Učitelství není sport. Nedá se říct, kdo je nejlepší učitel, ale dá se ukázat, jak vypadají ti dobří, říká organizátorka učitelské ceny

Global Teacher Prize Czech Republic (GTP CZ) je již ve vzdělávací komunitě zavedená značka – a nyní stále více i u širší veřejnosti. Za sedm let trvání toto učitelské ocenění (o němž organizátoři neradi mluví jako o soutěži) nabralo na síle a letos přijalo rekordní počet nominací i samotných přihlášek. S manažerkou GTP CZ Hanou Matoušů z EDUin, která projekt vypiplala od plenek, jsme mluvili o tom, jaké to bylo dřív a jaké to je teď. „Kladli jsme například velký důraz na inovativnost výuky, ale nabízí se otázka, co jsou to vlastně inovace a zda je to to nejpodstatnější,” říká. 

Global Teacher Prize je globální projekt, vznikl před deseti lety. V sedmnácti zemích se vyvinul do nějaké místní varianty. Česká mutace je dost propracovaná. Děláte něco navíc oproti mateřské soutěži, jejíž značku nesete?

Děláme. V globální soutěži se posuzuje jen přihláška, u nás mají porotci k dispozici daleko více materiálu včetně záznamu z hodin a individuálních rozhovorů s učiteli, kteří projdou prvním kolem výběru.

K hodnocení se ještě dostaneme. Jak se k nám projekt dostal a jak se dostal do vašich rukou?

Objevil ho bývalý ředitel EDUinu Zdeněk Slejška, a jelikož mu nikdy netrvalo dlouho se pro něco nového rozhodnout a jít za tím, hned hledal, jak to udělat a kdo by se o cenu v EDUinu mohl starat. To ještě samozřejmě netušil, kolik práce to nakonec bude. Navíc si původně myslel, že na tom projektu bude spolupracovat víc vzdělávacích organizací, což nakonec nedopadlo. 

Co si EDUin od importu učitelské ceny  do České republiky sliboval?

Zvýšení prestiže učitelského povolání. Chtěli jsme podnítit šikovné mladé lidi, aby šli studovat učitelství a byli na to hrdí. A také, aby si veřejnost uvědomila, že na učitelích opravdu záleží, že není jedno, kdo děti učí a jak. Chtěli jsme, aby jít studovat pedagogický obor bylo bráno podobně prestižně jako jít studovat medicínu, aby do škol mířili potenciálně kvalitní učitele. Také aby ti, co studují učitelství, opravdu šli učit. Potýkáme se v České republice s nedostatkem učitelů a jejich průměrný věk je dost vysoký. To byla ve zkratce počáteční úvaha, ale na ní to neustrnulo. GTP CZ se mění a reaguje na to, jak se české školství vyvíjí. Tedy: základní myšlenka zůstává, mění se forma, která ji naplňuje.

A konkrétně?

Postupně se zpřesnila kritéria výběru semifinalistů a finalistů. Zajímáme se víc do hloubky o to, jak pracují v hodině s dětmi, jaké si kladou cíle, jak pracují na sobě a jak jsou aktivní v učitelské komunitě. Důležité je i to, aby dokázali svou práci reflektovat a cítili se dobře v roli někoho, kdo inspiruje kolegy. Někdo je prostě výborným učitelem, ale mluvit na veřejnosti o tom moc nechce. Účast v GTP CZ ale přináší i tuhle komunikační dimenzi. Je opravdu cenné, když o učení ve veřejném prostoru mluví dobří učitelé, když se stanou ambasadory toho, jak učit kvalitně. Pak už to není takové to „co by se mělo, jak by se mělo“, ale přímá zkušenost konkrétního člověka, která je výsledkem každodenní práce na sobě.

V určité době se klade důraz na určitá témata. Například v poslední době to je wellbeing. Reflektuje GTP CZ, o čem se mluví? 

Poslední ročník zrovna s tématem duševního zdraví a wellbeingu rezonoval. Vítězem se stal Roman Göttlicher, učitel občanské výchovy a dějepisu a také výchovný poradce s psychoterapeutickým výcvikem, který působí na obchodní akademii a průmyslové škole ve Frýdku-Místku. Roman mimochodem od učitelství zběhl a založil fitness centrum, ale po dvanácti letech se do školství vrátil. Žáci v něm vidí pozitivní příklad a skvělého učitele, do soutěže ho nominovali oni. Nebojí se mluvit ani o tom, že sám trpěl depresemi a co mu pomohlo se z toho dostat.

Je obvyklé, že učitele nominují žáci?

Rodiče žáků i samotní žáci, to je nejčastější. Případně kolegové nebo vedení školy. Nominace jsou často myšlené jako poděkování danému učiteli, poděkování za jeho práci. Nominující mohou napsat nominovaným osobní vzkaz (ale i zůstat v anonymitě, když chtějí). Někdy jsou kolem toho dojemné příběhy jak z Pošty pro tebe. Například: ten, kdo nominoval, nechtěl uvést jméno. Nominovaná učitelka byla strašně potěšená a poprosila nás, abychom nominujícímu předali její poděkování. Se vzkazem, že nejraději by byla, kdyby mohla poděkovat osobně. Stávám se prostředníkem a dotyčné osobě toto vše píšu. Ta mi volá: dobře, tak já se jí ozvu. A pak mi volá znovu, co bylo dál. Je to krásné, být uprostřed takových emocí. 

Nominace mají tedy hodnotu samy o sobě, ale přihlášku nakonec musí podat každý navržený učitel sám, je to tak?

Ano. A přihlásit se může i někdo, koho nikdo nenominoval. 

Předpokládám, že ne každý nominovaný učitel se nakonec přihlásí.

Ano, tu hozenou rukavici samozřejmě zvedne jen někdo.

Jaký je asi poměr mezi počtem nominací a počtem přihlášek?

V každém ročníku je to jinak. V jednom roce se přihlásil skoro každý druhý učitel, ale v jiném roce je to třeba každý šestý. 

Letos jste dostali rekordní počet nominací i přihlášek. Kolik přesně?

Nominací bylo letos 1274. loni 490. Přihlášek jsme dostali 283, což je oproti loňsku téměř dvojnásobek. Druhý nejvyšší počet přihlášek – 183 – byl v roce 2020.

Přispěl k tomu i spot, kterým se ocenění každý rok prezentuje? Ten letošní se organicky šířil jako blesk.

Je fakt, že jsme z toho byli sami vykulení. Nevěřili jsme vlastním očím a nejdřív jsme i trochu pochybovali, jestli ta lavina desetitisíců lajků a sdílení není nějaká chyba v systému. V roce 2020 jsme taky měli úžasný spot, ten ale úplně zapadl, z pochopitelných důvodů, společnost měla jiné starosti, byl covid. Neboli, o tom, jestli bude spot takto úspěšný, nerozhoduje jen jeho kvalita, ale taky, jak se trefí do společenské nálady. Roli hraje víc věcí. Nicméně, letošní spot vidělo na sítích asi půl milionu lidi. Pak jsme tedy nasadili i reklamu a běžel i v televizi, takže celkově ho vidělo asi půl dospělé republiky. A taky souvisí s wellbeingem, tematizoval strach ve škole jako překážku učení. 

Teď pracujete na vyhodnocování přihlášek. Jak to probíhá?

Máme tři kola hodnocení. Na celý ten cyklus od uzavření přihlášek do uzavření hodnocení padnou tři měsíce. V prvním kole každou přihlášku přečte osm hodnotitelů. Celkově je hodnotitelů přes devadesát. Jsou to většinou zasloužilí učitelé, ředitelé a jiní aktéři ve vzdělávání. Dbali jsme na to, aby přihlášku dostalo ruky co nejvíc lidí, protože ne každý měří stejným metrem, někdo hodnotí přísněji, někdo méně přísně. I když hodnotitelé mají instrukce a používají bodovou škálu, jsou to lidé, ne stroje, a přihlášky také nejsou jen strohé dotazníky, přihlášení popisují svůj profesní život.

V této fázi se zkoumá, zda přihláška naplňuje všechny stanovené podmínky. Kritéria se bodují a uchazeče algoritmus seřadí do žebříčku. Tady se rozhoduje, kdo postoupí do semifinále.

Kolik z prvního kola vzejde semifinalistů?

Postupuje třicet až třicet dva učitelů. V druhém kole se systém mění. Patnáct až dvacet hodnotitelů si prostuduje všechny přihlášky, aby měli celkový obrázek. A při tom si sestavují svůj seznam finalistů. Kromě toho v této fázi každému ze semifinalistů volám. Volám vlastně více lidem, než kteří pak jdou do semifinále, ale semifinalistům všem. Jde o krátký pěti desetiminutový rozhovor, kde nás zajímá jejich bezprostřední reakce. Je to zcela nepřipravené a dobře se z toho pozná, jestli to, co napsali v přihlášce, učitelé i žijí. A taky jestli jim nevadí o tom mluvit. Kromě toho nám každý z nich posílá nahrávku své hodiny, pořízenou vlastními silami, klidně jen na mobil. Musí to být zhruba dvacet minut kontinuální výuky. To je další podklad pro hodnotitele, který jsme zavedli loni. Cítili jsme potřebu toho o semifinalistech vědět víc. Finalisty od samého začátku navštěvujeme v hodinách a bylo by skvělé takto vyjet i za semifinalisty, ale to není v našich silách a asi by to porota ani „neukoukala“. Tohle se nám zdálo jako dobrý kompromis. I z takového amatérsky pořízeného materiálu se už dá leccos pochytit. Zároveň to soutěžící nutí vystoupit z komfortní zóny, mají na zaslání videa jen deset dní a nemohou si to moc nacvičovat, takže jde o celkem autentickou zprávu. 

Semifinalisty vyhlašujete veřejně?

Ano, všichni mají na našich stránkách svůj medailonek. 

A z těch se tedy vybere deset statečných finalistů. Za nimi pak jede výprava a „nasáčkuje“ se jim do hodiny…

Ano, během čtrnácti dnů je musíme všechny objet, my z EDUinu a tvůrci záznamu, který na místě pořizujeme. Ten pak slouží členům poroty. Kromě záznamu s nimi děláme na místě krátký rozhovor, ve kterém ukázkovou hodinu reflektují. A každý z finalistů navíc absolvuje asi půl hodinový až hodinový online rozhovor se všemi členy poroty. 

„Zajímáme se víc do hloubky o to, jak pracují v hodině s dětmi, jaké si kladou cíle, jak pracují na sobě a jak jsou aktivní v učitelské komunitě.“ (c) Kateřina Lánská

Vy jste ta, kdo je s přihlášenými v kontaktu nejčastěji. Dokážete odhadnout, kdo se dostane do finále, či dokonce kdo zvítězí?

Samozřejmě si to soukromě tipuji a ano, docela se mi to daří uhádnout, nebo předpovědět (směje se). Když pak vidím finalisty učit, často se trefím i do toho, kdo bude na prvních třech místech.

Kdo jsou členové poroty? V mezinárodní GTP jsou to lidé různých povolání. Otázka je, nakolik pak umí poznat dobrého učitele. Jak to je u nás?

Taky jsme chtěli mít lidi různých profesí, protože i pohled zvenku je důležitý. Zároveň jsme ale vybrali takové, kteří mají něco do činění se vzděláváním. Když to byl někdo z byznysu, zároveň učil na ČVUT, například. Naše porota je početná, asi třináct lidí, většina jsou učitelé a odborníci na vzdělávání, ti garantují odbornost. Za tohoto stavu podle nás neškodí, ale naopak prospívá, pokud je mezi porotci i pár neodborníků: vědkyně, novinář, někdo z byznysu. 

Stává se, že porotci bojují za své kandidáty, nebo panuje spíš shoda?

Nějaké výrazné rozpory jsem nezažila. Hodně pomáhá, že po každém online rozhovoru s finalisty mají porotci poradu a bezprostředně sdílí své dojmy a postřehy. Procedura je pak taková, že si má každý rozmyslet, kdo by podle něj mohl být vítěz, a není to omezeno jen na jednoho člověka. Takto se ukáže, která jména se objevují nejčastěji a o nich se dál diskutuje. Tenhle systém vede k velké shodě. Mohu potvrdit, že nikdo z porotců neodchází od stolu naštvaný s tím, že se rozhodlo nesmyslně. 

Ještě mě zajímá, jaká je proporce mezi muži a ženami v přihláškách ve srovnání s tím, kdo pak jde do semifinále a do finále?

Žen se hlásí víc, ale v semifinále a finále už je skoré vyrovnanější. Je to více méně skoro půl na půl. Ale byla bych velmi opatrná v tom to nějak interpretovat. 

A kdybyste musela?

Možná se dá říct, že jelikož je mužů ve školství o dost méně než žen, ti, co tam jsou, mají pro to častěji nějaký silný důvod, je za tím možná častěji nějaká osobní vize. 

Otázka na organizační zázemí ceny. Kdo to celé dělá, jak vypadá váš tým, kolik vás je?

Náš tým jsem já na plný úvazek a kolegyně Monika Bartoníčková na částečný. EDUin nám poskytuje mediální podporu a zázemí. Ale samozřejmě nám pomáhá dost lidí zvenčí. Na slavnostním vyhlášení, které bývá v červnu, se opíráme o externí produkční. A jako širší tým vnímáme hodnotitele, režiséra spotu, členy poroty. Ten projekt stojí na dobrých vztazích a silných poutech, které jsme si vybudovali se všemi spolupracovníky, ale i finalisty. Se spoustou z nich jsme zůstali v kontaktu a máme opravdu hezké vztahy..

To jste tedy štíhlý tým, když se uváží i to, že součástí ceny je letní škola a Učiteling. O co přesně jde?

Letní školu pro finalisty organizujeme letos už popáté. Jedna z věcí, která se tam děje, je, že si učitelé navzájem ukazují své hodiny. Všichni si to moc chválí, obohacuje je to. Mezi českými učiteli to jinak zatím není úplně běžné. A když, tak se většinou scházejí učitelé stejných předmětů, ale tady nejde tolik o předměty, jako o způsob a metody výuky. My jsme si řekli, že by bylo fajn tuhle možnost nabídnout nejen finalistům ocenění, ale všem zájemcům. A vznikl Učiteling. Jsou to setkání pro osmdesát až sto učitelů v různých regionech. Finalisté tam mají své workshopy a na nich ukazují, jak učí. Je to simulovaná hodina, kde jsou učitelé-účastníci v roli žáků. Když to jde, tak se snažíme, aby byli lektoři z regionu, kde se Učiteling zrovna pořádá. Cílem je přispět k tomu, aby se učitelé v regionu spojili do svépomocné sítě, mohli se o sebe opřít a učit se navzájem. 

Slyšela jsem, že umístit se nahoře v GTP CZ není vždy jen pozitivní věc. Je to tak, že někteří finalisté či vítězové narazili na nepřízeň svých kolegů, poté, co se vrátili do své školy ověnčení vavříny?

Bohužel se to stává. Ve sborovnách jsou i lidé, kteří berou něčí úspěch jako známku svého neúspěchu a těžce ho nesou. I pro samotné vítěze je někdy obtížné stát si za svým úspěchem, netvářit se, že se dostali do finále nějakým omylem, jen aby měli klid. Někteří učitelé ze svých škol po ocenění dokonce odešli, necítili se tam dobře. Na novém místě jsou spokojení, ale je škoda, že opustili školu, kde vyrostli a které mohli ještě hodně dobrého dát.

To je jeden z důvodů, proč nepoužíváte slovo soutěž, ale ocenění? Ale soutěž to nakonec přece jen je, nebo ne? Má své první, druhé a třetí místo, a deset finalistů.

Já s oblibou říkám, že GTP CZ má jisté parametry soutěže (směje se). Ale učitelství není sport, nejde změřit, kdo doběhl do cíle nejdřív, kdo doskočil nejvýš nebo nejdál. Nelze říct, že je někdo “nejlepší učitel”, to je nesmysl. Nejlepší pro koho? Nejlepší v čem? Ale lze říct, že je někdo dobrý učitel a že může být inspirací pro ostatní, potažmo pro celý vzdělávací systém. A o tonám jde – nalézt učitele, kteří nás všechny mohou inspirovat a mohou posouvat školy do co nejlepší kondice.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.