Autor článku:
Josef Valenta
Pedagog.
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
Za pozvání „extremisty“ jako materiálu na seminář snížil děkan FFUK dr. Zdeňku Zbořilovi plat na úroveň „prodavačky v samoobsluze“. (Britské listy, 2001); Estébák Lorenc na akademické půdě … byla nepřijatelným způsobem pošpiněna! (Reflex, 2018) Koho si pozvu, to je moje věc! (Valenta, kdykoliv)
29. 11. 2018
Josef Valenta
Už jste to slyšeli? Nejnejexšéfestébé, Alois Lorenc, byl součástí panelové debaty o 17. listopadu na Fakultě sociálních věd UK. Tam se mj. připravují novináři. „Fakulta sociálních věd by se měla rozhodnout, zda vychovává „hlídací psy demokracie“, novináře, anebo zda je zařízením na seznamování studentů s grázly,“ vylil si srdce např. Reflex (ano, samozřejmě!, ústy J. X. D. : – ), čemuž rozumím tak, že tento časopis prostě ví, co se na akademické půdě má a co ne. Hm, tedy nic ve zlém, ale skoro bych řekl, že se tímto Reflex překvapivě dostává na takovou stranu vnímání zdejších vysokých škol, po níž občas bloudí i jistý Zeman … Věcně pak reagoval např. historik Blažek, který se kriticky vyjádřil k moderaci debaty a absenci některých informací o Lorencovi (FB, vyjádření historika pro Echo 24 [?], poté převzal Blesk). Inu zkrátka, na chvíli se z toho stala mediální kauza. A ať už kvůli debatě samé nebo kvůli reakcím (nebo obojímu) zrozpačitělo prý i vedení fakulty, které celou věc jinak vysvětlovalo ‒ podle mého úsudku ‒ náležitě.
Nemohl jsem si nevzpomenout na kauzu hýbající nějaký čas jedním z mých pracovišť, Filozofickou fakultou UK. V roce 2001 si politolog Zbořil do semináře o extremismu zval různé hosty, s nimiž měli studenti možnost diskutovat. Mezi nimi byl i představitel jedné z českých z pravicových extremistických struktur. Tenkrát se Lidovým novinám podařilo sdělit národu, že na fakultě učí extremista. Taková interpretace na jedné straně vyvolala odpor studentů, ale na druhé straně vedla i k tomu, co je v titulku blogu (nu, to ale zase není nic mimořádného ‒ kupř. já jsem si nikoho takového nepozval, leč plat úrovně výše zmíněné pobírám tak jako tak, byť! ‒ je rok 18 a v samoobsluhách se platí lépe). Diskuse byly mohutné (postavil jsem se v nich rád na Zbořilovu stranu) a seminář se nakonec dožil závěru semestru.
Myslím, že za obojím je cosi společného. Začnu takto: V § 4 zákona 111/1998 Sb., tedy toho o vysokých školách, jest pět řádků vymezujících, co je to akademická svoboda. V prvních dvou stojí psáno, že je to: a) svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků; b) svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům. Našeho případu (či obou) se týká i a), neboť pracovník fakulty (a ko-moderátor) vydal monografii týkající se Lorenze a divil bych se, kdyby i sama debata nebyla (nebo se nestala) součástí nějakého odborného zjišťování. Ale hlavně tu půjde o bod b).
Zastavit se ovšem bude radno u možného zádrhele spočívajícího v tom, že otevřenost se předpokládá vůči „vědeckým“ názorům. Je pak přesnadné vysvětlovat mi, že bývalý šéf StB nereprezentuje cosi jako vědecký názor[1] a vyvodit z toho, že bod o svobodě výuky tedy neopravňuje nikoho z akademiků pozvat ho k debatě. Hm, tak to je tedy opravdu těžké … Jenže v tom případě hřeším i já. Seznamuji velmi často studenty (neboť moje předměty se toho týčí) s vpravdě „nevědeckými“ názory různých lidí, zejména pak s jejich „subjektivními teoriemi“ o psychologii a o chování druhých. A kdyby jen seznamuji! Tlumočím jim je dokonce já sám, tak jak jsem je vyslechl tu v autobuse, tu v debatách v televizi, tu v hospodě. A mohu vám říci: jde někdy o názory, z nichž jednomu vstávají vlasy na hlavě (jak naložit s nepřizpůsobivými; kdo je dobrodiním pro naši zemi; jaký režim by sem hodil a tak dále). Rozebíráme to, převracíme ze strany na stranu, bavíme se o motivech a zdrojích těchto teorií. Jo, ale nezvu je. Ono je to v případě subjektivních teorií „běžných soukromých osob“ poněkud jiné, než pozvat osobu vyhlášenou, která navíc měla prst na tepu atd. Jenže bych je zvát mohl. Je to jen moje rozhodnutí. A možná bych i měl! … protože moje parafráze je jen moje parafráze. Chybí tomu autenticita, chybí možnost zeptat se: „A jak byste si to představoval/a konkrétně, odsunout „je“ z Česka na neznámé místo?“ Bylo by to stejné jako s A. L.? Nebo jiné … sice ne generál minulé tajné policie, jen Hugo, ale s takovými názory?
Tak abychom uzavřeli tu vědeckost: To, že moje svoboda spočívá ve volbě „vědeckého“ nemůže (a řeknu to: „absolutně nemůže“) znamenat, že se nebudeme na VŠ zabývat tím, co za vědecké označit nelze. Budeme, musíme. Alois Lorenz tak, podobně, jak je to v titulku z roku 2001 (výše) představoval de facto onen „materiál“, „archivní“ zdroj, typ pamětníka. Mnozí naši (společenskovědní) absolventi se s lidmi tohoto typu budou tak jako tak v práci setkávat. I na to je připravujeme ‒ už na fakultách!
Považuji za své akademické právo pozvat si na seminář třeba Belzebuba. Pokud si ho pozvu, abych ho využil, jelikož chci agitovat pro peklo, ať mi vypere prádlo nejbližší etická komise fakulty (a já nebudu ztrácet čas a zatím se budu pídit po jiném zaměstnání). Pokud ho ale pozvu, abychom měli informace o pekle z první ruky, pak je to moje věcná akademická volba! (Tak hlavně to nezpackat.)
I proto je dobře, že vysoké školy jsou instituce veřejnoprávní, tedy ne plně placené státem, i když to zdaleka není vždy procházka sadem finančních růží. Potřebují akademickou svobodu. Ale taky se nesmějí bát si za ní stát.
Tak dovolte závěrečné zvolání: Od rektora po asistenta ‒ hlavně ne zbytečně do kolen! Tyhle situace jsou o poznání a reflexi. Kdybychom se začali krčit, máme evidentně problém sami se sebou. (Mimochodem, jaký to je problém, na to lze mít sadu subjektivních teorií : – )
http://www.britskelisty.cz/0107/20010702i.html
[1] I když možná ‒ ale to je jen pro pamětníky ‒ reprezentuje A. Lorenz onen tzv. „vědecký světový názor“. Pokud jo, tak proč si VSN, tuto sice historickou, ale stále živou relikvii neposlechnout v autentickém podání?
