V čem nám (někteří) Američané závidí vzdělávací systém

Publikujeme text Jana Koupila, „fyzikáře z gymnázia na tatínkovské dovolené, toho času na chviličku učitele na University of Oregon“, jak sám sebe popisuje na svém blogu na webu časopisu Respekt, odkud je tento text převzatý (ZDE). Vedle příspěvku paní Jany Bradley (ZDE) je to další text, který se věnuje srovnávání českého a amerického vzdělávacího systému.

Nabízím neobjektivní a určitě ne celoamerický pohled, daný tím, že se setkávám prakticky výhradně s lidmi z akademického prostředí – studenty, učiteli a jejich přáteli, bez výjimky také s univerzitním vzděláním. Ale přece: Američané, které jsem potkal, nejsou spokojeni se svým vzdělávacím systémem.

Nejprve pár slov o formálních rozdílech mezi americkou a českou střední školou tak, jak mi je popsali moji místní přátelé. V mnoha ohledech se liší mezi státy i městy, základ ale zůstává stejný. Ve zkratce (víc poví třeba wikipedie):

• Začíná se čtyřmi roky takzvané elementary school.
  • Do první třídy se nastupuje v šesti letech (všechna data plus mínus jeden rok, závisí opět na místě a okolnostech).
• Pátá až osmá třída jsou „middle school,“ někdy ve stejné budově/instituci jako elementary, někdy v jiné. (Narazíte také na „junior high school“ začínající šestou třídou) Až sem víceméně žádný rozdíl – ale:
  • Kvalita middle school se velmi liší, velmi časté jsou soukromé školy. Státní školy nemusí být, ale také často bývají přecpané.
  • V middle school si žáci mohou některé předměty volit podle úrovně, nejsou tak zdaleka celou dobu ve stejné třídě se spolužáky stejného věku.
  • Neučí se oddělené přírodní vědy, ale kočkopes „science“: fyzika, biologie, chemie a geografie/logie dohromady. Neobjevil jsem nikoho, komu by tenhle model vyhovoval, pokud by mohl volit mezi ním a oddělenými předměty.
• Následuje high school, devátá až dvanáctá třída. Obvykle opět v jiné budově, i když některé soukromé jsou „middle and high“ respektive „junior and senior high“.
  • Je povinná pro všechny, ať už jsou to budoucí kuchařky, lékaři, taxikáři, právníci, řezníci nebo prezidenti
  • Ne, že by toho nešlo dosáhnout, ale obvykle dá hodně práce … ji nedokončit. High school lze víceméně vysedět.
  • A z toho důvodu mají těžkou práci ti, kteří jsou „studijní typy“, ale nemají na soukromou školu. Buďto se stahují na jiné školy než ostatní, když ve městě škola s dobrým jménem je, nebo jsou hodně brzděni zbytkem třídy (a ty třídy také nebývají malé, dcera mého kamaráda měla jeden rok matematiku s 50 spolužáky)
• Kdo chce studovat dál, čeká ho College/University
  • Trvá čtyři roky a končí titulem bakalář
  • Má člověku poskytovat všeobecné vzdělání, takže v prvních dvou, dvou a půl letech je hodně času věnováno filozofii, právníci musí studovat nějakou science, fyzikové literaturu atakdále.
  • Není žádná specializace lékař ani učitel na úrovni bakaláře. Budoucí doktoři studují biologii nebo chemii, učitelé jsou tu jednooboroví a studují svůj předmět, ke kterému si pak dodělají pedagogické vzdělání.
• Stupeň Master se dá dosáhnout za další rok nebo dva a tak běžný jako u nás ekvivalentní Mgr. Není požadován pro to, aby člověk začal pracovat na doktorátu (Ph.D.) a získal ho.

Není to úplně nepodobné, ale přece. Asi hlavním rozdílem je neexistence odborných středních škol a učilišť. Když jsem popisoval náš systém středních škol, zaznamenal jsem obvykle jen pozitivní reakce. Z nejzajímavějších:

„To znamená, že vaše děti přijímají dřív zodpovědnost, než naše. To mi zní moc dobře.“

Samozřejmě že můžeme polemizovat, zda je to zodpovědnost dětí, nebo rodiče prosazují svá přání a ideje, ale v naprosté většině se děti rozhodovacího procesu účastní.

„Takže vy děláte všeobecné vzdělání pro vysokoškoláky už na střední škole a vysoká je pro to, co člověk dělat chce? To by se mi líbilo. Jenže to by u nás nešlo, při té sešlosti na střední se žádné velké vzdělávání provozovat nedalo“.

„Cože, na konci middle school si vybrat, kam chci jít? Vždyť já tou dobou absolutně netušil, co chci dělat“. To je reakce jednoho mého studenta, nejspíš budoucího medika. „Ale asi jsi tušil, jestli chceš studovat univerzitu nebo se živit řemeslem/obchodem, ne?“ kontroval jsem. „No, to jo. Aha, jasně! U vás bych si vybral tu školu, co je přípravka na univerzitu, a tam zjistil, co mě baví, žejo? Tak to dává dost smysl.“

Člověka určitě napadne, že výhodou amerického systému je, že nedochází k předčasné segregaci různých sociálních skupin, jenže pokud mohu soudit, opak je pravdou. Rodiče velmi zvažují, na jakou middle a high school svoje děti dají a už tady velmi přirozeně dochází k mohutné segregaci podle příjmových a kulturních skupin, potažmo k rasové segregaci. Děti bohatších rodičů chodí víceméně automaticky na soukromé školy, kde je sociální izolace přirozeně ještě větší.

Pokud jde o univerzity, vzdělání v Americe je neskutečně drahé a sleduje tradiční „kapitalistickou“ linii, podle které nic nesmí stát v cestě starému dobrému zisku. Předpokládá se, že vysokoškolák bude mít příjmy natolik vysoké, že se mu počáteční investice do vzdělání prostě zaplatí. Nejdražší školy jsou proto (s výjimkou specialit jako námořní akademie) medicíny a školy právnické. I u medicín, kde vzdělávání opravdu je drahé, převyšují peníze zaplacené na školném opravdové náklady, ale u právních škol je rozdíl mezi cenou tréninku a zaplaceným školným donebevolající a v podstatě vychází z úvahy „proč bychom si to neúčtovali, když nám to budou ochotni zaplatit“. Univerzita, na které jsem učil, se nazývá státní, stát do ní ale nalévá jen 15 % celkového rozpočtu (před třiceti lety to prý bylo 60 %), takže nezanedbatelnou část provozu univerzity pokrývají právě příjmy z budoucích právníků.

Pokud mohu soudit, pak lidé, které znám, nepovažují tenhle systém ani za dobrý, ani za udržitelný. Vede jednak k tomu, že jsou právní (a čím dál víc i lékařské) služby tak drahé, že si je smrtelník v podstatě nemůže normálně dovolit. To je ale jen špička ledovce, v podstatě každý se musí kvůli univerzitě zadlužit, ať už je inženýr nebo literát, takže v ideálním případě člověk splatí hypotéku na nákup domu a vezme si novou na studia svého prvního dítěte. Jestli vyjde na obě děti, nebo jen na první, je ve hvězdách. Spousta lidí pak začíná život s obrovským dluhem, který jim naopak neumožňuje vzít si hypotéku na bydlení. Často také rodiče na studia druhého nebo třetího dítěte zruší svoje úspory na penzi se slovy „nějak bude“.

Dnešní Amerika má zřejmě neskutečně vysoký vnitřní dluh: na dluh jsou pořízeny domy, vzdělání, auta. Jak jinak, vítězem jsou samozřejmě bankéři a v druhé řadě právníci. Nikde navíc není ani v nejmenším zaručeno, že příjmy absolventa (obzvlášť v době po krizi) budou odpovídat nákladům, takže na tomhle místě prorokuji další velkou bublinu osobních bankrotů, která praskne a strhne dolu ekonomiku USA a kdoví, co všechno. Vzpomeňte si na mě.

Pokud jsem zmínil sociální segregaci, na univerzitách je velmi markantní: Děti bohatých rodičů studují nejlepší školy. Rodiny méně příjmové velmi tvrdě bojují s tím, aby se děti na univerzitě udržely – není to pár hodin práce týdně, ale pořádná šichta skoro denně, aby si i s tím zadlužením zaplatily školné a životní náklady. Chudí Američané teoreticky mohou dosáhnout na několik programů, které jim pomohou se studiem, všechny ale pokrývají jen část nákladů, obvykle školného. Horší už je to se studijními pomůckami a knihami (je časté, že si univerzita sama vydává požadovanou učebnici, chce za ni třeba 200-300$ a mění vydání každý rok, přičemž vyžadováno je vždy vydání poslední, takže starou neprodáte, levnou nekoupíte). V žádném případě pak nelze získat nějakou podporu životních nákladů, přičemž život v Americe je hodně drahý a mluvíme tady o lidech z rodin, které jsou rády, že se uživí, když bydlí dvě nebo tři generace pohromadě v jednom domě. A tak se chce po lidech, kteří navštěvovali spíš horší než lepší high school, aby rychle dohnali všechno, co od nich univerzita očekává, a přitom dost tvrdě pracovali. Není divu, že jich na univerzitách moc nepotkáte, a když, pak až jako tvrdě pracující dospělé ve večerních kurzech.

Jednoznačný je efekt obřího školného na píli studentů, tvrdě bojují o body a o hodnocení A+ místo A (Známkování je proto mimochodem ještě těžší než, ještě důrazněji cítíte tu zodpovědnost). Ovšem, stejně jako je mohutná motivace, je mohutná i frustrace, když se nedaří. Představte si, že zjistíte, že nemáte na to, abyste pokračovali, a přitom do studia vaši rodiče dali svůj důchod. Těžko se vrací domů, chce se vám všechno zahodit a zmizet  z povrchu.

Jsem jednoznačně zastáncem spoluúčasti studenta na vzdělávání. Ne proto, aby zachránil vysoké školy (a urazil bych ruku každému, kdo by rád zavedl školné kvůli tomu, aby mohl snížit státní podporu vysokým školám), ale právě pro ten pocit „spoluúčasti a motivace“. Tvrdím ovšem, že jakmile školné začne představovat opravdu významnou část rozpočtu rodiny, jsme na cestě do pekla konzervace neprostupných sociálních vrstev, celebrit v podobě něčeho jako jsou dnešní američtí právníci a doktoři a dalších negativních jevů, i když vše se samozřejmě projeví až v horizontu desetiletí. Když potom vezmeme v úvahu i „antikoncepční“ efekt vysokých budoucích nákladů na už tak nízkou porodnost, pak si říkám, držme se raději mírného pokroku v mezích zákona, než abychom se dostali na americkou cestu.

Můj osobní a zcela subjektivní závěr tedy je: „Zaplaťpámbů za to, co máme, může být daleko hůř.“ Může ale být taky daleko líp, naše školství zdaleka není dokonalé (největší pohromou jsou prý zvláštní/pomocné/praktické školy, ale sám o nich nic nevím), a pořád je na čem pracovat. Myslím si ale, že to, co bychom měnit měli, je kurikulum a forma práce s lidmi, se systémem škol jako takovým můžeme být docela spokojení.