Vládním nařízením nikdo nezmoudří

V rámci diskuse o transformaci zvláštních a praktických škol přinášíme další názor, tentokrát speciálního pedagoga Pavla Svobody.

Je dobře, že se nyní začínají objevovat reakce ke Strategii boje proti sociálnímu vyloučení v podstatě ve všech médiích. Jasně převažují ty, které strategii odmítají.

Mezi vášnivé, nekritické podporovatele strategie patří samozřejmě především její tvůrci a jejich příznivci a potom politici, kteří to mají jaksi v popisu práce.

Strategie je svojí povahou paradoxně diskriminační, přestože se honosí zcela jinými záměry. Hovoří se zde jen a jen o problematice obyvatel ze sociálně vyloučených lokalit. To je v pořádku, tento problém je opravdu nezbytné řešit, zasluhuje si nejvyšší pozornost.

Ovšem strategie může zásadně negativně ovlivnit, ba dokonce zničit možnosti vzdělání pro žáky s lehkou mentální retardací. A ti přece nejsou jenom v těchto lokalitách, jsou a budou nedílnou a rovnoprávnou skupinou v celé společnosti. Je nesmysl si myslet, že všechny děti (a jejich zákonní zástupci) budou toužit po vzdělání jedinou formou, s kterou strategie počítá – integrací či inkluzí. Tento krok pokládám za jednoznačně diskriminační vůči poměrně velké skupině obyvatel, která bude požadovat vzdělávání v systému speciálního školství.

Provedl někdo opravdu objektivní studii (nejenom tendenční a účelovou) ve školských systémech vyspělých zemí, která by se věnovala úspěchům či neúspěchům integrace a inkluze? Podobná studie by mohla nastavit podmínky pro přípravu optimálního školského systému a pomohla vyvarování se případných chyb (zbytečných a drahých). Porovnal někdo někdy vědomosti dětí s lehkou mentální retardací (a dětí hraničních), které jsou vzdělávány jako integrované, a těch, které jsou vzdělávány na školách pro žáky s lehkou mentální retardací?

Má v současnosti tento stát dostatek prostředků na realizaci inkluze (údaje uvedené ve strategii nejsou dle mne reálné)?

Jsem přesvědčen, že dítě, které má své limity, nemůže být v prostředí základní školy šťastné a nezíská vědomosti, které by získalo v prostředí přijatelných požadavků. Víte, že drtivá většina rodičů dětí na základních školách praktických si zvolila tento typ vzdělávání sama, převážně až po vleklých neúspěších svého dítěte na základní škole (potvrzeno ped.-psych. doporučením), a nyní jsou šťastní oni i jejich dítě? Speciální školství nabízí, kromě vzdělávání, i velmi širokou nabídku různých zájmových činností, sportu. Tyto aktivity pokládáme za klíčový výchovný a preventivní prvek naší práce. Nabídnou integrovaným dětem základní školy podobné podmínky? Zažijí tam vůbec nějaký úspěch? Dostanou se i do reprezentace školy, budou si tak moci nastavit vyšší cíle?

Musím se ptát: Kdo osobně ponese odpovědnost za tento plánovaný a neuvážený experiment, kdo ponese odpovědnost za poničené osobnosti dětí, zklamané rodiny, kde se inkluze prokáže jako nevhodná? Víme to? Uvědomme si, že pokud stávající systém zničíme, kromě jiného zaniknou školy pro žáky s lehkou mentální retardací (tedy základní školy praktické, odborná učiliště), nebude již cesty zpátky, nikdy se současný stav neobnoví.

Jako speciální pedagog jsem přesvědčen, že vládním nařízením žádný člověk nezmoudří.