Zásadní otázky pro úvahy nad podobou maturit po roce 2014

Následující otázky by měly být projednány a zodpovězeny dříve, než budou přijaty rozmanité návrhy nebo závěry ve věci maturit. Navrhovat je dobré, ale přijímat rozhodnutí je něco jiného. Návrhem můžeme uvažování nad věci podnítit, ale navrhnout opravdu neznamená, že to musí být přijato zrovna tak, jak jsem to já, nebo vy, nebo oni předložili. I kdyby se na to sešla komise, nebo konference, nebo asociace či školský výbor… Ta úroveň uvažování a projednávání by neměla být ukvapená, jednostranná, násilná, nedokonale promyšlená atp.

Jistě byly mnohé otázky už opakovaně probírány. Ale bylo by užitečné, aby byly vytvořeny odpovědi v konsensu celé profesní, politické a rodičovské veřejnosti. Nejde o získání „většiny“ pro některou odpověď, ale o konsensus v odpovědích přijatelných pro všechny. Některá řešení nebo rozhodnutí budou tudíž mnohem „mělčí“, méně důsažná, než by si přáli ku prospěchu věci jejich navrhovatelé.

Považme, že ve věci vzdělávání, svobody a demokracie máme být velmi opatrní v tom, kdyby rozhodnutí a opatření závazná pro všechny zamezovala vzdělávání těm, kdo se od schvalující většiny nebo od vládnoucí menšiny liší. V oblasti vzdělávání se navíc do národa vkládá velmi pevně představa o svobodě, samostatnosti a zodpovědnosti u jednotlivce i ve společnosti.

1. V každém návrhu by mělo být jasně doloženo a úplně vysvětleno, jaké jsou jeho důsledky pro demokracii a pro vzdělanost. Právo na vzdělávání je dáno Ústavou a o jeho omezení není možné rozhodovat zúženě, v zájmu některé vrstvy populace, některé profesní skupiny, některého úřadu.

2. Co přesně se sleduje tím, že stát svými institucemi zasahuje do kompetence střední školy a jejich učitelů? (Nejen, ale především v maturitní zkoušce.) Které cíle jsou zjevné, které nezjevné? Které mohou být veřejně kontrolovány, které ne? Jak mohou být sledované cíle obhájeny?

2. Co z těch cílů a z důvodů pro ně je společensky přijatelné v demokratickém státě? Kde má být položena hranice mezi autonomií se zodpovědností školy a učitele, mezi právem a zodpovědností rodičů i žáka, a mezi státním řízením? Do jaké míry je možné tyto zodpovědnosti sladit? Kam až smí být některá omezena?

3. Co je přijatelné z hlediska dlouhodobého zlepšování vzdělanosti a z hlediska soudobého vědního poznání? (Která řešení upřednostňují zájem jen některé skupiny účastníků nad zájmem celku a druhých skupin? Která řešení vycházejí z dostatečně informovaného přístupu, která ne? Zákon předepisuje soulad s vědním poznáním.)

4. Která východiska (přesvědčení) používaná v pozadí návrhů a argumentů jsou vědomá, a která neuvědomovaná nebo i mylná? Např.:

Je v návrzích ujasněn pojem odpovědnosti ve vzdělávání a je odpovědnost vymezena zároveň – systémově – pro různé účastníky?

Jak je chápana „objektivnost“ nebo „srovnatelnost“ v problematice tak privátní, jako je vzdělanost člověka? Jsou v úplnosti vysvětlena jejich hlediska a účely?

Jak hluboko je ujasněna účinnost jednotlivých administrativních opatření ve školství, kde není dotvořena jejich implementace ani nejsou k dispozici nástroje profesního rozvoje ani „capacity building“ na všech úrovních?

Uvědomujeme si rozdíly v cílích i v podstatě zvládání mezi obory jako cizí jazyk – mateřský jazyk – matematika – literatura, a rozdíly, které z toho plynou pro uvažování o nich a pro strategické řízení ve školství?

Atd.

5. Jak by rozmanité návrhy a opatření navázaly na současný stav ve vzdělávání – kde prohlubují dobré stránky, kde nahrazují nevyhovující stránky? Kde jsou opravy jen menší – z hlediska toho, jak pracují a svou práci chápou učitelé, a kde jsou opravy a změny zásadní, takže se musejí zavádět citlivě a dlouhodobě?

6. Která rizika přinášejí návrhy u různých skupin účastníků vzdělávání, včetně administrativy resortu? Jak tato rizika hodnotit, jak je překonávat, pokud na ně systém přistoupí?

7. Jak bude vypadat hospodaření v navrhovaném opatření nebo řešení?

Dokud nebudou nalezeny konsensuální odpovědi na tyto, případně na další zásadní otázky, neměly by výnosy, řešení, opatření a změny být ani povinné, ani definitivní. Odpovědi by měly být dány na všechny otázky a navzájem v souladu.

Po dobré úvaze by však bylo možné předkládat různá řešení a opatření jako možnosti nabídkové, jako možné varianty k stavu dosavadnímu. Po vyhodnocení dopadů, po opravě závad, po dosažení konsensu a po vřazení do strategického řízení resortu by se teprve mohly prohlásit za součást vzdělávacího systému.

Ve věci státní maturity může dojít k tomu, že bude nutné jednat se Sněmovnou o změně některých pasáží Zákona, pokud by neumožňoval náležitou cestu vývoje maturity nebo k ní vedoucích procesů. Pro administrativu, pro zákonodárce i pro širokou veřejnost, stejně jako pro komunitu profesní by bylo výhodné přijmout jako běžné to, že ve vzdělávání se nemají žádat rozhodnutí ani z roku na rok, ani „silnou rukou“, nýbrž spíše vzdělaně, tedy informovaně, rozmyslně a zodpovědně.