Autor článku:
Josef Valenta
Pedagog.
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
Vyznat se v emocích …
1. 3. 2018
Josef Valenta
Předem omluva: Blog svým rozsahem vzdoruje „úplné dovysvětlitelnosti“. Zkusím, co půjde. Pojďme k věci: Titulek jsem si vypůjčil z editorialu P. Třešňáka v Respektu 7/2018 ‒ inspiroval tohle psaní. A budu i citovat: „V rámci osnov by nebylo špatné naučit děti, aby trochu rozuměly samy sobě.“, ale i učit je zvládat krizové situace atd. Úvaha končí přáním, abychom měli jakousi „mentální výchovu“. No jo, jenže my ji máme. P. Třešňák je bystrý pozorovatel, leč není se co divit, že tuhle výchovu nezahlédl. Máme rámcové programy (RVP). A v nich (pro základky a gymply) vepsanou ‒ jako povinné učivo! ‒ tzv. „osobnostní a sociální výchovu“ (OSV). Žádný „zase něčí výmysl“. Jen česká verze po roce 90 importované ideje „personal and social education“. Ve velmi praktické podobě ji objevíte v kánonech učiva zemí „britského dominia“ (vč. UK), Finska či Slovenska.[1] To, co chybí P. Třešňákovi, schází dlouhodobě nejen jemu. Proto se okolo OSV poněkud točím a byl jsem i u její kodifikace v RVP. Dostala status „průřezového tématu“ (PT) podobně jako výchovy mediální, environmentální a další.[2]
Jaká že je ona idea OSV (P.S.E.)? Přeskočím akademický diskurz a řeknu s T. Feřtekem: „Více než znát jména psů babičky Boženy Němcové by děti na konci deváté třídy měly rozumět své osobnosti.“[3] Ano. Mají být učivem jen láčkovci, bitva u Lipan či gerundivum nebo má být učivem i žák sám? Jistě, poněkud se to vymyká běžnému kurikulárnímu myšlení. „Normálním“ učivem je přece molybden, úsečka, Severní Amerika atd. Ale žák? To má být nějaká terapie? Inu, ne. Ještě jednou T. F. (návazně na předchozí citát): „Nemyslím tím žádné hodiny psychologie, spíš to, čemu se říká osobnostně sociální výchova.“ Psychologie ovšem není ze hry. Jen nejde o její akademickou výuku. Jde o dovednosti zacházení se sebou samým i jednání s druhými. Tři základní principy OSV praví, že by měla být praktická (učit jednání jednáním), zosobněná (učivem je žák) a provázející (nedirektivní, reflektující žákovu zkušenost). Jen s mírnou nadsázkou se dá říci, že OSV je aplikovaná sociální psychologie oděná v hávu pedagogickém/didaktickém (přičemž je skvělé pro ni typické metody „střihnout“ i dramatickou výchovou či zážitkovou pedagogikou). A znovu: učivem je žák. Proč ne? Obvykle se interakční dovednosti učí, často za nemalé peníze, až dospělí. Proč ne děti a mládež v rámci státem garantované edukace? Nepatří např. vztahové dovednosti ke všeobecnému vzdělání? Že rodina? Tak jistě, ale už od 80. let, kdy takovéto výchovy začaly vznikat, se ví (sociologie), že to mnohdy nestačí …
OSV u nás prošla zajímavým vývojem. Do třetice Feřtek: „[OSV] měla před pár lety docela našlápnuto, dnes jí berou vážně jen na pár školách, většinově je ale spíš na úbytě.“ Ono „před pár lety“ znamená do náběhu RVP po r. 2004. Poté se „předrámcový“ zájem učitelů o OSV jaksi „scvrkl“. Paradoxně pak ale zní informace ze zajímavého výzkumu PT provedeného M. Václavíkem[4]: OSV je nejvíce ze všech PT propojena s cíli základního vzdělávání, učitelé ji nejvíce znají a nejvíce zařazují do výuky. A opět paradoxně může znít výsledek mých pozorování i dotazování: Ve skutečnosti se OSV vlastně zase až tak moc nedělá (…úbytě…).
Pátrání po příčinách během posledních cca 12 let přineslo různé poznatky. Za pozitivní lze považovat metodické aktivity NUVu a některých občanských sdružení (celkem nečetné). Bohužel, vesměs nemohly nahradit podstatnější vzdělání učitelů v dané tématice. „Umět dělat hry“ ≠ (automaticky) rozumět aktivnímu sociálnímu učení. Akademický svět? Vřelé díky všem, kdo vedou (byť vesměs krátké) kurzy OSV na různých fakultách. Cíl bývá dvojí: vylepšit sociální dovednosti budoucích učitelů, ale i naučit je učit OSV. Na (kupř.) jednosemestrové kurzy to však bývá příliš. V nabídce je ovšem též i nelíčený odpor některých akademiků k takovýmto nesmyslům či neznalost podstaty PT OSV, ale současně připravenost „vyjadřovat se“ ‒ „nebudeme přece vychovávat malé psychology“; „to je příliš netradiční, to nelze akreditovat“; „to se nemusí studovat, to učitelé umějí“. Jenže kdo z učitelů prošel byť třeba jen „postgraduálem“ v aplikované psychologii či zážitkové pedagogice? Vysoké školy onu pomyslnou rukavici PT jen „nadzvedly“. Mohla to být zajímavá studia, ale nejsou. Učitele tedy z „úbytí“ šmahem neobviňuji. Leč i na téhle straně hřiště se míč objevuje. Zavaleni poreformními úkoly mnozí kantoři (podle vyjádření praktiků, ředitelů, inspektorů) dospěli k závěru, že něco tak každodenního, jako jsou témata OSV, se vlastně dělá tak trochu samo. A objevily se mýty[5] ‒ např. „Kdo má zkušenost se životem, je vybaven pro OSV“ (a když má navíc diplom!…). Do hry vstoupily laické psychologické teorie a intuitivní přístupy k OSV. Jejich metaforou může věta z tisku: „Když žáka vyvolám k tabuli, učím ho přece komunikovat!“ Ano, ovšem pokud se komunikace redukuje na typ „mluv celou větou“. Ve hře je i oblíbený mýtus „To já už dávno dělám!“. Viděl jsem dost hodin zaštítěných tímto heslem … a viděl jsem i to, že se „to nedělalo“.
A tak se OSV nezřídka ocitá ‒ byť hrdě vytesána v ŠVP ‒ v tzv. skrytém kurikulu (to, co se ve škole žák učí, ale není to naplánováno, není řízeno explicitním edukačním cílem atd.). Celkem pohodlné řešení: když nechám žáky mluvit, učím je komunikovat a ve skupinách se zase učí jaksi automaticky spolupracovat. RVP pro „průřezy“, vč. OSV, doporučuje formu samostatného předmětu a/nebo integraci témat OSV do předmětů.[6] První forma je velmi zřídkavá. O obtížnosti druhé jsem psal v minulém blogu (pozn. č. 2). Ano, není snadné spojit „Bílou horu“ s tématy každodenních životních dovedností. Jde to, jenže opět tu vesměs chybí průprava pro učitele. Fakulty se tématu integrace PT věnují málo, občas se objeví diplomka.
Obávám se, že nejbližší roky úvahám P. Třešňáka nevyjdou vstříc (možná bude i hůř ‒ viz pozn. č. 2). Vše je ale řešitelné a některé školy to umějí: třeba vyšší specializace a vzdělání učitelů zajímajících se nadstandardně o psychologii či tzv. behaviorální nauky; promyšlená (a cíleně realizovaná!) integrace témat OSV a učiva některých předmětů v některých ročnících; samostatný předmět (či jeho ekvivalent; opakuji, jde o povinné učivo!). Z jedné strany můžeme nad OSV ohrnovat nos. Z druhé se ale můžeme radovat, že existují školy učící přímo OSV nebo vedené vážně míněnou snahou integrovat ji do předmětů či i obecně do života instituce. A nakonec dobrá tečka: „Upřímně, ti studenti jsou úplně báječní, s nimi je vyloženě radost OSV dělat!“, říká O. Daskin z Gymnázia Na Zatlance,
