Více peněz do vzdělávání

Budeme postupně v soukromých školách nacházet to, na co se ty veřejné nezmůžou? Řešením však není odklon k exkluzivnímu vzdělávání, ale navýšení prostředků na to veřejné.

Výměna ministra školství za ministryni nepřinesla změnu v mediálním boji o rozpočet na vzdělávání. Pohled ministra financí možná sdílí díky médiím i více lidí: „Na co proboha pořád to neschopné školství chce další peníze?“

Nejvíce diskusí ohledně financování se točí kolem výše platů učitelů. Statisticky nejen plat učitelů i celkově podíl z rozpočtu na vzdělávání dokazuje, jak vlastně sami sebe a další generace šidíme. Přitom vzdělávání může jednoznačně být přínosné různým oblastem společnosti a přinášet všem klíčové schopnosti pro současný život, občanské vědomí a aktivitu (stojí o to všichni politici?), zdraví lidí i planety, prosperitu komunit i individuální duchovní směřování ke štěstí a dalším hodnotám.

Financování vzdělávání se netýká pouze škol a učitelů, týká se i podpory vzdělávajících se dětí (a jejich rodičů), mladých lidí i dospělých. Financovat se mohou celkové podmínky, které netvoří jen dosavadní formální systémy, tvoří je často přímo cílové skupiny samy.

Podporu potřebuje tvorba vzdělávacích příležitostí, například regionální vzdělávací partnerství, sítě inovací, místní vzdělávací nebo metodická centra, vše živené energií zdola.

Finančně je možné podporovat sdružování učitelů, sdružování rodičů, dětí, studentů a dalších aktérů vzdělávání. Růst potřebuje i důležitý sektor poradenství, které dnes nezbytně individualizuje a zkvalitňuje vzdělávací služby.

Školy a učitelé potřebují více peněz zejména proto, aby zlepšili svou práci pro žáky a studenty. Systém by například mohl umožňovat párové učení, zvát externisty do výuky a opačně provádět vyučované do života. Mohl by podpořit inovace v oblasti vzdělávání a dalšího vzdělávání učitelů, například osobnostní rozvoj, supervize.

Pedagogické fakulty potřebují podporu v inovační proměně přípravy učitelů, paralelně se mohou podpořit cesty pro zapojení nepedagogické veřejnosti do výuky.

Ve veřejných školách jsou lidé jen evidenčním číslem
Centrální úřady státu jako MŠMT, Cermat, NUV, ČŠI, NIDV, DZS, zřizovatelé škol na krajské a obecní úrovni i školy už delší dobu nemají inovační potenciál. Celá konstrukce školství v naší zemi je vystavěna shora, systém je decentralizovaný jen zdánlivě.
Skutečným problémem není tříštění mezi úrovní státu, regionů a samotných škol. Tříštění nastává mezi tímto systémem a jednotlivými lidmi, kteří se vzdělávají (a v případě dětí i jejich rodiči).

Tento střet jednotlivce se systémem je jednou z příčin nárůstu „exkluzivních“ škol pro určité sociální skupiny (od mateřské až po vysokou školu si můžete zaplatit únik ze systému).

Co se děje na těchto „exkluzivních“ školách? Chovají se k vám lidsky, ptají se na vaše potřeby jako vzdělávaného, věnují se vám individuálně, poskytují vám neustálé inovace metod a pomůcek, nabízejí vám zajímavé osobnosti učitelů, poradců, mentorů, koučů a jinak různorodě označovaných „podporovatelů“. Jednoduše, máte se fajn, jste tam člověkem.

Co se vám děje ve veřejném systému? Jste evidenčním číslem, jeden z mnoha ztracených ve velkých třídách, na kterého nikdo nemá příliš čas. Někdy jste i rádi, pokud si už někdo udělá čas vám něco osobně sdělit, nejspíš proto, že jste něco porušili.

Ve veřejném systému vzdělávání zažijete soutěž téměř o život. Pokud se stanete něčím nepohodlní, nezískáte kvalifikace, systém se vás zbaví a vinu hodí na vás. Lze to sledovat i u stále částečně „trestajícího“ systému speciálního školství nebo při snižování počtu úspěšných studentů u maturity rozhodováním o obtížnosti maturitních testů od zeleného stolu.

V běžném českém vzdělávání vám neustále hrozí „hodnocení“ nebo dokonce „vyloučení“: systém vás vždy utvrzuje, že je to „vaší vinou“. Nemáte při vstupu na mateřskou, základní, střední nebo vysokou školu podporu rodičů? Nemáte na drahé přípravné zkoušky na maturitu? Nemáte zaměstnavatele, který vám dá úlevy v práci na dostudování potřebného oboru? V mnoha klíčových etapách vašeho vzdělávání můžete mít prostě smůlu, do systému se nehodíte, na vzdělávání zapomeňte.

Mnoho obyčejných ředitelů, učitelů i expertů na úřadech pracuje jistě naplno pro svou cílovou skupinu. Jejich práce (více pro dobro cílové skupiny než pro interní potřeby organizací) může být příliš náročná a nedoceněná, v horším případě i kritizovaná. Ty skutečně dobré a potřebné věci zřejmě dělají zadarmo a nad rámec svých povinností, placeni jsou spíše za rutinu a udržování systému.

Dobrá cesta v tomto systému je podporovat systémově právě tyto lidi, financovat jejich neviditelnou práci, jejich citlivost a individuální přístup (jak lze vidět na aktivitách, které se daří často jen „exkluzivním školám“).

Cesta ke kvalitě a otevřeným vzdělávacím příležitostem spočívá v podpoře energie, která je v lidech, dětech i rodičích a komunitách. Tato energie nemůže být nikdy nahrazena dokonalým systémem.

Stát by měl být velmi aktivní při tvoření podmínek, zdokonalovat otevřené demokratické řízení, podpořit síťování lidské energie na místních úrovních, iniciovat místní, regionální a národní dialog, a konečně také šířit globalizovaný nadhled na rostoucí roli vzdělávání v současném světě.

Text vyšel původně na stránkách Deníku Referendum (ZDE).