V čem si mohou rodiče a učitelé pomáhat?

Rodiče a učitelé se často shodují v tom, že zodpovědnost za vzdělávání a celkový rozvoj dítěte musí mít více i rodiče, nejen škola. Učitelé chtějí dát více odpovědnosti rodičům a rodiče tu odpovědnost chtějí na sebe vzít.

Tak kde vzniká problém?

Učitelé si pod předáním větší odpovědnosti rodiči mohou představit, že budou úkolovat rodiče a říkat jim, jak se mají chovat k dětem, určovat co je dobré. A myslet si možná, že tak uplatňují nějaké požadavky státu. Někdy si myslí, že zastupují požadavky dítěte, že vědí lépe než rodič, co je pro dítě dobré. Učitelé mohou mít velmi ušlechtilou snahu pomoci dítěti, jenže vědí, jak v tu chvíli jednat s rodičem, aby tím prospěli dítěti? Nemohou určitě ubírat rodičům kompetenci, tím dětem nepomohou, naopak mohou podpořit kompetenci rodiče a tím dítěti pomohou.

Mohou vysvětlovat rodiči a to nemusí být vůbec účinné, mohou na to jít jinou cestou – podpořit dialog rodičů mezi sebou – facilitovat vzájemné učení rodičů, komunikaci mezi rodiči, která je posílí.

Pokud chtějí učitelé a školy předat odpovědnost více rodičům a dětem, musí se vzdát svojí tendence k výsostnosti ve vzdělávání, například nejen oni mohou hodnotit nebo rozhodovat o obsahu výuky, metodách (může i rodič, dítě).

A kdy jsou si navzájem učitelé a rodiče velmi užiteční? 

V předání odpovědnosti dítěti (a udržení si při tom duševního zdraví).

Rodiče a učitelé a děti se shodnou na tom, že více odpovědnosti má mít i dítě samo. Když předáme dítěti odpovědnost, dočkáme se zdlouhavého procesu a bolestného, spousty chyb, zranění, rozbitých předmětů, upatlaných rukou a stolů. Otevřeme prostor pro konflikty mezi pohledem dítěte a rodiče, dítěte a učitele.

Tady by mohli rodiče a učitelé spolupracovat nejvíce a tento nejtěžší úkol sdílet, pomáhat dítětem projít chybami. Rodič a učitel si mohou pomáhat vydržet konflikty s dětmi, tolerovat upatlané ruce a ve vzájemném objetí a společném pláči překonat pocity ztráty z tolika rozbitých věcí.