Zahýbání …

Ne, opravdu ne, o TOTO nepůjde. Je mi líto, jestli zklamu případné čtenáře, kteří se těšili na něco lechtivějšího. Půjde o něco úplně jiného. Začnu nedávnou zkušeností. Stál jsem na konci oblouku hlavní silnice (měl jsem ho po levé ruce), z nějž jen malý kousek vlevo ode mne vycházela rovně silnice vedlejší. Přechod nikde a já musel přes tu hlavní na druhý chodník. Zleva po hlavní vidím blížit se auto. Jsa poučen dopravními předpisy koukám, jestli dá znamení o změně směru jízdy doleva, tedy, že nepojede rovně na vedlejší (bez blinkru), ale bude zahýbat po hlavní cestě směrem ke mně. Změna směru jízdy = dávat znamení o změně směru jízdy (blinkr). On měnil, ale nedával. Vypadalo to, že pojede rovně, tak jsem vstoupil do vozovky. Jenže on zahnul po hlavní směrem ke mně. Bez blinkru. Uskočil jsem zpátky a zaregistroval zlobný pohled, celkem častou grimasu zdejších řidičů. A hle: chlapík jedoucí hned za ním, a to rovně, z hlavní na vedlejší, pak naopak ukazoval směrovkou, jakože jede doprava, ačkoli tomu tak nebylo – jel rovně.

Nu, chlapče, řekl jsem si. Není to poprvé, co narážíš na tuto zajímavost: když se zahýbá –  pardon, lege artis „odbočuje“ – nebliká se. A když se jede rovně, tedy neodbočuje, bliká se, jako by se odbočovalo. Máš předpisy naučené jinak. Možná se to změnilo. Budeš muset provést „autoreedukaci“ a naučit jinak „házet blinkry“.

Shodou okolností jsem se za pár dnů sešel u jedné doktorské obhajoby (téma z oboru dopravní výchovy) s dopravními experty. Po zdárném konci obrátil jsem se na jednoho z nich. Byl to špičkový expert, PhDr. M. Kořán, CSc. „Prosím Vás, jak je to teď s ukazováním změny směru jízdy? Už se nemusí povinně, když jedeme doprava nebo doleva, ale musí se, když jedeme rovně“? Dr. Kořán mne ujistil, že k žádné změně v předpisech v této věci nedošlo …

Podíval jsem tedy znovu se do zákona č. 361/2000 Sb. (a to ve znění účinném od 1. října 2018). A pak jsem vyrukoval s anketou mezi své známé (Z). A vida − scénky se podobaly jako vejce vejci:

Já: „Dáváš znamení o změně směru jízdy, když odbočuješ?“

Z: „Jasně – teda, když jedu po hlavní, tak ne. To přece nemusím – jsem na hlavní!!!“

Já: „A blikáš do strany změnu směru jízdy, i když neodbočuješ a jedeš rovně?“

Z: „Jo … většinou jo.“

Já: „A proč?“

Z: „Co proč? No … pro jistotu …“.

Pokud se tady jedná o znalost dopravních předpisů (což jest namouduši jistý typ vzdělání, a to celkem důležitý pro život(!), tak opravdu nic moc … vlastně se jedná o neznalost …

Takhle vypadá § 21 zmíněného zákona a výklad k němu náležitý:

„Odbočování (1) Při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za níma musí dbát zvýšené opatrnosti.“

„Pro povinnost dávat znamení o změně směru jízdy při odbočování je rozhodující, že řidič mění směr jízdy. Například na křižovatce, kde hlavní silnice mění směr a vedlejší silnice vede přímo, musí řidič pokračující v jízdě po hlavní silnici dávat znamení o změně směru jízdy. Na křižovatce tvaru „Y“ je nezbytné dávat znamení o změně směru jízdy především tam, kde není zcela patrné, která ze silnic vede přímo a která mění směr.“[1] 

Vypadá to, že kdekdo to neví a neumí … A to je, prosím, výše uvedený dialog ještě z těch mírnějších. Několikrát už jsem byl se svou znalostí předpisu za hlupáka. Inu, znáte to ‒ kombinace sebevědomí a nevzdělání není zase v Čechách až tak zřídkavá.

A teď dovolte přesmyčku. Ať dělám, co dělám, vzdělání v tom, jak nezabít sebe ani druhé, mi připadá docela důležité. Pravda, neptal jsem se dětí. Mými respondenty byli dospělí. Ovšem všichni s různými vysvědčeními v kapsách a nakonec i s řidičákem, tedy s absolutoriem autoškoly. Někteří z nich se sice klidně pohoršují nad tím, že děcka dneska neví, co je Kuala Lumpur, ale za to by mne klidně přejeli. Výsledek nic moc. Což mne přivedlo k úvaze kurikulární.

Dopravní výchova (DV) nemá u nás vymezený samostatný vyučovací čas. Školy by ji měly zařadit do různých předmětů, v nichž je to z hlediska obsahové logiky možné. Ačkoliv DV není např. průřezové téma, měla by se vyučovat zřejmě podobně jako průřezy, v rámci integrace či časových bloků. Vzhledem k tomu, že se zabývá tím, jak sebe ani nikoho jiného nezabít, to není úplně skvělá pozice … ČŠI věnuje DV pozornost v jednom, ze svých šetření.[2] Hned od začátku kapitoly o DV operuje zpráva s daty vztahujícími se ke zjišťovanému parametru, který celkem realisticky autoři pojmenovali „více než okrajové“ vzdělávání (DV zařazují školy „více než okrajově“ atd.). Výsledek nevypadá špatně: více než okrajově zařazuje DV skoro 100% mateřinek a základních škol, středních pak ovšem již jen okolo 50% (i méně). Drobný problém spočívá jen v tom, že není přesně kvantifikováno, co je více než okrajové (nebo se mi to nezdařilo objevit).

Protože mám zkušenosti s tím, jak se „(ne)rozptyluje“ v různých předmětech průřezové téma „osobnostní a sociální výchova“, jsem poměrně skeptický i ve vztahu k dalšími zjištěnému úkazu, totiž že se DV učí ve školách prakticky v rámci šesti oborů nebo oblastí. A učí ji kantoři dvanácti aprobací (žádná není DV) + prvního stupně + speciální pedagogové + externisté jak s pedagogickým vzděláním tak bez něj. A k tomu ještě: Ve 2 letech před šetřením navštívilo kurzy o dopravní výchově minimum učitelů a většina ředitelů by preferovala přípravu učitelů i pro DV již fakultách.

Nemohu si pomoci – jde o zdraví a životy!!! V rámci revize RVP ZV (momentálně přibrzděné) se začalo jevit, že témata týkající se toho čím, někdy i riskantně, žijeme dnes a denně, se přece jen měla poněkud „zviditelnit“ a seskupit v nově utvářeném oboru (tedy jakoby! předmětu)  zabývajícím se osobnostně sociální výchovou a výchovou ke zdraví a k bezpečí. Jaká by byla časová dotace, zatím nebylo zcela jasně určeno, ale naděje na mírné navýšení byla v rámci jednání patrná. A existoval-li by takový obor, snad by si našel zázemí na fakultách připravujících učitele. Zatímco osobnostní a sociální výchova jako „průřezové téma“ zůstala spíše mimo takový zájem, výchova ke zdraví, která je v RVP ZV jako „obor“ již dnes, se tak či onak institucionalizovala (lze-li věřit zdrojům) na pěti pedagogických fakultách.[3] Zhusta v úrovni Bc. (tedy nenáležité kvalifikace), ale též jako (N)Mgr.

Pokud se tedy v budoucnu rozšíří právě existující výchova ke zdraví (obor) i o praktická psychosociální témata (OSV) a o témata „bezpečí“, pak by se sem (zatím marginalizovaná) DV rozhodně měla vejít.

Jasně, takový nový obor si patrně najde dost odpůrců v tradičních lobby předmětů, které (byť s měnícím se obsahem) máme v učebních plánech cca od poloviny 19. století (půjde o „hodiny“ a asi o chléb pro zainteresované atd.). Nechci žádný z těchto oborů jmenovat, ale tradice ještě neznamená, že se v nich hojně a použitelně učí témata existenčně zásadní. Kdypak už se dopracujeme ke změně kurikulárního uvažování?

P. S. Panuje též názor, že by se „tyhle věci“ měly přenechat rodině. Jenže: Kdyby v tomto smyslu rodiny obecně dobře fungovaly, asi by nebyli mladí řidiči jedním z největších postrachů našich silnic. Já vím, je to zkratka. Ale na rodinu bych v této věci až tak nespoléhal.

A byl bych váženě rád, kdyby školy měly více za úkol, skutečně připravovat pro ŽIVOT …

[1] https://www.cspsd.cz/storage/files/361_07_11_2014.pdf

[2] Tematická zpráva. Vzdělávání v bezpečnostních tématech. Praha: ČŠI, 2016. Za upozornění na zprávu děkuji Dr. T. Slabihoudkové.

[3] https://www.vysokeskoly.cz/katalog-vs/obory/V%C3%BDchova+ke+zdrav%C3%AD