Učitelům by pomohlo naučit se pracovat se zpětnou vazbou, shodují se metodičky Člověka v tísni

Koronavirová krize a její dopady na psychické zdraví dětí a mladých lidí, distanční vzdělávání, ukrajinští uprchlíci, děti z rodin ohrožených chudobou, se speciálními vzdělávacími potřebami, nadané děti a mnohé další, které potřebují podporu při vzdělávání. To je realita dnešních škol. O tom, jak podpořit učitele, aby tuto situaci zvládli, jsme si povídaly s Adélou Lábusovou a Alexandrou Petrů z Člověka v tísni, které se dlouhodobě věnují metodické podpoře učitelů, asistentů pedagoga a dalších pracovníků ve školství.

autorka: Kateřina Lánská

Podpora učitelů a asistentů pedagoga je vaším tématem už řadu let, v poslední době se věnujete třeba supervizi. Ta je obvyklá spíše v oblasti sociálních služeb, v čem může být užitečná pro učitele?

Alexandra Petrů (AP): V českém prostředí se setkávám s tím, že se v oblasti školství bere supervize negativně jako dohled, kvůli tomu mají někdy učitelé obavy něco sdílet a mluvit o tom, co je v rámci praxe potkává. Supervize je ale něco, co pomáhá řešit věci, které běžně zažíváte v praxi, ale jste na ně sám. Vytváří prostor potkat se nad problémy společně s někým dalším, který se na to může podívat z jiné perspektivy. Dbá se na bezpečí účastníků. Nic z toho, co se tam probírá, by se nemělo šířit dál, samozřejmě kromě informací, na kterých se všechny strany shodly, že je budou sdílet.

Adéla Lábusová (AL): Supervize je jeden z nejlepších nástrojů pro efektivní reakci na aktuální podmínky a zároveň je to základní předpoklad profesního růstu. Možná to nemusí být nutně supervize, ale třeba i mentoring nebo jiná forma vedení zpětné vazby. Jakákoliv forma zpětné vazby je užitečná služba. Je zvláštní, že není samozřejmé, aby učitel, který je dennodenně s dětmi a má tak náročnou práci, neměl možnost ji jednou za čas reflektovat a s někým sdílet.

Supervize nebo jiná forma zpětné vazby by měla být samozřejmou součástí pedagogické profese

Čím to je, že je školství tak rezistentní vůči zpětné vazbě a reflexi?

AP: Vysvětluji si to historií. Během socialismu byl učitel na piedestalu, vystudovaný odborník na to, co se ve škole děje. Když se podíváme ještě dál, vždy se těšil velké vážnosti v komunitě, a teď najednou by mu měl někdo další vstupovat do třídního kolektivu? Je to podobné jako s asistenty pedagoga, kdy si učitelé teprve postupně zvykají na tento nový prvek.

 A jak tedy překonat tu prvotní bariéru a obavy ze supervize?

AP: Velmi to záleží na tom, jak se k tomu postaví vedení školy. Jakmile si pod tím vedení školy umí něco představit, dokáže to zprostředkovat učitelům. Když jako ředitel domlouváte supervizi, měl byste k tomu přizvat učitele a domlouvat kontrakt společně. Všechny strany by s tím měly být srozuměné a měla by být jasná očekávání všech zúčastněných.

Adéla Lábusová a Alexandra Petrů, foto: Kateřina Lánská

Má smysl pozvat si do školy supervizora na jedno setkání, nebo je lepší domluvit dlouhodobou spolupráci?

AP: Smysl má obojí. Dovedu si představit, že jednorázovou supervizi využijete při krizové situaci ve škole, kdy se řeší něco nečekaného. Na druhou stranu, když procházíte dlouhodobou supervizí, ta dokáže takovým krizovým situacím předcházet, protože pravidelná supervize pomáhá nastavovat procesy tak, aby se krizovým situacím předcházelo nebo, abyste věděli, jak na takové situace v danou chvíli reagovat.

Kolik škol dnes takovou podporu vyhledává?

AP: V sociálních službách je supervize dána zákonem. Ve školském zákoně nic takového nenajdeme a myslím, že ve školním prostředí to stále běžné není. Je to spíše záležitostí jednotlivých lidí, kteří mají se supervizí zkušenost například právě ze sociální oblasti. My je vedeme ve školách, které se nám podařilo oslovit v rámci projektu. Je to ale i o hledání konkrétního supervizora, který si s daným kolektivem nebo člověkem sedne, proto by se měla úvodní setkání nabízet zdarma. V komerčním prostředí je běžné nabídnout jednu – dvě zkušební supervize zdarma.

Může supervize dělat třeba školní psycholog?

AP: Supervizor by měl být někdo zvnějšku, aby se na to zvládl podívat nestranným pohledem a aby v probíraných tématech a ve vztazích na pracovišti nebyl sám emočně zaangažovaný. Dovedu si představit, že školní psycholog může provádět intervize, ale supervize ne.

Jak se na supervize dají získat peníze?

AP: Dnes to je možné na základě projektu nebo to bylo možné ze šablon. Učitelé ale často nevědí, co si pod tím představit, takže si o to ze šablon ani moc nežádali.

Jaká témata učitelé na supervizích řeší?

AP: Jsou to konkrétní situace se žáky nebo obtížná komunikace s rodiči. Teď po pandemii také situace spojené s duševním zdravím nebo krizové situace, které se dějí s přímo ve škole. Učitelé se také zajímají o legislativu, svá práva a povinnosti. Často se řeší komunikace v rámci spolupráce učitele a asistenta pedagoga nebo v návaznosti na spolupráci s dalšími odborníky.

Jak taková supervize vypadá?

AP: Během pandemie jsme začali pořádat otevřené online supervize, na které se může připojit kdokoli z celé České republiky. Což je skvělé, protože se někdy potkáváme s tím, že vedení školy supervizi nechce, třeba i proto, že se bojí nechat někoho z venčí vstoupit do školy. V rámci otevřených online supervizí se může ve svém volném čase přihlásit učitel, asistent pedagoga nebo i školní vychovatel. Když supervidujeme přímo ve školách, obvykle pracujeme se skupinami stejně profesně orientovanými, někde máme skupinu asistentek pedagoga, jinde třeba učitelů.

Mluvily jste o tom, že pro sociální pracovníky jsou supervize povinné, měly by být i pro učitele?

AL: Když nad tím přemýšlím, tak asi ano. Určitě by bylo užitečné, kdyby si učitelé zvykli na zpětnou vazbu.

AP: Podle mě ano. Zároveň je jasné, že dobrovolná supervize je úplně o jiné motivaci. Ale v sociální oblasti vidíme, že to z větší části funguje, a proto by mi přišlo užitečné aplikovat to i na oblast školství. Nejde o to, říkat učitelům, co dělají dobře a co špatně, ale umožnit jim sdílet své zkušenosti a získat novou perspektivu, nový pohled. Všude se mluví o wellbeingu dětí, začíná se mluvit o wellbeingu učitelů, ale o supervizi ne, což může být jeden z důležitých nástrojů podpory.

Společně k lepší škole

Kromě těchto podpůrných setkání jste jako další podporu pro učitele vytvořily online kurz, který prostřednictvím příběhů jednotlivých dětí učitelům pomáhá pochopit, jakou podporu děti v náročnějších situacích potřebují. Konkrétně jste se zaměřily na děti z nepodnětného prostředí a s poruchami chování. Co chcete tím kurzem učitelům nabídnout?

AL: To, co je pro pedagoga opravdu náročné, je mít ve třídě demotivované nebo vyrušující děti (děti s náročným chováním). Snažíme se je tedy podpořit v tom, co vnímáme jako skutečně velký nárok pro pedagogickou profesi.

Na příběhu Jany, který je na našem portálu nový, vysvětlujeme příčiny negace a nespolupráce studentky střední školy. Snažíme se zaměřit pozornost na skutečné příčiny jejího chování, což umožňuje najít způsob, jak tyto děti efektivně podpořit. Zásadní je pochopit logiku toho, že za většinou dlouhodobější nebo výraznější negace nebo nespolupráce dětí se skrývá nenaplnění nějakých základních potřeb.

AP: Také se snažíme učitelům, asistentům pedagoga, ale třeba i studentům zprostředkovat, jaký vliv má rodinné zázemí na školní úspěšnost dětí a ukázat jim, jak z toho ven. Neříkám, že to tak je u všech dětí, ale je třeba vědět, že i svým postojem může učitel ovlivnit školní úspěšnost dětí. To je důležité sdělení kurzu. Chceme zvýšit citlivost učitelů vůči projevům chování dětí, které nejsou úplně běžné. Kurz by měl posílit jejich vnímavost vůči tomu, jak dítě mění své chování a naučit je, jak s tím pracovat.

Ilustrace pro všechny části kurzu vytvořila studentka My Linh Nguyen. Spolupráci s ní se podařilo navázat na základě její účasti v komiksové soutěži Bohouš a Dáša mění svět, kterou Člověk v tísni organizuje již řadu let na základních a středních školách.

Z čeho jste při tvorbě kurzu čerpaly a v čem je přínosný?

AL: Vycházíme z různých příběhů. Jsou to střípky z toho, s čím se setkáváme na kurzech, které lektorujeme, a zkušenosti z praxe. Jednotlivé části jsme konzultovaly s kolegyněmi z oblasti sociální práce a s psychology.

Za posledních 30 let se hodně proměňuje výchovný styl, zároveň se rozšiřují neurologické poznatky, které mají vliv na vývoj pedagogiky. I psychologie se jako věda významně posouvá. V důsledku toho stále lépe rozumíme tomu, co je v souvislosti s fungováním mozku důležité pro učení i výchovu. To se snažíme zprostředkovat.

Například pojetí toho, co je pro děti dobré z hlediska bezpečí pro učení nebo nakolik se zohledňuje vůle dětí a že je také potřeba zohledňovat rovnoměrně i vůli dospělého. Myslím, že se nám podařilo vystihnout podstatu toho, jak vytvořit takové vyvážené bezpečné prostředí pro všechny, které je navíc vhodné pro učení.

A nejsou učitelé z online vzdělávání už unavení?

AP: Naopak, máme mnoho pozitivních reakcí. Vyhovuje jim, že si to mohou projít kolikrát chtějí a mají to vše pohromadě.

AL: Je to pro učitele komfortní, nemusí nikam jezdit, mají veškeré informace na jednom místě a mohou se k nim kdykoli vracet. Kurz mohou využívat nejen učitelé, ale i studenti sociálních a pedagogických oborů, asistenti pedagoga, a další lidé ze sociální oblasti. Máme zprávy, že jej využívají například i lidé, kteří pracují v chráněných dílnách, protože to vidí jako užitečné i pro práci s jejich klienty.

Adéla Lábusová:

Od roku 2009 dodnes pracuje ve Variantách ve společnosti Člověk v tísni, kde se podílí na projektech zaměřených na společné vzdělávání, podporu dětí s potřebou podpůrných opatření v oblasti sociálního znevýhodnění a zapojení interkulturních témat do výuky. Pracovala na pozici metodičky v Agentuře pro sociální znevýhodnění. Připravuje a lektoruje kurzy, poskytuje metodickou podporu, podílí se na přípravě metodik a zpracovává výzkumy a analýzy.

Alexandra Petrů:

Působí na Univerzitě J. E. Purkyně, katedře sociální práce, kde se zabývá tématem etablování školské sociální práce. Zároveň se podílela na projektu MPSV – Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně právní ochrany dětí, orientovaným na meziresortní spolupráci v tématu ohrožených dětí. V roce 2017 nastoupila do programu Varianty, Člověka v tísni, jako metodička školních asistentů. Vede supervizní skupiny pro asistenty pedagoga a učitele.