Víte, co je to auturatura?

Tento text k nám doputoval během debaty o smyslu výuky literárního dějepisu v českých školách jako reakce na blog Tomáše Feřteka (ZDE). Jeho autorkou je středoškolská studentka Laura Blažková.

Literatura je krásná, naučná, zábavná, tragická a má mnoho dalších podob. Má však jednu vadu, a tou je její nálepka – POVINNÁ. Žákům se při tomto slově rozklepou nohy a raději se knihám vyhýbají obloukem, protože už z dětství víme, že to, co je povinné a do čeho nás nutili, nikdy nebylo zábavné. Vzpomínám si, když mi máma nutila punčocháče jako malé holce a já ze vzteku, že jsem si sama nemohla vybrat své oblíbené, jsem prostě protestovala a nakonec jsem nechtěla nosit žádné.

Punčocháče jsou teď vlastně takovou literaturou, nutili nám ji tak dlouho, dokud se nestala povinnou a nám protivnou. Myslím, že to splnilo svůj účel. Učíme se, posloucháme, víme, kdy se narodil Milan Kundera a kolik měl dětí, jestli vůbec. Dáme učitelům, co chtějí, a oni si mohou odfajfkovat kolonku „splněno“. Kundera probrán, takže jdeme dál. Ano, Kundera probrán, díla mi někdo vypsal na tabuli a hlavně abych v závěru věděla, kam ho zařadit. A teď?

Představuji si, že bych se měla s panem Kunderou zítra potkat ve vlaku. Sedl by si naproti mně a začali bychom si povídat. Přemýšlím, co bych mu asi řekla. Nevím, jestli by ho zajímalo, že vím, že se narodil v Brně a jeho otec byl významný klavírista. Nevím, jestli by byl potěšen, že po tolika letech práce, vypsaných slov, snahy a boje za literaturu, po něm ve školních lavicích zbylo jen to, že vím, kdy se narodil a umím zařadit jeho dílo. Při první zastávce bych vystoupila z vlaku a hanbou bych se propadla. Vše, co jsem mu nabídla, bylo to, že vlastně o jeho literatuře nevím nic.

Proto navrhuji, aby se přestalo literatuře říkat literatura, ale auturatura. Prostě nauka o autorech.

A prosila bych literaturu – tu opravdovou tvář, jako samostatný předmět.

ilustrační obrázek. by paulbence (flickr.com)(CC BY-NC 2.0)