Začít hledat tu svoji výzvu

Co člověk potřebuje umět, aby byl úspěšný? Co může dát žákům dobrá škola? Co jsou skutečně důležité věci pro život? Jak se stalo, že se elektroinženýr stal spolumajitelem pivovaru? O tom a mnohém dalším se ing. Stanislavem Bernardem, generálním ředitelem a spolumajitelem rodinného pivovaru Bernard v Humpolci.

Pane Bernarde, z vašeho inženýrského titulu je zřejmé, že se vaše vzdělávání ubíralo technickým směrem.
Ano, po gymnáziu jsem vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, obor silnoproudá elektrotechnika, elektrická trakce.

Jak se stane, že se silnoproudař věnuje pivovarnictví?
Já jsem si ten obor nevybral. Vlastně mi zbyl. V té době byl pro mě velký problém se vůbec dostat na vysokou školu. Z důvodů té klasické režimové persekuce mého táty, který byl vyloučen ze strany. Ale k vaší otázce – já jsem sice studoval technický obor, avšak svým založením technik příliš nejsem. Ani co do manuální stránky, ani co do způsobu myšlení. Jsem blíže k oborům, jako je marketing a oslovování zákazníků, jejich myšlení, rozhodování se, obchod apod. Dá se říci, že moje cesta k pivovarnictví byla skutečně delší. Prošel jsem několika zaměstnáními od zhruba pětileté zkušenosti v moravskoslezské armaturce v Dolním Benešově, kde jsem nějaký čas dělal elektrokonstruktéra a pak jsem zařizoval investiční celky. Při té příležitosti jsem zároveň vyhodnocoval ekonomickou návratnost investic pro banku. Tím jsem se nenásilně přiblížil k ekonomické stránce věci. Potom jsem pracoval v Prioru v severomoravských obchodních domech Ostrava, tam jsem vedl oddělení zlepšovacích návrhů. Ačkoli to byla krátká epizoda, pro mě byla zajímavá tím, že jsem měl možnost přijít s vlastními nápady, jak tu oblast rozhýbat. V té době byly severomoravské obchodní domy v rámci koncernu na posledním místě v jakési pomyslné soutěži podniků. Mohl jsem přijít s nápady, jak motivovat zaměstnance, a během jediného roku se mi podařilo situaci zcela změnit. Podnik se ocitl na špici v tehdejším Československu. Uvědomil jsem si, že když člověk přijde s nějakým nápadem, se kterým ostatní lidé rezonují, začínají věci fungovat. Dělal jsem i další věci. Byla to pestrá zkušenost. Zjistil jsem, že naprostá většina lidí, pokud se s nimi jedná férově a vysvětlí se jim, co je smyslem zadání, je schopna pracovat dobře. Po revoluci jsem byl asi rok a půl na Okresním úřadě v Opavě, kde jsem zhruba rok vykonával funkci místopředsedy. V té době jsme s partou kamarádů založili společnost Region, která začala vydávat nezávislý týdeník. Ten pak začal vycházet ve více městech. Když jsem potom po nějaké době šel do pivovaru, tak jsem prodal své podíly svým společníkům. Ten týdeník vychází dodnes. Své zkušenosti jsem tedy získával z mnoha oborů.

To byla vaše škola života. Pojďme se vrátit ke škole reálné. Máte na nějakou z vašich škol významnou vzpomínku. Na co vzpomínáte nejraději?
Na ZŠ jsem chodil v Háji ve Slezsku. Oba moji rodiče tam učili. Táta se choval spravedlivě. Pokud jsem něco provedl, tak to z první ruky věděli doma a hned se to řešilo. Na ZŠ mám pěkné vzpomínky. Gymnázium v Opavě bývala proslavená a velmi dobrá škola. V době, kdy jsem tam chodil, na začátku 70. let, proběhla čistka. Po roce 1968 propustili hodně kvalitních profesorů. Já jsem jich ještě pár zažil, ale i odchody některých z nich. Vnímali jsme to velmi negativně. V té době nastupovali lidé vesměs bez zkušeností. Na VŠ jsem studoval se slušným průměrem, dokonce s prospěchovým stipendiem. Nicméně jsem tak trošku studoval proto, abych měl dokončenou vysokou školu. Nebylo to proto, že by mě ten obor příliš zajímal.

Ovlivnila škola nějak to, že jste se později stal podnikatelem?
Škola určitě tento vliv neměla. V roce 1989 mě bylo 35 let. Dá se říci, že jsem byl ve věku, kdy jsem si říkal, že je třeba něco dělat, zkusit, rozhodovat se sám, vědět, že to k něčemu vede. Měl jsem i v bývalém režimu možnost vymýšlet svoje věci a ta zkušenost mě vedla k tomu si to vyzkoušet. Fakt, že to byl zrovna pivovar, souvisí s určitými náhodami. Potkali jsme se s ing. Vránou, mým dnešním společníkem. V té době pracoval jako podsládek v ostravském pivovaru. Pak přišla informace, že tady v Humpolci draží pivovar. Měl jsem chuť podnikat. Jestli jsem byl připraven, nevím. Měl jsem celou řadu pochyb, jestli jsem schopen řídit firmu. Myslím si, že pochybnosti jsou zdravá věc. Druhá zdravá věc je určitá dávka sebedůvěry, schopnost rozhodovat se a převzít za rozhodnutí osobní odpovědnost.

Vraťme se ještě ke škole. Byl jste dobrý žák? Měl jste oblíbené a neoblíbené předměty?
Když pominu tělocvik, tak mě třeba bavila matematika a deskriptivní geometrie. Určitě by se mi líbila psychologie i další předměty, které se ale v té době vůbec neprobíraly. Tehdejší vzdělání bylo založeno jen na absorbování určitého množství vědomostí. Chyběla komunikace ve smyslu společné diskuse. Na vysoké škole byly neoblíbené takové ty komunistické předměty plné lži.

A co klukovské idoly?
Vnímal jsem velmi intenzívně sport, takže idolem byl třeba Panenka, inteligentní fotbalista. Ukázka vlastní cesty – penalta… Pozorně jsem sledoval lidi, kteří něco dělali dobře. Ivan Lendl, Martina Navrátilová, to byli dva největší tenisti.

Váš zájem o řízení lidí. Přinesla to doba, vývoj nebo to bylo ovlivněno někým z učitelů?
Primární zájem byl něco udělat sám. Na své triko. To přišlo spontánně, bez vlivu školy.

Když se řekne Stanislav Bernard a hudba?
Hudbu mám velmi rád. Nejvíc ji poslouchám v autě. Jakou? Každou dobrou. Nemám vyhraněný druh hudby. Nic mi neříkala dechovka, ale dnes ji mám rád.

Kdyby bylo před vámi 14 dní nerušeného volna a vy jste se rozhodoval, co s ním?
14 dní není tak dlouhá doba. Nejraději trávím volno na horách, na sjezdovkách i běžkách. Nebo v létě na kole. Na tenise, občas se účastním nějakého turnaje. Kdybyste se zeptal na delší dobu, tak bych si určitě připomněl loňský dubnový trek s manželkou okolo Himalájí. Nedělali jsme nic jiného, než že jsme každé ráno vylezli ze stanu, umyli se, nasnídali, vzali batoh na záda a chodili nádhernou přírodou Nepálu. Šli jsme od 500 až do 5000 metrů nad mořem. Treking v místech, kudy jsme šli, není ještě tak rozšířený. Viděli jsme vesničky, pole, chýše, nádhernou přírodu, hory a bylo to úžasné. Viděli jsme lidi, jací jsou. Ti na mě zapůsobili v první řadě. Proč lidi? Oni žijí někde 250 let za námi, nemají mechanizaci, elektrický proud, ale vyzařuje z nich radost ze života. Jsou to hrdí, příjemní lidé. Nevnímají se jako chudáci, dokáží se uživit, mají terasovitá políčka, jednu kozu a to je všechno. My si neuvědomujeme, kde se nacházíme. Patříme mezi vyspělé země ve světě, a přesto kolem sebe můžeme často potkávat lidi závistivé, frustrované. Na druhou stranu přijdete do země, kde vidíte šťastné lidi, do toho krásná příroda. Vaše jediná starost je dát si bágl na záda a jít. Nás bylo šest. Výpravu vedl Zolo Demjan, jeden z bývalých nejlepších horolezců na světě. Strašně fajn chlap, Slovák. Vylezl na tři osmitisícovky bez kyslíku. Na tom, co on dokázal, bylo vidět, že když si člověk něco vezme do hlavy, skoro nic není nemožné. Bylo to pár lidí, se kterými si máte o čem povídat, diskutovat. Byl tam s námi soudce slovenského speciálního protimafiánského soudu, jeho žena, ještě jedna Slovenka, televizní moderátorka, my dva se ženou. Úžasná společnost lidí. I společnost šerpů byla skvělá. Také kuchař výpravy byl pozitivní člověk a navíc uměl vykouzlit vynikající jídlo. Celkem jsme tam byli měsíc. Chce se mi tam vrátit. Vyčistíte si hlavu a najednou vidíte věci z jiné perspektivy.

Je důležité, aby tyhle věci vnímali učitelé a toto poselství předávali dětem. Jejich rodiče často neměli možnost cestovat. Mnohé děti si neuvědomují, že patří k několika málo procentům lidí, kterým se žije po materiální stránce dobře. Na druhé straně je vidět, jak je důležité, zda má člověk nastaveno pozitivní myšlení.
Tohle je největší problém, který vnímám tady, uprostřed Evropy. Běžně lidé nemají moc šancí posunout své paradigma. Pozitivní myšlení je absolutně klíčová věc. Souvisí to s tím, jestli člověka všechno baví, nebo nebaví. Pokud si něco vezme do hlavy, je všechno možné. Je to zvláštní, ale je to tak.

Možná, že je důležité i více pracovat s intuicí. To nám trošku ta naše evropská civilizace bere. Vy jste označil za nedostatek ve škole přílišné soustředění se pouze na vědomosti. Cítíte nějaký rozdíl mezi tím, jak byla vychovávána naše generace a generace dnešních školáků?
Samozřejmě. Syn, který studoval vysokou ekonomickou školu, si už studium organizoval sám, přihlašoval se do předmětů, které si vybíral podle toho, čeho by chtěl dosáhnout. To je úplně jiná situace. Jsem přesvědčen, že dnes je možné hovořit otevřeně, studovat cizí jazyky apod. Jistě jsou ještě ve sféře vzdělávání rezervy. Jsou to hlavně oblasti, které např. Covey prezentuje ve svých sedmi návycích. Tady je obrovská rezerva. Studenti se učí konkrétní vědomosti, ale na druhé straně se velmi málo zabývají komunikací, schopností empatie, naslouchání. Všichni se učí mluvit, ale nikdo naslouchat. Nejprve se snažte pochopit a pak teprve být pochopeni. Spousta věcí se porozuměním dá posouvat kupředu. Školy by se měly velice rychle obohatit o věci, které fungují a které si potom lidé platí třeba v kurzech. Jsem přesvědčen, že tady je velká rezerva. Stejně tak by se měla škola zabývat osobní odpovědností každého člověka sama za sebe, své zdraví. Spousta lidí má pocit, že za jejich zdraví zodpovídá lékař. Zajdu k doktorovi a on mě opraví, když se něco pokazí. Pak to dopadá tak, že byste státní rozpočet potřebovali nafouknout. Hasí se pouze požáry.

Byl byste jistě mile překvapen, kdybyste si přečetl některý z Rámcových vzdělávacích programů, kde je vždy kapitola Klíčové kompetence. Tam se hovoří právě o tom, jak mají učitelé směrovat žáky ke spolupráci, komunikaci, řešení problémů – aby vzdělávání bylo prakticky užitečné.
Praxe je taková, jakou si ji uděláte. Důležitý je prvek proaktivity. Na ničem jiném nezáleží. Vidím to na lidech, kteří něčeho dosáhli – především proto, že se rozhodli. Když učitel řekne: „V praxi to vypadá jinak“, dává veřejně najevo, že tomu vůbec nerozumí, že žije on v jakési bublině.

Jaký význam přikládáte, jako generální ředitel, podnikovému vzdělávání?
Samozřejmě velký. Protože lidé na některých významnějších pozicích se potřebují posouvat. Na druhé straně je tam prvek motivace. Pokud lidé chtějí, není problém ani pro ně samotné si informace opatřit, přečíst. Co se týče firemního vzdělávání, organizujeme tréninky pro různé skupiny lidí opakovaně. Další vzdělávání vnímáme dost intenzívně.

Celoživotní vzdělávání a vy. Zbývá vám osobně čas na tyto záležitosti?
Absolvoval jsem spoustu seminářů u různých firem. Celoživotní vzdělávání na mě nepůsobilo nikdy moc pozitivně, nevím proč. Vnímám to tak, že v průběhu života by se člověk měl zajímat o věci, které posouvají něco dopředu, mění pohledy na konkrétní problémy. Měl by sám hledat příležitosti, jak jít dopředu. Vnímal jsem u pojmu celoživotní učení pocit jakéhosi nucení. Myslím, že je důležité, aby byla vnitřní motivace. Směr zevnitř ven.

Vy vlastně také pracujete jako učitel, když školíte. Jak se cítíte v roli lektora, učitele?
Oba rodiče byli učiteli. Táta měl dar vysvětlovat. Je to jistá dispozice. Něco jsem zdědil. Baví mě to.

Jste úspěšný podnikatel a zdá se, že i spokojený člověk. Jaký je recept podle Stanislava Bernarda?
Spokojenost je klíčová záležitost. Vnitřní optimismus souvisí s tím, jak blízko je to, co děláte tomu, co byste chtěli dělat. To, co děláte, musí rezonovat se všeobecnými principy. Z toho se potom odvozuje vnitřní motivace. Výzva dokázat být jedním z nejlepších. O to je třeba se snažit. Rozdíl je jen v tom, že každý produkt je jiný. Stejné je to, že by podnikatel měl obohatit, oslovit zákazníky. Klíčový moment je přijmout fakt, že co bylo, bylo. Rozhodující je to, co bude. Skutečně, o spokojenosti rozhoduje ne minulost, ale budoucnost. Co dál, čím se zabývat.

Na vaření piva musí být nepochybně dobrý recept. Jaký je – podle vás – recept na dobrého pedagoga?
Kromě znalostí to musí být komplexní člověk, s vnitřními pravidly hry sám v sobě, s principy, jakými je slušnost, důstojnost, přispění ostatním. To je obecně platné. Měl by mít schopnost vysvětlovat. Někteří učitelé, které pamatuji, nebyli schopni vysvětlit svůj obor. Klíčové vlastnosti jsou – všeobecný rozhled, praktičnost, souvislosti.

Naše společnost se začíná potýkat s vážným problémem, kterým je odklon zájmu mnoha mladých lidí od studia technických oborů. To může být do budoucna problém. Jaké vidíte příčiny tohoto stavu? Máte nějakou radu, či doporučení pro školy a učitele?
Do určité míry je to přirozený jev. Otázka je, jak je vážný. Vraťme se do historie – člověk sběrač, lovec, zemědělec, průmysl, epocha znalostní, každý cyklus se zkracuje šílenou měrou. Během pár let se dá očekávat další přerod, kvalitativní průlom. Dnes si všechno najdete na internetu. Vše se dělá naslepo. Reklama je toho příkladem. Odklon od technických profesí je logický a souvisí s vývojem. V USA jsou 3 % lidí v zemědělství a uživí celou populaci USA s nadvýrobou. Růst produktivity práce vyvolává pokles potřeby této skupiny profesí. Stát by měl co nejméně zasahovat do ekonomiky. Stát signály ekonomiky deformuje. Ekonomika se bude lépe vyvíjet díky lepší zpětné vazbě. V souvislosti s nedostatkem techniků to znamená, že vznikne atraktivnější nabídka zaměstnání. Nemám z toho strach.

Co byste vzkázal dnešním žákům a studentům? Teď, když už se na školu díváte trochu s odstupem.
Mohu poradit pořádně se zamyslet nad tím, co by opravdu chtěli dělat. Začít hledat tu svoji výzvu. Najít, pochopit, objevit ji v sobě. Vše ostatní pak bude jednodušší. Mladí lidé hledají. Měli by svůj cíl hledat usilovně. Od toho se odvíjí mimořádné výsledky.

dostupné na: TOMEK, Karel. Stanislav Bernard: „Začít hledat tu svoji výzvu.“. Metodický portál: Články [online]. 19. 09. 2007, [cit. 2011-10-04]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/1602/STANISLAV-BERNARD-„ZACIT-HLEDAT-TU-SVOJI-VYZVU“.html>. ISSN 1802-4785.