Uléhá státní maturita do hrobu?

Publikujeme text Tomáše Feřteka ze speciálního listopadového čísla časopisu Řízení školy, který pro učitelskou veřejnost shrnuje a zdůvodňuje změny ve státní maturitě. Snaží se odpovídat na nejčastější otázky s těmito změnami spojené a pokouší se i reflektovat výhrady, které se oproti novému maturitnímu modelu pro léta 2013 a 2014 objevily. Další texty spojené s tímto tématem naleznete ZDE.

Novela školského zákona, která má změnit pro příští dva roky podobu státní maturity, putuje Parlamentem od Sněmovny k Senátu a pokud ji schválí i prezident, dá se říct, že centralizovaná maturita projde dvěma lety hibernace. Je to rozumný krok? Měli jsme postupovat jinak? Je to způsob, jak státní maturitu pohřbít, nebo naopak jediná možnost, jak zabránit dalšímu poklesu důvěry v ní?

Není pochyb o tom, že změny státní maturity, které vložil ministr Petr Fiala do novely zákona, jsou zásadní. Takže debata, nakolik prospějí a v čem uškodí, je na místě. Problematiku jsem rozčlenil do několika otázek, na které se snažím odpovědět se znalostí, jak vypadají argumenty těch, kteří s touto změnou nesouhlasí a mají za to, že státní maturita tímto krokem uléhá do hrobu.

Byly vůbec nějaké změny třeba?

Těch, kteří by i dnes tvrdili, že nastavení maturitního modelu bylo ideální, je po zkušenostech posledních dvou let poměrně málo. I kritici změn, které navrhuje Fialovo ministerstvo, uznávají, že se leccos nepovedlo, jen jim ono „zmražení“, kdy se na dva roky zachová současný model v okrájené podobě a nepokračuje se v jejím rozšiřování státní maturity o další předměty, přijde jako její degradace a krok zpět.

Byly takové změny nutné? Osobně se domnívám, že ano. Hlavním důvodem startu nákladného projektu bylo zvýšení kreditu maturity jako závěrečné středoškolské zkoušky. Opravdu se někdo domnívá, že po loňských chybách v didaktických testech, letošních problémech s testem z matematiky a externím hodnocením slohových prací, poté co uspěly studentské žaloby na způsob, jakým loni ministerstvo a letos kraje vyřizovaly odvolání, že tedy po tom všem má maturitní vysvědčení větší respekt a váhu?

Nejlépe to bylo vidět právě na jednání expertní komise pro změny v maturitách. Z jejích čtrnácti členů naprostá většina (odhadem deset ze čtrnácti) byla a vlastně i je příznivcem centralizované státní maturity. Přesto se její členové velmi rychle dohodli na tom, že je třeba zatáhnout za záchrannou brzdu a zabránit tak dalším problémům, které by státní maturitu diskvalifikovaly definitivně. Ze své dvouleté zkušenosti odvodili, že každý nový a nevyzkoušený krok CERMATu hrozí novým průšvihem. A jednali podle toho.

Proč rozhodovala právě tato komise?

Hlavní výhrada vůči expertní komisi, kterou svolal ministr Fiala, byla, že není složena z odborníků. To je do jisté míry pravda, pokud máme na mysli odborníky v jednotlivých předmětech a ověřování výsledků vzdělávání. Najdete tu zástupce krajů, nejrůznějších školských asociací, České školní inspekce, reprezentanty vysokých škol a neziskových organizací v oboru. Pokud jsou tu odborníci, pak jako přísedící. Například ředitel CERMATu Jiří Zíka.

Mylná je ale výtka, že hlavním důvodem svolání komise byly problémy s hodnocením slohů, proto by tu měli být především (či přinejmenším také) češtináři. Jejím cílem nebylo vyřešit, jak lépe opravovat slohy, ale sdělit ministerstvu praktické zkušeností s realizací prvních dvou ročníků státní maturity.

A tuto zkušenost ředitelé škol nebo pracovníci krajských a magistrátních úřadů jistě mají. Maturitu posuzovali především jako funkční celek a opatření, která navrhovali, se také týkala maturity jako celku. Soustředili se hlavně na odstranění rizikových míst. Ostatně první návrh komise byl, aby se příští rok nerozšiřoval počet zkoušených předmětů o informatiku a občanský a společenskovědní základ, jak to předpokládal školský zákon. Tam bylo riziko případných dalších chyb vnímáno prakticky všemi jako příliš vysoké. A všechna další navržená opatření, která ministr v naprosté většině akceptoval, byla podobného charakteru. Vyhodnotit, co bylo funkční a je dobré to zachovat, co funkční nebylo a je dobré to buď zrušit, nebo pozastavit a hledat, jak to udělat lépe.

Proč byl omezen počet předmětů?

V tomto případě byl důvod jednoduchý. Na rozdíl od hlavních předmětů, kde testy dělají desetitisíce studentů, testy z předmětů jako je Dějepis, Fyzika, Biologie dělali často jen stovky nebo i jen desítky studentů. Příprava takového testu je však velmi nákladná a částka na jednoho studenta pak vychází velmi vysoko. Navíc například test z dějepisu obvykle svým obsahem nevyhovoval vysokým školám, kam se studenti hlásili, protože jejich představy, co by se mělo z dějin zkoušet, jsou velmi různorodé. Jestliže cílem revizematurity bylo její zjednodušení a zlevnění, pak příliš nákladné testy pro příliš málo studentů byly první na ráně. Převládl názor, že stát se má soustředit jen na to základní – češtinu, matematiku, cizí jazyky. Zbytek je na školách.

Proč byla zrušena vyšší úroveň maturit?

Podobné to bylo s vyšší úrovní maturit. Po dvouletých zkušenostech vysoké školy většinově konstatovaly, že na výsledky státních maturitpři přijímacím řízení mohou brát ohled jen okrajově. Podoba testů vyšší úrovně nevyhovuje jejich představám a především je obtížně předvídatelná, což ukázala například letošní náročnost testu z vyšší matematiky. S nadsázkou: Ten by jistě vyhovoval matematicko-fyzikální fakultě. To naprosté minimum studentů, kteří poměrně obtížné úlohy zvládli v onom minimálním čase, to jsou přesni ti, o něž matfyz stojí. Jenže vyšší maturita z matematiky se nedělá jako přijímačky pro jednu školu, ale jako zkouška na závěr studia, která musí přinést informaci o kvalitě studenta všem, kteří o ni stojí. A v tomto smyslu selhala. Pošramocenou pověst nenapravila ani „harmonizace“ výsledků a omluva ministra.

Navíc platí, že loni i letos si těžší variantu maturity vybrala pouhá čtyři procenta studentů a po letošních zkušenostech by jich bylo příští rok pravděpodobně ještě méně. A to mluvíme o souhrnném čísle ze všech předmětů. Pokud bychom počítali, kolik studentů si vybralo těžší variantu třeba jen v matematice, šlo o pouhá dvě procenta. A tady znovu nastupuje otázka po efektivitě investovaných peněz.

Proč bylo zrušeno externí hodnocení slohových prací?

Základní myšlenkou v návrzích komise bylo – stát ať dělá to, co opravdu umí, kde nezpůsobí průšvih. Zbytek nechejme raději na školách. Externí hodnocení slohů bylo tou částí maturity, kde stát (přeneseno CERMAT) zcela zjevně průšvih způsobil. Podstata problému nebyla v samotném externím hodnocení, to v principu opravdu je objektivnější, ale v tom, že bylo spuštěno ve chvíli, kdy bylo příliš mnoho rizik. Hodnotitelé sice prošli výcvikem, jak se při hodnocení co nejvíce shodnout, přesto rozdíly zůstaly velké. Zcela nedostatečně byl CERMATtem nastaven systém informování neúspěšných studentů. Ti nejenže nikdy nedostali do ruky opravenou písemku, aby mohli posoudit, nakolik jsou výtky hodnotitele oprávněné, ale často jim škola odmítla vydat i samotný originál. Právě to spustilo lavinu odvolání.

Přenesení hodnocení zpátky na školy není ideální, ale je třeba si uvědomit, že ministerstvo se muselo rozhodnout ihned, aby novela stačila projít Parlamentem ČR do listopadu, kdy už musejí mít školy a studenti jasno, jak bude maturita vypadat. Nebylo možné čekat, jestli se CERMATu podaří do jara systém externího hodnocení vylepšit.

Komise své návrhy zvažovala, což je patrné i z toho, že maturitu z cizích jazyků ponechala pro příští dva roky beze změny. Především proto, že tam bylo stížností na vadné hodnocení výrazně méně. Kromě jiného i proto, že samotná podoba těchto písemných prací je žánrově mnohem sevřenější a je tedy snazší dospět ke shodě hodnotitelů.

Jak má takhle jednoduchá maturita mít nějakou autoritu?

Taková pochybnost je zcela na místě. Odpověď je ale jednoduchá. Ono zmražení maturity – minimální model zavedený pro roky 2013 a 2014 – opravdu maturitě respekt nezjedná. Ale také situaci nezhorší, jak se to povedlo prvním dvěma ročníkům. Vše zůstane víceméně při starém. Pro velkou část slabších maturantů budou testy (dříve základní úrovně) představovat obtížně překročitelnou laťku. Stát tedy víceméně pohlídá, aby maturitu nezískali ti, kteří na ni v tuto chvíli opravdu nemají. Zbytek musí ověřit školy. Maturita ze školy s dobrou pověstí bude mít váhu, u škol se špatnou pověstí naopak. Pokud jsme hledali model, jak zvýšit váhu maturity obecně, pak konstatujme, že jsme ho zatím nenašli a musíme hledat dál. Případně si znova ujasněme, jestli to hledání stojí za vynaložený čas a peníze.

Mohou testy ověřit minimální laťku vzdělanosti?

Tato otázka směřuje především k plánovému modelu maturity pro léta 2015 a dále. Tady je debata zcela na začátku, ale předpokládá se, že stát by zajišťoval jen testy (pravděpodobně z češtiny, matematiky a angličtiny, ale možné jsou i varianty této kombinace) a ověřoval minimální úroveň znalostí. Na škole by pak byla ambice náročné maturity odpovídající úrovni a kvalitě školy.

Na samotnou otázku, jestli testy umějí ověřit minimální laťku vzdělanosti, zní vcelku samozřejmá odpověď, že ne. Ale on také nebude ani v budoucnosti žádný maturant, který by psal jen testy. Kromě nich bude psát sloh (ten bude hodnocen buď externě, nebo více hodnotiteli přímo na škole, či nějakým jiným, ale ještě neznámým způsobem), možná bude muset obhajovat svou závěrečnou práci, to je na školách stále častější. Testy by v takovém modelu byly prostě jen jakousi základní státní laťkou, kterou musí student přeskočit na cestě ke školní maturitě. Představa, že to všechno, co považujeme za „vzdělanost“, by ověřoval a kontroloval stát, je nereálná a fakticky, po dosavadních zkušenostech, i nežádoucí. Co umí testy ověřit, víceméně víme – čtenářské schopnosti, porozumění a orientaci v textu, strukturované a logické uvažování, trochu pravopisu, základní matematické operace.

A sluší se dodat, že ani současný plný model maturity neověřuje to, co bychom nazvali minimální laťkou vzdělanosti. Zatím jen okrajově a zcela výjimečně na některých školách ověřujeme na konci středoškolského studia takové věci, jako je schopnost prezentovat, vést tým, spolupracovat, reagovat na změny v zadání a pracovních podmínkách. Přitom ty jsou pro budoucí zaměstnavatele i pracovní kariéru maturantů klíčové. A dříve nebo později právě sem budeme muset upřít pozornost. Protože to je fakticky jediná cesta k maturitě, která bude mít nějakou reálnou váhu.

Co je třeba udělat, abychom předešli dalším problémům?

Poté, co uspěly studentské žaloby na první ročník státnímaturity a soud vrátil ministerstvu k vyřešení žádosti o přezkum s tím, že je nemůže odbýt paušálně jedním dopisem, ale musí opravdu vyřešit námitky, s nimiž se na něj studenti obrátili, se dají čekat změny i v této oblasti. Je třeba dořešit, jakým způsobem a ke komu se budou studenti v budoucnosti odvolávat, kdo bude rozhodovat o korektnosti úloh, kdo bude vyřizovat odvolání studentů, které často mohou obsahovat oponentní posudky jejich prací, které polemizují s hodnocením školy či CERMATu. Samotné ministerstvo tyto odborné kapacity nemá.

Bylo by dobré uvažovat o tom, zda by validační komise CERMATu, zatím zcela anonymní orgán se zcela zásadní pravomocí, neměla být na CERMATu nezávislá a připravená veřejně odpovídat na vznesené námitky ať už k testům, nebo způsobům hodnocení písemných prací. Je ale třeba řešit i to, jakým způsobem bude kontrolována korektnost hodnocení na školách, protože samozřejmě hrozí nadržování vlastním studentům. Jednou z diskutovaných možností je například povinné ukládání opravených písemek včetně hodnocení do centrálního serveru (případně vystavení na webu školy), aby existovala veřejná kontrola nad prací školy.

Podobných problému je mnoho a leckdy není snadné je řešit. Už proto je dvouletý „zastavený čas“ správný krok, který nám dává šanci opravit to, co jsme v prvních dvou ročnících maturity zjevně nedomysleli.