Všem mým učitelům aneb Kdo umí, umí, kdo neumí, škodí

Publikujeme text Jiřího Matěje BRŮNY, který reaguje na výzvu Tomáše Feřteka napsat svým učitelům, co si myslíte o jejich práci (ZDE). Přečtěte si o tom, jak mohou učitelé ovlivňovat vztah člověka ke škole a ke vzdělávání.

Zaujal mě nápad a možnost veřejně vzkázat něco takříkajíc od srdce směrem ke svým učitelům, a tak jsem se rozhodl, že se o jedno takové vlastní menší zastavení a shrnutí také pokusím. Paní učitelek a pánů učitelů, kteří by si zasloužili veřejné a adresné uznání z mé strany, by se určitě našla celá řada, úvodem ale možná nebude od věci pojmout svůj příspěvek trochu šířeji. V této souvislosti můžu bez velkého přehánění zodpovědně prohlásit, že i přes větší počet absolvovaných škol než je asi obvyklé, si Vás, milí učitelé, pamatuji skoro všechny. Docela bych si vsadil i na to, že většina z Vás si na oplátku pamatuje zase mě. Dříve než se ale dostanu alespoň k několika konkrétním osobním vzpomínkám a vzkazům směrem k mým bývalým učitelům, rád bych pár vět věnoval českým učitelům obecně.

Jak vidím české učitele?

V první řadě bych řekl, že jsou mezi českými učiteli dost podstatné rozdíly. Osobně ale vždycky s přesvědčením dodávám, že vzhledem k podmínkám, čímž nemám na mysli pouze finanční ohodnocení, je v naší zemi až zázračně moc učitelů, kteří svoji práci berou a vnímají skutečně jako poslání a kteří jsou bezesporu  ´lidmi na svém místě´, ačkoliv to může znít jako klišé. Opakovaně proto konstatuji, že už mě přestává bavit, jak se v poslední době obecně na českém školství a hlavně učitelích prvoplánově hledá převážně to špatné, čímž neříkám že konstruktivní kritika a sebereflexe nejsou namístě (sám také na řadu problémů a ´úzkých míst´ našeho školství veřejně poukazuji).

Hvězdy a škodiči

Na druhou stranu mě ale spolehlivě zamrzí, když slyším ve svém okolí, anebo kdekoliv jinde vyjádření typu: „škola pro mě je/byla ztrátou času“, „no jo škola, to je nutné zlo“, „vždycky jsem si to tam nějak odseděl/a“ atp. Bylo by hodně nespravedlivé a do jisté míry i hloupé svádět nechuť k učení a negativní vzpomínky na školu pouze na učitele. To je totiž vždy to nejjednodušší a mám dojem, že v poslední době i celkem populární. Bohužel jsem přesvědčený, že v některých případech k tomu ale skutečně přispívají i někteří z učitelské obce, kteří těmi ´lidmi na správném místě´ zkrátka nejsou. Někdy stačí jediný takový učitel či učitelka, jimž soukromě přezdívám „škodiči“ či „mrtvé duše“ a pozitivní vztah ke vzdělávání spojený s přirozenou zvídavosti může být (a nezřídka také reálně je) nenávratně ztracen, což je opravdu velká škoda. Skupince „učitelů-škodičů“ v českém školství, které lze poznat třeba podle toho, že si na žácích vybíjejí svou osobní frustraci, někteří z nich neváhají žáky před ostatními ztrapňovat či zesměšňovat, anebo o lidském přístupu či nutnosti zapojení do své práce také něco z oblasti psychologie nečetli ani v knížkách, bych tak vzkázal jediné: „buďte tak hodní a zkuste si najít jinou práci, v níž nenapácháte takových škod jako ve škole!“

Rád bych ale závěrem své zamyšlení obrátil opačným směrem a věnoval pár vzkazů alespoň některým ze zástupců opačné skupiny učitelů, v mém případě skupiny naštěstí mnohem početnější, a to těm, kteří nejenom že neškodí, ale i umí (nejen učit, ale také poučit, inspirovat, zdravě motivovat, …).

Učitelé z nejoblíbenějších

Své úplně první paní učitelce, Janě Báčové, se kterou jsem vlastně dodnes v kontaktu, bych vzkázal a popřál, aby jí nadšení a upřímná snaha dostat z každého malého žáčka to nejlepší, čímž se vyznačovala úplně stejně tenkrát před více než 20 lety na jedné z pražských sídlištních škol jako v současné době v rodinné malotřídce kousek za Prahou, vydržela co nejdéle. Paní profesorka Helena Janovská z pražské obchodní akademie v Dušní ulici, mimochodem mistryně světa v grafickém těsnopisu, si pro změnu zaslouží uznání za to, že se nenechala odradit mojí, mírně řečeno, slabší tréninkovou morálkou během příprav na různé soutěže a mistrovství v grafických disciplínách, samozřejmě mimo rámec běžné výuky. Z téže školy rád vzpomínám třeba i na paní profesorku Ivanu Chrástovou, která vedle toho, že skvěle učila angličtinu, tak prakticky každou hodinu ukazovala, jak je důležitý všeobecný rozhled, jehož význam je podle mě v dnešní době hodně nedoceněný. Anebo třeba také na paní profesorku Taťánu Hodačovou za to, že jsem se vždycky těšil na její hodiny, ač zbožíznalství popravdě patří na ekonomických školách k předmětům okrajovějším a spíše doplňkovým. Z VOŠ v Kollárově ulici nemůžu nevzpomenout paní profesorku Táňu Šárovcovou, na níž bylo vidět, jak ji samotnou vyučované předměty baví a která představovala přesný opak některých kantorů vystačících si s desítky let starými poznámkami. Na Masarykově ústavu ČVUT jsem si zase díky Petru Miňovskému ověřil, že i anglickou gramatiku lze učit tak, aby to studenty bavilo.

Škola nesmí být jen nutným zlem

Nejen jmenovaní učitelé, ale i mnoho dalších přispělo k tomu, že si občas připadám jako, lidově řečeno, exot. Vždycky, když na to přijde řeč, totiž všude říkám, že až na pár kritičtějších období jsem měl vždycky školu rád, načež obvykle následují překvapené až udivené pohledy ostatních lidí, většinou doplněné o poznámku, že by to do mě takto od pohledu neřekli. S dvojitou dávkou prázdninového idealismu bych rád zejména budoucím školákům-prvňáčkům popřál, aby při jejich zpětném hodnocení školních let a vztahu ke škole vyvolalo údiv a překvapení u druhých výhradně hodnocení záporné.

Všem mým bývalým učitelům, tedy přesněji těm, kteří ještě učí, do budoucna přeji především mnoho dalších spokojených studentů a stálý pocit vnitřního naplnění z Vaší krásné, ač nelehké (kdo nezkusil, neuvěří!), práce.

—

O autorovi

Jiří Matěj BRŮNA Vystudoval Obchodní akademii Dušní v Praze 1, Vyšší odbornou školu ekonomickou v Praze 8, Brno International Business School (The Nottingham Trent University), Středočeský vysokoškolský institut (dnes součástí Vysoké školy manažerské informatiky, ekonomiky a práva), ČVUT  – Masarykův ústav vyšších studií, MBA program na Central European Management Institute a MSc. program na LIGS University. Profesně se věnuje zejména výzkumu v oblasti marketingu. Je zapsán v České knize rekordů jako absolvent největšího počtu škol v nejkratším čase. Rekord byl zaregistrován s cílem pozitivně inspirovat ke studiu a ukázat, že škola nemusí být automaticky vnímána jako nutné zlo. O školství píše zejména na portály rodina.cz a skutečnosti.cz. Více jeho postřehů ke školám a vzdělávání naleznete zde: http://jmbruna.webnode.cz/o-mne/napsali-o-mne-media-a-ja/