„Voda je suchá! Je to můj názor! A na ten mám právo!“ aneb Smrt expertnosti a globální narcismus

Právo na názor skutečně nelze nikomu upírat. A ani by to nemělo být možné, neboť každý vskutku má právo si myslet, co chce. Může si myslet, že voda je suchá, že modrá je ve skutečnosti červená, že Babiš je pravdomluvný vzor slušnosti, že vakcinologové míchající proticovidové látky do nich za temných večerů přidávají ingredience, po nichž máme všichni zdegenerovat (nu, pokud by to snad měla být pravda, pak s tím vakcinologové přišli už celkem pozdě … nicnic, jen názor … 😊). Jenže ta věc s názorem obvykle nekončí tím, že ho někdo má. Ono to mívá ještě další různé důsledky. V prvé řadě je tu skutečnost, že majitelé názorů cítí potřebu o těch svých mluvit. Někteří takřka nutkavou. Jakmile se názor vysloví a doprovodí příslušnými znaky v řeči těla (myslím i ty spontánní, autentické, nejen ty „zahrané“), pak se taková promluva snadno stává činem, skutkem. Tedy děním. A je chováním. A každé chování má svou příčinu a taky svůj důsledek.

A tady se dostáváme k tématu, které onomu (jak jsem si povšiml) v Česku nezřídka bezbřeze chápanému právu na názor, staví limity. V čem si (proboha!) dovoluji vidět ony limity „práva na názor“? Nikoliv v jeho držbě, ale v jeho po .. no, spíše vy- a zne-užití. Tři příklady. Jeden: Prezentace vlastního názoru bývá např. využita jako instrument agrese vůči druhým lidem (těm, co mají jiný názor). Myslíš si něco jiného? Tak šup na tebe třeba s nálepkou: „Ty pravdoláskaři!“ Druhý: Občas se s ním setkávám ve škole. Student/ka se pouští do odborných debat bez jakékoliv odborné výbavy. Nic z toho, co o tématu ví věda, kterou studuje,  student/ka neví, ale „má názory“. Samozřejmě ‒ do toho, co je objektivizováno třeba výzkumem se ty názory trefí jen někdy a velmi náhodně … Potíž je ale v tom, že pokud dotyčná/ý toto sám u sebe pod vlivem studia nenapraví, pak třeba, když někam nastoupí jako odborník pracující s lidmi (např. sociálně pedagogický poradce), může i škodit či někomu dokonce ublížit. Nebude sice v dané věci vědět, co dělat správně, ale bude mít názor, a jako z udělání zrovna mylný … A do třetice: „Mít názor“ též může vést k tomu, že někdo v jeho důsledku neudělá to, co by udělat měl nebo naopak udělá to, co by se dělat nemělo. At už sám u sebe, v rodině, v komunitě atd. A tak někdo, aniž by i věřil tomu, že po „fajzru“ či „moderně“ zdegeneruje, jen má prostě názor, že očkování je špatné, skončí na JIPce. Nu což, na to má – řekněme – taky právo, onemocnět svým přičiněním. Ale tady už se to tluče s právy jiných, s nároky na nemocnice a rizika pro ty, kteří též potřebují jejich péči. A co jeho žena? Nakazí se, bude se léčit doma a děti nebudou smět do školy … na to má onen „někdo“ taky právo? Nemohu si pomoci. V tomhle prostě vidím ony limity „práva na názor“. V tom, jak se s tím právem na názor zachází dál.

A nakonec tu jsou i limity zákonné, které (§ 355 trestního zákoníku) praví např.: „Kdo veřejně hanobí … b) skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání … bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“. Příkladu hanobení zde asi netřeba. Za realizovaný názor (a hanobitelé bez nějaké „realizace“ svého názoru zhusta nevydrží) lze skončit i u soudu.

Mimochodem a jen na okraj: Půvabné je, když se právem na názor ohánějí spoluobčané, kteří ho ale v praxi jiným upírají. Nebo ti, kteří „dříve“ hájili pilně jen názor jedné strany a po roce 1989 se naopak stali zastánci názorové svobody (což jim umožňuje dále hlásat třeba i ten původní názor).

Mini-odkaz k minulosti je jen oslím můstkem k současnosti. Dobře, tak právo na názor je, řekněme, „téměř svaté“. Ale i tady vidím „ale“. Názor se vždy opírá o nějaké informace … „ale“ třeba též o (souhrnně řečeno) dezinformace. Pokud jsou informace „pod“ názorem vyzdrojované, objektivizované atd., je to ta lepší varianta. Nechat si ale nadávat kvůli tomu, že nesdílím názor s někým, kdo neví, co mluví, to už tak dobré není. A současná doba internetu a sociálních sítí umožňuje obé. Snadnými úlovky dostupnosti zejména oněch „dezin-„zdrojů ‒ ostatně, nezřídka jsou to prostě jen vyspekulované názory ‒ se pak snadno stávají lidé neinformovaní, nevzdělaní (pozor, to není sociální kastování, nevzdělaný může být vpodstatě i ten, kdo jest považován za vzdělaného![1]), neschopní (byť i jen „technicky“) oddělovat informační zrna od plev. Ale také lidé úzkostní, zamindrákovaní, naštvaní, agresívní atd. a s potřebou šířit „své názory“ mezi nevěřícími ďaury, kterým se (třeba) nechce z e-unie (roz.: rádi by v ní zůstali). A máme tu neshody v rodinách, hospodách, vsích, státech. Ono pověstné rozdělování společnosti …

Fenomén internetově dostupných dezin- i in-formací, v nichž se řada spoluobčanů nekriticky brodí[2], je pak evidentně i příčinou toho, co amerických psycholog T. Nichols[3] označuje ve své knize[4] jako „smrt expertnosti“. Všiml si toho před pár roky.[5] Jde o to (mnou řečeno), že „názor“ je nad „vědění“.[6] Zkrátka o to, že skutečným expertům se nevěří a za experta se považuje kdekdo. Stačí si „to přečíst na internetu“ (nebo ani ne, stačí mít názor) a jste roven badateli, ale i mistrovi v oboru tesařství či lékaři. Takže už pak už jde jen o to, vytáhnout svou expertnost v oné hospodě nebo na facebooku nebo v bublině stejněvěřících. Nu vida, tady se vlastně vracíme k tomu, co stojí psáno výše ‒ jinak řečeno: Málokdo, kdo se považuje za experta, se spokojí s tím, že „má názor“. I kdepak: jde o to, ho uplatnit!

Výše pak též zmiňuji i některé osobnostní „vlastnosti“ (např. onu úzkostnost). A hleďme ‒ tady vidí Nichols druhou příčinu funusu expertnosti, které říká „globální narcismus“ (globální proto, že ho posléze identifikoval i mimo USA ‒ no aby ne!). Stručně řečeno, důsledkem tohoto narcistního sebevnímání je to, že hledáme ve zdrojích jen informace, které jsou nám příjemné a ladí s našimi „názory“, podepírají naše ego.[7] A sami se pak vnímáme jako „experti“. A? No samozřejmě, hurá s tím mezi lidi nebo na sítě! Být sám sobě narcisem není tak slastné, jako nechat si tu květinku zalévat někým jiným

Inu, vrátím se k jedné větě ze začátku tohoto blogu a upravím ji: „Jenže ta věc s názorem obvykle nekončí tím, že ho někdo má. Jde taky o to, jak kdo k tomu názoru přišel a jaké může mít názor další různé důsledky …“.

A proč o tom píšu na edukačním serveru? Už je mi to „žinantí“ opakovat ‒ píšu to ve všech svých zde jsoucích blozích. Krátce řečeno: Leccos se dá vylepšit vzděláním. I „zacházení“ s názory a s právem na ně.

[1] Viz blog https://www.eduin.cz/clanky/mantra-zvana-kriticke-mysleni/

[2] Viz blog https://www.eduin.cz/clanky/o-vzdelani-a-vzdelanosti/

[3] Námořní akademie v Newportu a Harvard.

[4] Nichols, Tom M. (2017). The Death of Expertise: The Campaign Against Established Knowledge and Why it Matters. Oxford University Press.

[5] Mimochodem, Nichols není jediný, kdo problém narcismu v těchto širších kontextech registruje.

[6] Ano, jsou to nekomplementární kategorie, ale v blogu mi to dovolte.

[7] https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/socialni-site-tom-nichols-spojene-staty-donald-trump-republikani-rusko-vladimir_1905031501_och