Vědí vůbec rodiče, jakou chtějí školu?

Už dávno nejde jen o to, dostat se ze základky na střední

Zápisy skončily a s nimi období zvýšené rodičovské zjitřenosti. Což pro ty, kteří se okolo vzdělávání pohybují, znamená úlevu, protože mají za sebou několiměsíční období telefonátů nervózních maminek, které shánějí informaci, kam dát své dítě, aby mu těch devět let školní docházky k něčemu bylo. Poradit bývá docela obtížné. O těch lepších školách se ví a bývají nacpané po střechu, mezi těmi zbylými je těžké vybírat. Mimo velká města navíc nemusí být žádná přijatelná škola v dosahu.

Ale jedna zajímavá věc z těch rozhovorů plyne. Dozvíte se, jakou školu vlastně dnes rodiče pro své dítě chtějí. A je překvapivé, jak rychle se to mění. Ještě před pár lety byla „objednávka“ jednoduchá: „Chci školu, kde ho/ji připraví tak, aby se dostal/a na slušný gympl.“ Takových rodičů je i dneska dost (kupodivu nikdo vám neřekne, že chce dostat dítě na slušný učňák, byť i takové jistě jsou), ale mezi telefonujícími výrazně přibylo těch, kteří to vidí mnohem sofistikovaněji. Tady je stručný souhrn, jak si ti informovanější rodiče představují dobrou školu pro své dítě. A pozor, dnes už jsou roztroušeni zcela rovnoměrně po celé republice, dávno to není jen záležitost velkých měst.

Nejčastěji rodiče zmiňují, že chtějí, aby škola respektovala osobnost dítěte, chovala se k němu jako k partnerovi v učení. Což v praxi znamená, že učitel je v takové škole spíš průvodce při poznávání, nikoli jen sdělovač informací, a vede děti k samostatnému rozhodování a odpovědnosti za to, co dělají. Pod individuálním přístupem si rodiče představují, že učitel bere v úvahu, že každé dítě se učí trochu jinak a jiným tempem – a umí hodinu zorganizovat tak, aby se děti navzájem nezdržovaly.

Pokud jde o samo vyučování, chtějí takoví rodiče, aby se ve škole pokud možno neznámkovalo, aby učitel uměl pracovat s vnitřní motivací, a ne jen s odměnami a tresty, ať už mají podobu známek nebo bonbónů za správnou odpověď. A často chtějí, aby děti nebyly veřejně srovnávány, aby se v takové škole nesoutěžilo, spíš spolupracovalo. Byli by rádi, kdyby při vyučování převažovaly činnosti postavené na aktivitě dítěte, ne na poslouchání výkladu a procvičování. Aby učení děti bavilo a škola je vedla k řešení problémů a učení v souvislostech.

Pokud jde o praktické věci, pak chtějí, aby se dítě ve škole cítilo bezpečně, nebálo se tam chodit, mělo dost volného pohybu během výuky i přestávek a hodně času trávilo venku v přírodě. A dávají přednost tomu, když je třída namíchaná z různě starých dětí. Potěšilo by je, kdyby byla škola ochotná s nimi spolupracovat a oni mohli ovlivňovat směřování výuky a dění ve škole.

Pokud je tohle splněno, nezáleží takovým rodičům moc na tom, jestli jde o školu státní či nestátní, případně k jakému pedagogickému směru se hlásí. A jsou ochotní platit školné v řádu tisícikorun. Tyhle požadavky jsem opsal z prezentace jedné rodičovské skupiny ve Vrchlabí, ale docela přesně se shodují s tím, co chtějí rodiče z velmi různých konců republiky.

Jaké emoce to ve vás vzbudilo?  Přijde vám to vlastně normální a samozřejmé? Považujete to za čirý idealismus? Za nehoráznost rodičů, kteří chtějí škole mluvit do její práce? Myslíte si, že by taková škola mohla fungovat? Nebo že dokonce nějaká taková funguje? A jak by zněly vaše požadavky, pokud se těmihle neztotožníte?

Jak může pracovat škola přátelská k dětem i rodičům, ukazuje internetový seriál  Vši ve škole

Text vyšel na stránkách týdeníku Respekt ZDE.