (c) Jiří Coubal

V čem například?

V první řadě v tom, že chce sáhnout na PHmaxy (poznámka redakce: systém financování škol na základě odučených hodin, které podporuje například půlení hodin nebo párové učení).

Ministr tím vlastně učitelům říká: na individualizaci výuky teď nejsou peníze, takže zabrzdíme.

Ministr by měl chápat situaci učitelů

Z terénu se mi doneslo, že některé školy peníze na tandemovou výuku nevyužijí, protože nemají dost lidí. Hypotéza: i když ministrův plán jde proti komfortu učitelů a žáků, možná je to udržitelná změna a nikoli obrat o 180 stupňů?

Uznávám, že PHmax je nastavený velkoryse, ale nemáme k dispozici žádnou analýzu jeho využívání. Nebo alespoň mně se do ruky analýza efektivity případného snížení nedostala, takže nevím, o jaká data se opírá ministr. Náš problém je, že jelikož nedokážeme využité peníze efektivně kontrolovat, omezíme jejich čerpání plošně.

Pro mě jako učitelku je těžké přijmout, že se o něčem rozhodne, a pak se to téměř vzápětí opustí. Dokument jako Strategie 2030+ se přece nepíše s tím, že se pak založí do archivu při první překážce. A pokud už nějaké změny budou nutné, tak by je ministr měl oznamovat jako dočasné. Kdyby řekl: Ekonomická situace je špatná, pojďme se tedy po nějaké časové období uskrovnit, přejděme na dva roky do úsporného režimu, ale mějme na paměti, k čemu se pak chceme a potřebujeme vrátit. On ale říká: máme moc učitelů a musíme jejich počet zastropovat. Jeho rétorika jako by učitelům podsouvala, že si ulehčují práci. To jde proti všemu, co školy zažívají.

Není to trochu tak, že každý krok ministerstva by byl vnímám jako „opruz“ ze strany vrchnosti?

Je pravda, že obrovská autonomie, kterou máme, má i své stinné stránky. Současný systém v podstatě vše ponechává na konkrétní škole a konkrétním řediteli. Většina učitelů u nás ale není tak dobrá, aby dokázala v takové míře svobody a samostatnosti odvádět kvalitní práci. A co hůř, v důsledku této velké svobody se jim nedostává ani náležité podpory. Protože nemáme ani dostatek dobrých ředitelů, kteří by je vedli. Dokud v každé škole nebude pedagogický lídr, pedagogicky a didakticky vyspělý ředitel, tak si každý pojede ve své stopě.

Mně by se líbilo mít silného ministra, někoho, kdo ze školství udělá silový resort, což teď není, jakkoli deklarujeme, že vzdělávání je celospolečenská priorita. Ale zároveň to ale opravdu musí být člověk, který zná a chápe situaci učitelů.

Progresivní učitelé, které máte kolem sebe a které sdružuje Učitelská platforma, tedy za současným ministrem nestojí, je to tak? 

Učitelská platforma má asi dva tisíce členů. Z toho asi čtyři stovky jsou aktivní, jsou to srdcaři, kteří chtějí dělat něco navíc a dělají to. Známe se osobně, hodně komunikujeme, máme i interní fórum. A naštvaní jsou prakticky všichni. Vadí jim, že se opouští Strategie 2030+. A je nakonec jedno, nakolik je jejich dojem pravdivý, je to prostě to, co oni ze slov ministra vyčetli. Hlavně tedy z médií.

To je další kritické místo. Pokud máme odbornou diskuzní platformu Národní konvent o vzdělávání, kde jsou zástupci z terénu, neměly by se zásadní věci otevírat tam? Místo toho se o úpravě PHmaxu dozvídáme z iDNESu. Tohle nadzvedává ze židle i ty největší pohodáře, které v UP máme. Já to chápu, vrhli se do práce, aby maximalizovali ve svých školách výhody pro žáky, které nový systém financování umožňoval, a nejenže to nikdo neocení, ještě jim někdo řekne: tak teď už to dělat nebudete, nejsou na to peníze. Zvykli jste si na velký luxus. Doteď to bylo tak, že stát prostřednictvím ČŠI kontroloval, jestli školy PHmax využívají maximálně, a teď to je naopak?

Mrzí mě, že u nás se dělají rozhodnutí často nepodložená výzkumem, ode zdi ke zdi, a bez ohledu na to, co to udělá s lidmi, bez kterých se žádná změna ve školství nemůže uskutečnit, totiž s učiteli.

Byl učitelům a ředitelům vůbec kdy nějaký ministr po chuti?

Není žádným tajemstvím, že inovativní učitelé považovali za dobrého ministra Roberta Plagu. Ano, byl v odlišné, v něčem možná snadnější situaci než Mikuláš Bek. Kdyby na tom místě seděl dnes, musel by taky zřejmě dělat různá nepopulární opatření a nelze říct, zda by s učiteli komunikoval lépe.

Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+. Strana 27,
1.Provést revizi vzdělávacích programů
Mezi očekávanými výstupy RVP budou odlišeny takzvané jádrové výstupy, definující společné minimum pro všechny žáky, a výstupy rozvíjející, které budou podkladem pro individualizaci vzdělávání všech dle jejich předpokladů a zájmů a umožňující účinnou podporu talentovaných a nadaných žáků. Zároveň se navýší poměr disponibilní časové dotace, kterou budou moci školy využít pro realizaci rozvíjejících vzdělávacích oblastí např. formou samostatných modulů.