Zaslouží Josef Dobeš pochvalu, nebo odvolání?

Počet signatářů pod dopisem premiérovi, který ho žádá o odvolání ministra školství Josefa Dobeše, roste až nečekaným tempem. Za týden od publikování je pod ním přes dva tisíce podpisů. V reakci na něj uspořádal pan ministr v pondělí sebepochvalnou tiskovou konferenci, ale zatím se ho veřejně nikdo nezastal, kromě konzervativního „pedagogického webu“ stolzova.cz. Ale samotný počet podpisů je vždy jen omezený argument. Co tedy mimořádně aktivní ministr za rok působení udělal a neudělal dobře?

Nejdříve to, co se dá ministrovi přičíst k dobrému. Je to nepochybně až hyperaktivní politik schopný zaujmout veřejnost. Ostatně zvýšená pozornost médií o téma vzdělávání, to je zásluha ministra Dobeše (a státních maturit). V některých případech je obdivuhodné, že dokáže i banalitu prodat jako svůj nápad. Platí to například o Smlouvách s rodiči, což je v podstatě marketinkový název pro dávno existující zápis z jednání mezi školou a rodiči problémového dítěte. Ale nový název a ministerské logo opravdu zvyšují šanci, že rodiče budou brát tuhle domluvu vážně. Pozitivní je, že spustil přípravu standardů základního vzdělávání, alespoň lze začít debatu o tom, zda mají vypadat takto, nebo spíš jinak. Odstartování státní maturity lze interpretovat jako politickou odvahu. Tenhle problematický projekt Dobeš nepřipravil, zato nesl jeho rizika. Ještě nějaký klad? Alespoň já si neuvědomuji, ale nějaké jednotlivosti by se asi našly.

Těch záporů vidím víc. Když začnu od maturity, vadí mi ministrova totální neochota bavit se s kýmkoli, jak maturita vlastně dopadla a co na ní změnit, kromě pár detailů v kalendáři. Slíbená debata s odbornou veřejností se nikdy nekonala, žádné nezávislé posouzení nevzniklo a na námitky, že z mnoha očekávání maturita splnila jediné – umí pohlídat, aby jí nezískali slabí studenti – ministr neslyší. Že jsme si za cenu mercedesu pořídili trakař, mu zjevně nevadí. Nebo možná vadí, ale nehodlá to měnit.

Ještě horší je, že stejně nepoučeně se pouští do dalšího projektu – plošného testování na základních školách. Tam jsou hned dva zásadní problémy. Ministr tvrdí, že na rozdíl od maturity bude tohle testování levné, v řádu milionů. Jenže to bude platit jedině tehdy, když do ceny nezapočítáme nutnou obměnu počítačového vybavení ve školách, přes které se má testování realizovat. Nové počítače, software, připojení – jen první výpočty to odhadují na stamiliony až miliardy.

Druhá věc je, že si, ať už draze či levně, pořizujeme další nesmysl. Testy na úrovni čtyřkaře, jak jim říká ministr, školám nepřinesou nic víc, než informaci, kolik mají ve třídě propadlíků. Všechno ostatní, co si od nich ministr slibuje – motivace dětí k učení, zpětná vazba pro rodiče, srovnání škol a ocenění jejich práce – splnit nemohou, jako osobák neumí vozit klády z lesa.

Na ministrovi je zneklidňující chaotický způsob řízení resortu, kdy každý týden tvrdí něco jiného, ale mnohem horší je likvidace odborných ústavů, rušení všeho, co může učitelům pomáhat v práci (psychologové na školách, metodický portál, informace a statistická data o vzdělávání) a nahrazení represivními nástroji – testy, kontrolou, sankcemi. Že se bere v moderních vzdělávacích systémech za samozřejmost, že ve dnešním světě vzdělávání represe nefunguje a rozhoduje motivace a podpora? To ministra nezajímá, represi říká zpětná vazba, prostě to vidí jinak.

Ministr tvrdí, že to všechno dělá proto, že omezuje byrokracii a šetří. Už prý takhle ušetřil půl miliardy. Opravdu? Nepropouští totiž ani tak úředníky, spíš odborné pracovníky a jejich činnost často nahrazují externí firmy, samozřejmě za násobně větší peníze. Stačí se podívat na seznam veřejných zakázek vypisovaných ministerstvem školství.

Mluvím často s řediteli opravdu dobrých a úspěšných škol, základních i středních. Jejich zděšení z ministra Dobeše je hluboké. Podle jejich názoru testovací chomout omezuje možnosti učit na školách smysluplně a tak, aby to děti zajímalo. Přibývá neoficiálních informací o tom, že probíhající ministerská revize vzdělávacích dokumentů se koná ve stylu vyškrtávání všeho, co je „moc alternativní“, neměřitelné a z centra nekontrolovatelné. Tedy toho, kvůli čemu vůbec ony rámcové a školní vzdělávací programy vznikly. Klíčovými pojmy jsou teď srovnatelnost, pořádek, jednotnost.

Úspěšní ředitelé se bojí hlavně proto, že zcela reálně hrozí likvidace jejich často víc než desetileté práce. Podařilo se jim vytvořit školu, jíž opouštějí děti, které učení baví a jsou úspěšné. Jak to udělali? Podporou motivace dětí, zvyšováním zodpovědnosti učitelů za vlastní práci, hledáním vlastních cest. Ale teď vidí jako zcela reálnou možnost návratu k jednotné škole osmdesátých let, založené na centralizaci, kontrole, nudě a represi. Jedinou odpovědností učitele v ní bylo vykonat bez připomínek rozkazy shora. I to by možná veřejnost přijala, pokud by to zlepšilo propadající se výsledky studentů. Ale všechny dostupné informace ze světa říkají, že tahle opatření fungují přesně opačně.

Samozřejmě, že ministr říká, že o jednotnou školu neusiluje. Ale jako obvykle v takových případech nerozhodují slova ale činy. A ty jsou jednoznačné. Z těchto důvodů mi přijde požadavek na odvolání ministra zcela na místě. To nebezpečí, že jeden hyperaktivní a nedovzdělaný politik zlikviduje i to málo pozitivních věcí, které se tu za posledních deset let v oblasti školství podařilo, je totiž zcela reálné.

Dopis požadující odvolání ministra najdete ZDE

Prohlášení podporující ministra najdete ZDE