Učitelská schizofrenie aneb co se po učiteli vlastně chce

Nová blogerka na eduin.cz, gymnaziální učitelka Monika Stehlíková, komentuje názory z blogu Tomáše Feřteka Proč v Česku tak málo lidí umí dobře psát a přemýšlet (ZDE).

Pan Feřtek v článku představil priority a metody, které by se měly uplatnit při výuce předmětu český jazyk (a literatura) na základních a středních školách. S těmito metodami souhlasím, takže si říkáte, co to tedy budu psát za polemiku, když stejné priority nejen vyznávám, ale jako středoškolská profesorka i aplikuji ve výuce na gymnáziu. Zasaďme si však problematiku do širšího kontextu našeho českého školství, podívejme se na to i z jiných úhlů pohledu a využijme k našemu účelu např. postavu imaginárního excelentního mladého učitele češtiny na gymnáziu pana Jana Nováka.

Jan Novák se o češtinu a hlavně literaturu zajímal už od své střední školy, má i nějaké to umělecké cítění, dokáže vnímat beletrii i o ní mluvit a přemýšlet, a to dokonce v souvislostech. Vystudoval ji i na vysoké škole a stal se z něj nadšený učitel. Těšil se na začátky své pedagogické kariéry, měl ideály, jak v dětech bude rozvíjet právě ono zanedbávané umělecké cítění, jak je bude podněcovat osobitě interpretovat beletrii i poezii, citlivě vnímat český jazyk, hrát si s významy jeho slov a experimentovat.

Fáze prozření

S tímto elánem nastoupil na střední školu. Pročetl si školní vzdělávací program a zjistil, že pedagogická fakulta ho naučila – až na výjimky – spíše fakta, a že ho tudíž čeká hodně práce, aby si ty „vymemorované“ znalosti nějak „přeložil“ do jazyka srozumitelného jemu samému, ale hlavně do kódu svých studentů. Na počátku cítí trochu zklamání, že ho „vysoká“ mohla lépe připravit, že mohly být vypuštěny nepotřebné teoretické od života odtržené přednášky a nahrazeny něčím praktičtějším, smysluplnějším. Ale odradit se rozhodně nenechá.

Po nástupu si pečlivě připravoval pracovní listy, ve kterých byly ukázky z literárních děl i úkoly, pomocí kterých měli studenti ve vlastní tvorbě aplikovat probírané umělecké styly či přístupy ke světu, byly tam i otázky týkající se formování názorů studentů a jejich sebepoznávání. Vždyť o tom se přece všude v závazných dokumentech píše, ne? Řeknete si, tak tohle je jeden z těch ideálních a zapálených učitelů, kteří to mají v hlavě srovnané, mají koncepci, znalosti, jejich výuka je prakticky zaměřená, má pragmatický cíl a ještě je v tom všem ten tolik potřebný individuální přístup. Prostě profík, děti jsou z něj nadšené, literaturu prostě „žerou“, přemýšlejí, píší, rozšiřují se jim obzory. A ejhle, tenhle náš „Amos“ musí stát na dozoru, třeba u školního bufetu, jako nějaký sekuriťák, musí hlídat, zda se děti přezouvají, a běda jim, když ne – musí je zapsat do třídní knihy, vytisknout důtku, když přijdou pozdě, musí je honit jako policajt zpátky do školní budovy, když ji kvůli kouření o přestávce opustí, musí po každé hodině zkontrolovat, zda ve třídě nezůstal náhodou papírek na zemi (není to úkol spíš pro uklízečku?) či mírně posunutá židle. Za to by se totiž mohl octnout na nástěnce s černým puntíkem. Říkáte si, to je přece jeho práce! Jenže co když se v hodině tak ponořil do tématu, že je pro něj (a pro koho by nebylo) těžké se okamžitě „přešaltovat“?

Náš Jan Novák je ale tak zapálený a má tak dobré vztahy se studenty, že všechny ty „administrativní“ práce (kterých je mimochodem skutečně stále víc a učiteli pomalu nezbývá čas se dále rozvíjet v oboru, když má k tomu navíc třeba ještě rodinu, na což má právo, je to člověk jako my všichni ostatní) bere jako nutné zlo a „skousne“ je. Čeká ho ale další rozčarování. Státní maturita.

Fáze zklamání

Ano, Kafku probírali detailně, studenti si umí vybavit „kafkovský pocit“, pocit osamění moderního člověka i si uvědomují aktualizaci Kafkova motivu člověka drceného neznámou mocí a nevyzpytatelným systémem. Snad pár z jeho studentů pochopilo i nábožensko-filozofickou interpretaci Kafkova Procesu, Proces si i sami přečetli a zapsali o něm své vlastní reflexe z četby. Jenže – v didaktickém testu, který připravují zaměstnanci společnosti Cermat, je otázka, aby studenti přiřadili Kafku k uměleckému uskupení, tedy otázka, která vůbec netestuje pochopení, a už vůbec ne převedení Kafkových myšlenek do vlastního života, ale prachobyčejnou „našprtanou“ znalost autora a jeho směru. Když si didaktický test projde celý, zjistí, že téměř 40% otázek vůbec nekoresponduje s filozofií rámcového vzdělávacího programu. Řekne si – zmatek, co s tím? Přece nechce, aby jeho studenti, kteří jsou tak šikovní a které má tolik rád, neprošli maturitní zkouškou. A navíc u přijímacího řízení na vysoké školy se taky většinou požadují encyklopedické znalosti. Zmatek na druhou. To jim přece nemůže udělat! A tak začne rok od roku slevovat ze své originální koncepce. Učí tedy i to, o čem je sám přesvědčen, že je to k ničemu, protože „je to v testech“. Ale ve škole ještě zůstává. Stále má ještě ideály.

Čeká ho další zklamání. Narazí na studenty, kteří zkrátka přemýšlet a rozvíjet se nechtějí. Chtějí se věci bezmyšlenkovitě „našprtat“, „prolézt“, chtějí „papír“ a ze školy „vypadnout“. Není se čemu divit, tak to přece v naší společnosti chodí, vidí to všude kolem sebe, prodejné tituly, zdiskreditované vysoké školství. Souhlasíme s těmi studenty. Proč by měli umět něco navíc než pár pravidel gramatiky, vždyť v naší zemi neplatí – tak jako už v mnohých jiných – že vzdělání a celkový rozhled, nedejbože slušnost a čestné jednání jim přinese uznání a společenské postavení, zajistí dobré příjmy. Není to v naší zemi spíš naopak? Snad i právem, masírováni mediální propagandou, si řeknou, že toto všechno je k ničemu. Má je Jan Novák přemlouvat?

Fáze frustrace

Další „ránu“ mu zasadí zjištění, že i když učí své studenty psát a přemýšlet, jeho plat je menší, než je plat jeho kolegy, který učí už léta, který navíc už rezignoval, své hodiny si „odkroutí“ tím, že nadiktuje fakta snad ještě ze svého sešitu ze středoškolských let. Vedení školy povětšinou takovému učiteli ani nevytkne, že by měl učit v duchu rámcového vzdělávacího programu, a ještě bere víc, protože má delší praxi, tudíž přece automaticky musí učit líp (nechceme sklouznout ke stereotypům, uznáváme, že mnozí mladí třeba dobře učit neumí a staří učí výborně, výjimky existují vždycky, jde nám o statistiku). A taky se setká dříve nebo později se záští některých kolegů. Tu a tam zaslechne nějakou pomluvu, která pramení ze závisti těch méně schopných. (Ano, namítnete, to je přece všude…)

Fáze útěku

Jan Novák zkrátka učí moderně, kreativně, flexibilně (to jsou přece ta klíčová slova, která se ve všech dokumentech skloňují), dokonce propojuje školu s ostatním světem, občas do školy pozve osobnost ze společenského života, nejčastěji nějakého spisovatele, aby studenti viděli, že literární umění není záležitost učebnice a čítanky, ale že je to něco živoucího. Ale je mu už třicet, chce si založit rodinu. Taky už nechce bydlet v podnájmu, vždyť přece pracuje dobře. Jak má ale osobní touhy (shodneme se, že na ně má právo, nebudeme chtít po učiteli, aby se obětoval, ani v ostatních profesích se nikdo neobětuje) skloubit se svými příjmy? Zvláště v Praze, kde je vážně draho. Dá mu banka hypotéku, když přinese potvrzené příjmy ve výši 22 000 hrubého? Nedá. Pan Novák ze školství odchází.

Všechny ty překážky, které vyplývají z toho, že školství – základní, střední i vysoké – nemá jednotnou koncepci, že je to veskrze nelogický systém, kde není jasné ani to, co se vlastně po učiteli chce, způsobí, že každý na začátku dobrý učitel se dostane do stavu blízkého schizofrenii, po kterém buď rezignovaně zůstává, nebo ze školy odchází. A obdiv pro ty, kteří nepatří ani do jedné skupiny a zapáleně si učí dál!

Systém školství potřebuje mozek, který vytvoří už konečně jasnou koncepci, kde už nebudou absurdity, nelogičnosti a nesmyslnosti. Ten mozek ale musí být poučený, musí to být mozek skutečného odborníka, který bude mít i dobrý a nesobecký cíl – skutečně školství pomoci a ne jen zviditelnit sebe či svoji firmu nebo organizaci. Zatím jsme svědky většinou toho, že se jen kritizují učitelé, jejich neschopnost, nemodernost, odtrženost od života, často se povolaným kritizovat cítí kdekdo, hlavně ti, kteří, ať prominou, nepronikli do „systému“, a nemohou proto mít adekvátní názor.