Vnímám jako velkou komplikaci, že spolu učitelé ve školách nespolupracují. Je to velká škoda, říká Petr Mihalco

V současném světě je třeba naučit děti pracovat s informacemi, vyhledávat ověřené zdroje a také kriticky myslet. Potřebují získat základ v podobě digitálních kompetencí, které v době internetu a rozvoje umělé inteligence nabírají na důležitosti každým dnem. Právě tak se s žáky snaží pracovat Petr Mihalco z brněnské Základní školy Labyrinth. Na Letní škole Global Teacher Prize Czech Republic s kolegy v rámci workshopu také probíral, jak pomoci dětem s tím, co se jim nedaří, jak rozvíjet zájem o konkrétní učivo a nezabít jejich nadšení nebo jak stanovovat cíle nejen společné, ale také individuální rozvojové a podpůrné.

Jako učitel máte zkušenosti s malotřídkou i s klasickou základní školou. Jak se pomáhá dětem, když se jim nedaří?

Těžko hodnotit, jak to je na klasické škole, protože na ní momentálně nejsem. Jako největší pomoc vnímám to, že společně s kolegy můžeme o dětech více mluvit. V malotřídce, na které jsem čtyři roky působil, jsem byl já a paní ředitelka. Čili možnost sdílet nebo jít do hodiny kolegy tam nebyla, protože máte třídu a nikdo další do ní nevstupuje. Nyní máme ve škole tým, který spolu mluví. Pokud se dítěti nedaří a je potřeba ho podpořit, můžu to s někým sdílet a ten mi s tím může pomoci. 

Jde tedy o ten druhý pohled? Případně třetí, čtvrtý, protože máte víc kolegů, kteří vám dají jiný úhel pohledu, který by vás nenapadl?

Určitě to pomáhá, ale hodně to souvisí také s náročností třídy. Když to vezmu konkrétněji, tak ve třídě, kde je žáků hodně, se můžu plošně zaměřit na učivo, kterému nerozumí třeba většina. Pokud je to ale případ jednotlivců, existuje riziko, že je člověk přehlíží. A pak nevytváří podporu a nehledá cesty, protože si říká „u jednoho či dvou dětí je to jedno”. Ale ono není. 

Jak tedy pomoci dětem, když se jim nedaří? Je to o jednotlivé podpoře, nebo je v tom ještě něco jiného?

Osobně hodně stavím na tom, že vytvářím příležitosti. Snažím se děti hlavně motivovat k tomu, aby chtěly. Aby samy cítily vášeň nebo ji našly. Důležité je pro mě také bezpečí, kdy se jim snažím vysvětlit, že je v pořádku, když se jim něco hned nedaří. Vycházím u toho z vlastní zkušenosti, protože jsem v některých oblastech sám selhával. A dneska už vím, že jsem nebyl hloupý, ale nedostal jsem příležitost to změnit a měl jsem pocit, že se s tím nedá nic dělat. Ale ono se s tím vždycky dá něco dělat.

Jak?

Hledáme strategie a cesty, jak zařídit, aby to šlo. Konkrétně si vezměme například Google Classroom. Můžeme nahrávat materiály a následně se dětí doptávat – viděl jsi to? Můžeš si pustit video, víš? V něm je to vysvětlené. Zkoušíme věci víckrát, někdy to nefunguje, tak zkusíme něco jiného a další a další možnosti. Na různé děti totiž fungují různé věci a je potřeba najít tu správnou možnost. Někdo potřebuje pohyb. Někomu naopak víc svědčí spolupráce. 

Měl jsem třeba žačku, pro kterou bylo náročné sdílet svoje potřeby a myšlenky s učiteli či spolužáky. Měla ale kamarádku, se kterou se jí pracovalo dobře. Snažil jsem se z toho těžit, takže jsem je v hodinách dával do dvojice. Ale je potřeba to probrat také s ostatními dětmi, proč to dělám, aby neměly pocit, že je to nefér a proč ony nemohou být se svým kamarádem. Nechaly si to vysvětlit a mohlo to díky tomu fungovat. 

Říkáte, že je důležité v dětech rozvíjet nadšení a zájem o konkrétní učivo. Ale ne každého baví matematika, někdo má radši třeba výtvarnou výchovu. I tak se ale matematiku učit musí. Jak na to?

Myslím si, že hodně pomáhá pocit vlastního úspěchu. I když úspěch je strašně komplikované slovo. 

Proč?

Protože co to je „úspěch“? Úspěch znamená, že mám to učivo úplně ovládnuté? Ne. Pro mě může znamenat úspěch, že ho zvládnu jenom částečně, ale udělám velký pokrok. Čili „pokrok“ je podle mě lepší slovo než „úspěch“. Je více motivující a člověka nejvíce ubíjí to, když se nikam neposouvá, stojí na místě a stagnuje. 

Je potřeba říct, že učení rozděluji na dvě oblasti, a to je rozvoj něčeho, co se dětem daří a baví je, a pak podpora tam, kde je pro ně učení náročné. Silné i slabé stránky má každý z nás. Někdo si myslí, že žádné slabé stránky nemá, ale stejně nějakou najdeme. K tomu je ve třídě potřeba bezpečí, že každý z nás je trochu jiný a jde mu něco jiného. Když se někomu nedaří matematika, už přijetí „hele, tohle mi nejde, nebaví mě to“, může pomoci, protože to popíšeme a víme, co je třeba zlepšit. Současně má každé dítě něco, co ho baví a v čem se mu daří. A přesně to je mým cílem najít a rozvíjet. 

Jak tohle všechno, co jste mi teď vyjmenoval, zapadá do stanovování cílů společných, individuálně rozvojových a podpůrných, o kterých jste měl na Letní škole finalistů GTP workshop?

O co se osobně snažím a čeho není jednoduché kvůli rozdílným podmínkách na školách dosáhnout, je pravidelné stanovování cílů. Aktuálně pracujeme především s podpůrnými cíli, což můžeme přeložit jako „návyky“,například že každý den žák trénuje vyjmenovaná slova. A odškrtává si, že se jim každý den třeba 10 minut věnuje, protože mu nejdou a je třeba na nich zapracovat. Dětem vysvětluji, že když se chtějí naučit třeba na hudební nástroj, nepomáhá, že hrají dvě hodiny v sobotu. Mnohem efektivnější je trénovat pět minut každý den. 

Prakticky si tak s dětmi generujeme oblasti, které se učíme, a ony hledají, co by potřebovaly zlepšit či „podpořit“, proto „podpůrné cíle“. Děláme to skupinově, protože by bylo velmi náročné, kdybych musel s každým zvlášť procházet jeho podpůrný cíl. Hlídám si jen pár vybraných dětí, u kterých vnímám, že je potřeba se na ně opravdu zaměřit. Když mi někdo selhává třeba v dělení se zbytkem, věnuji se mu víc. 

A pod těmi společnými cíli si máme představit co?

Máme měsíční cíle učení, ke kterým směřujeme v průběhu celého měsíce. A pokud se je nedaří splnit v jeho průběhu, můžeme je spojit s podpůrnými cíli: Proč nám to nejde? Co je k tomu potřeba, aby to šlo? Jak to můžeme udělat? Je dobré se k nim průběžně vracet a pokroky reflektovat.

Takže nejdříve si stanovujete společné cíle a pak až ty podpůrné a individuálně rozvojové.

Ano. Společné máme pro celou třídu. 

A když společné cíle fungují, nejsou potřeba ty ostatní?

V podstatě ano, ale i v takových případech si je stanovujeme. Pokud se daří osvojovat potřebné vzdělávací cíle, zkoušíme něco, co se učení přímo netýká. Dát si každé ráno studenou sprchu, vyvenčit každý den psa a další. Často si dáváme cíl „čtu každý den“ a děti si samy stanovují, kolik minut denně by se knize chtěly věnovat.

„Nakonec pomáhá i vzájemné učení mezi samotnými dětmi. Některým jde něco lépe, jiným hůř a mohou si pomoci navzájem.“ (c) Kateřina Lánská

Teď si vezměme situaci, kdy ve třídách přibývá dětí se speciálními potřebami. Jak si stanovovat cíle, když máte třeba 15 dětí a každé má trochu jiné potřeby?

No. Těžko, to uznávám. Ale zase si myslím, že je důležité si uvědomit, že pokud se chci v něčem zlepšit, těžko to funguje v případě, že je těch oblastí hodně. To znamená, že je dobré vybrat jednu oblast, která žákovi nejde, na tu se zaměřit a pak už se ten problém velkého počtu dětí se speciálními potřebami může aspoň částečně zjednodušit. Nakonec pomáhá i vzájemné učení mezi samotnými dětmi. Některým jde něco lépe, jiným hůř a mohou si pomoci navzájem. Zase se ale vrátím k tomu, že zásadní je mít ve třídě bezpečí.

Kolik vám to zabere času? Protože příprava je součást práce učitele společně s přímou pedagogickou činností, ale když to máte pro každého žáka individualizovat, musí to být logicky náročné i časově.

Když uvedu třeba Google Classroom, vkládáme do něj materiály společně s kolegyní, která má vedlejší třídu. Domluvíme se, že tam jeden dá materiály za matematiku, k tomu vysvětlující video, procvičování učiva z různých webů, jako je matika.in, umimeto.org, Škola s nadhledem a podobně. Děti dostanou okamžitou zpětnou vazbu a já nesleduji, jestli trénují, nebo ne. Doptávám se, jestli se jim daří procvičovat, a pokud ne, co pro to můžeme udělat, což jde každé ráno během pár minut.

Takže dát materiály do Google Classroom časově náročné není. Když máme cíle na měsíc, může to zabrat půl hodiny na každý předmět. Když je to více kolegů, jde to ještě rychleji. Následné stanovování cílů se opírá o nějaké důkazy, což zabere minimum času. Čili si nemyslím, že by to bylo časově náročnější než jiná příprava. Ale bavíme se o plošném systému, který nezajistí podporu stoprocentně. Je třeba řešit konkrétní žáky, takže kvantifikovat čas je těžké. V přípravě je podle mě těžší to udělat tak, aby se nenudili žáci, kteří jsou rychlejší.

Jak to?

Protože můžu procházet témata, opakovat a čas na to v hodinách je, ale způsobuje to, že rychlejší žáci, kteří už mají učivo zvládnuté, se můžou nudit. Nebo nerozvíjejí svůj potenciál, jak by mohli. Podpora nadaných je za mě osobně časově náročnější.

Ta příprava myslíte?

Ano. Vymyslet to pro ně. Hodně času zabírá vymyslet například gradované úlohy. To jsou přesně ty příklady, kdy je potřeba „pojmout“ velké spektrum žáků, kterým se to zatím třeba nedaří, a také těch, kteří už jsou daleko. Vymýšlíte to třeba třikrát, čtyřikrát, protože v momentě, kdy vymyslím jednu úroveň, snažím se najít určitý střed, a tím pokryji jen určité procento dětí. Některé mi vypadnou, protože to nezvládají a některé se naopak začnou nudit, protože to už umí. Často tedy hledáme nějaký průměr, který pak ještě upravuji. Je těžké a časově náročné zajistit oba póly té křivky.

Na přípravě spolupracujete s kolegy, někdo dělá češtinu, jiný matiku, další prvouku. Jsou tedy potřeba další učitelé? Nebo třeba asistenti, tandem.

Za mě čím víc člověk dokáže spolupracovat s kolegy, tím méně práce má. V ideálním případě s kolegy, kteří mají různé zájmy. Mám kolegyni, která se víc zabývá přírodovědou, a mně je bližší vlastivěda. Každý se díky tomu věnujeme více předmětům, kde se sami cítíme silnější a více nás to baví. Já dělám to, co chci, ona taky a materiály máme oba. Nutně to nepotřebujete, ale spolupráce vás obohatí a ušetří vám práci. Je to obrovský přínos a to samé řešíme i s dětmi. Když na tom budou sedět samy, zabere jim to více času a energie a může tam být větší nechuť. 

„Na různé děti totiž fungují různé věci a je potřeba najít tu správnou možnost. Někdo potřebuje pohyb. Někomu naopak víc svědčí spolupráce.“ (c) Kateřina Lánská

Samozřejmě spoustu věcí za nás nikdo jiný neudělá. Nechci generalizovat, ale co vnímám ve školství jako komplikované, je, že spolu učitelé moc nespolupracují, a je to velká škoda. My máme v rámci ročníku sdílení. Je to hodinu týdně, kdy společně plánujeme měsíční cíle, jak budeme sbírat data, nebo se domlouváme, kdo připraví jaké materiály, kdo nachystá test. Materiály, ideálně ty, které se nám povedly a fungovaly, pak vkládáme na sdílený Google Disk. Díky tomu je mohou v příštím roce využít kolegyně, stejně tak jako my letos využíváme materiály z předchozích let.

Protože když to je hotové, proč to dělat znovu?

Ano, ale pochopitelně má každý svůj přístup a myšlenku, jak chce učit. Jenže některé dny jsou náročné a je fajn mít možnost sáhnout do „studnice nápadů”. A to i přesto, že třeba chci, aby daný materiál vypadal trochu jinak. Akorát si ho upravím, ale nemusím ho dělat od nuly. Často ale najdu materiály, které bych sám nevymyslel a samotného mě překvapí jejich kvalita. 

Vy jste také interní mentor. Co to v praxi znamená?

Do jisté míry zodpovídám za to, nebo se o to snažím, aby se zajistila kvalita vzdělávání učitelů. S učiteli analyzujeme jejich hodiny, snažím se sdílet, co by mohlo pomoci, aby se jim ve třídě učilo lépe. Osobně mě baví classroom management, protože vycházím z toho, že pokud se ve třídě dobře učí mně a je v ní dobrá atmosféra, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že se v ní bude lépe učit i dětem. 

Postupně se však moje role v týmu proměňuje. Zatímco metodickou podporu zajišťuje kolegyně Pavlína Loňková, která je v této oblasti mistrem svého řemesla, já více dbám na organizaci školy a podporu kolegů v oblastech, které se tolik netýkají výuky – komunikace s rodiči, organizace školních akcí, podpora kultury vzájemného sdílení a společného učení. S Pavlínou se ale vzájemně doplňujeme, vše řešíme spolu a poskytujeme jeden druhému jiný úhel pohledu. Řešíme spolu tedy i podpůrné cíle, ale důležité jsou pro nás i cíle rozvojové. 

V čem přesně?

Nad nimi přemýšlím jinak a definoval bych je jako něco, co nás baví a co chceme ještě zlepšovat. A může to být cokoliv. Rozvojové cíle mají trochu jiný systém. Jsou dlouhodobější a po jejich stanovení se snažíme najít kroky k jejich naplnění. 

Například?

Ve třetí třídě třeba některé dítě namaluje obraz ještěrky, abychom jej měli ve třídě. A s dětmi řeším, co je potřeba k tomu, aby tam ta ještěrka skutečně byla. Prvně musí zjistit, jak se maluje, musí si sehnat plátno, barvy a pak začít malovat. Snažíme se to dát do nějakých tří kroků. A může to být cokoli – vytvořím komiks, upeču muffiny, natočím a sestříhám video. V důsledku je to jedno, je ale důležité, aby v cíli bylo zahrnuto plánování a aby byl cíl zaměřen na to, co je baví a rozvíjí jejich potenciál a vášeň. Záměrně neříkám talent, protože čím dál víc vnímám, že to je víc vášeň a chuť něco dělat, než talent. Nemusím být nejlepší plavec, ale můžu v tom najít takové zalíbení, že to dělám s radostí, dělá mě to šťastným a zdokonaluji se v tom a dále to rozvíjím. To je za mě úspěch.