V každém z dílů potřebuje někdo zastání, ať už je to učitel, žák nebo rodič, říká Tomáš Feřtek o seriálu Ochránce

Deset dílů, deset dilemat. Seriál Ochránce, který Česká televize odvysílá letos na podzim, vypráví o problémech, se kterými se české školy opakovaně potýkají, poradit si s nimi ale neumí nebo je řeší jen s velkými obtížemi. „Nebo možná řešení ani neexistuje,“ říká autor námětu a spoluautor scénáře Tomáš Feřtek. Pro vyprávění příběhu si vypůjčili „podvozek“ detektivky a do středu dění postavili školského ombudsmana. Je na něm, aby pomohl – není ale vždy jasné, jak a komu. Rozhovor je součástí aktuálního vydání newsletteru bEDUin a připravila ho Radka Hrdinová. 

Jak jste vybírali pro seriál témata?

Připraveno jsme měli zhruba dvacet příběhů, skončili jsme u deseti. Vybírali jsme takové, které se dotýkají větší skupiny lidí. Z toho důvodu jsme vyřadili například téma domácího vzdělávání. V každém z příběhů, které jsme nakonec do seriálu zařadili, někdo potřebuje zastání, ať je to učitel, žák, nebo rodič. Jsou to přitom opakující se problémy, které školy řeší obtížně nebo je řešit neumí. Nebo možná řešení ani neexistuje. 

Do jaké míry jsou to reálné příběhy?

Vycházeli jsme z historek, které jsem znal z vyprávění některého z kolegů nebo jsem je sám zažil, a také z mediálně známých příběhů. U všech jsme si pak ujasňovali, co přesně má být tématem, o jakých postavách vyprávíme. Příběh, ve kterém se topí dítě, může být o zhroucených rodičích nebo třeba o neschopném vedení školy. My jsme si ale vybrali, že budeme hrát o dvou učitelkách, které rozdělí to, co se stalo a s čím se musí vyrovnat. 

(c) ČT

Bylo těžké najít způsob, jak takové příběhy vyprávět prostřednictvím televizního seriálu?

V každé epizodě zprostředkováváme perspektivu různých postav. Divák si osvojí jednu perspektivu, příběh ho o ní přesvědčí, a my pak přidáme další, až nakonec problém obejdeme z různých úhlů. Má to rysy detektivky, ale nejsou to žánrové kriminální příběhy. Šlo nám hlavně o pocit nejednoznačnosti a složitosti dilemat, o nichž vyprávíme.

V televizi seriál startuje 5. září, vy jste jej ale už několikrát promítali. Jaké byly reakce?

Promítali jsme dvěma různým skupinám diváků. První byly sociologicky sestavené panely, chtěli jsme vědět, čím by mohl veřejnost zaujmout. Od prodavačky po inženýra všichni považují školství za důležité téma a zároveň oceňovali napínavý příběh. A pak samozřejmě výkony herců, hlavně Lukáše Vaculíka.

Některé díly jste promítali speciálně pro učitele, tedy pro poučené a také náročné diváky. Měl jsi před první projekcí velkou trému?

My profesní publikum oslovujeme u všech našich projektů. Například seriál Případy 1. oddělení jsme nejdříve na uzavřených projekcích promítali policistům. Tak se nejlépe dozvíte, kde to má slabá místa. Není nic lepšího, než když pak policajt řekne, že je to jediný seriál, který ukazuje, jak vypadá jejich práce. K Ochránci jsme zorganizovali dvě velká veřejná promítání a pak menší akce na různých letních učitelských školách. Na nich se sejde pokaždé trochu jiná skupina, někde je víc ředitelů, učitelé jsou různě zaměření a my mezi ně vhodíme projekci jako svého druhu katalyzátor, abychom zjistili, co na seriálu ocení. 

Co konkrétně ocenili?

Zdá se, že věcně jsme to pojali správně. V žádné debatě se neobjevilo, že takhle to ve školách nechodí. Nebyli vždy spokojeni s tím, jak je ukazujeme, ale i tak si troufnu říct, že v nich máme zaujatou skupinu, která o seriálu už nyní mluví, což je pro něj dobré. Vím o ředitelích, kteří chtějí jednotlivé díly použít jako nástroj pro práci s učiteli ve škole, protože ukazují obtížné problémy, které i oni řeší. Pár z nich už nám také řeklo, že hned jak dokoukali díl o topícím se dítěti, šli si pro jistotu zkontrolovat, jestli mají u sebe ve škole v pořádku všechny papíry. Zároveň jsme ale zjistili, že velká část učitelů při projekcích prožívá silnou úzkost.

Úzkost? Z čeho to vychází?

Obávají se, že obraz učitelstva, jak je předkládán, není dost pozitivní. Po projekci prvního dílu, který je temnější, se v diskusi ptali, jestli v seriálu budou učitelé také jako kladní hrdinové. Ta míra úzkosti byla opravdu vysoká, i když jsme to promítali lidem, kteří jsou z principu aktivnější – zdá se, že pro učitele obecně je vnější hodnocení velmi důležité. Já potřebě po společenském uznání rozumím, na druhou stranu jsem původem novinář. Patnáct let mi chodily maily, že se mám jít zahrabat. Je to i o přesvědčení, že svou práci dělám dobře. Vysvětloval jsem jim, že jsou to příběhy postavené na podvozku detektivky a že sice ukazujeme konkrétní problém, neříkáme ale, že všechny školy jsou na tom takhle špatně. Ukazujeme, jak složité situace se ve školách řeší. Například v pátém dílu, což je příběh o segregované škole, kde si učitel neví rady, neříkáme, že je špatný učitel. Ocitl se ale v situaci, se kterou si neumí poradit. Ano, jsou školy, kde si s tím poradit umí, ale kdybychom tento díl točili v Trmicích u paní ředitelky Gottfriedové, tak by divák těžko pochopil, v čem vlastně problém segregované školy spočívá.

Překvapily tě některé z reakcí na promítané díly?

Překvapilo je asi silné slovo… Ještě víc jsem si uvědomil, do jaké míry je v učitelské komunitě přítomná obava z reakcí rodičů, a to i u lidi, o kterých jsem přesvědčen, že svoji práci dělají výborně. Na jedné z projekcí jsem po promítání mluvil se skupinou mladých učitelů, báli se, že si rodiče „vypíšou“ všechny učitelské chyby a použijí to proti nim. A potom ještě dvě spíš úsměvné drobnosti – část učitelek řeší, že podle nich jsou učitelky v seriálu špatně oblečené. A části spíše reformních učitelů leze na nervy postava Pelánova řidiče. To je takový žoviální chlápek, přes kterého je v seriálu zastoupen úhel pohledu laické veřejnosti. Části učitelů natolik vadí, do jaké míry problémy zjednodušuje, že by ho nejraději převychovali.