Ze slezské školy do celého světa. „Píšu opravdu hodně projektů a baví mě to,“ říká ředitelka z vesnice u polských hranic

Nejdříve, ještě jako učitelka na prvním stupni, objevila Comenius, evropskou iniciativu na podporu celoživotního vzdělávání, která byla předchůdcem současného Erasmu+ (tedy programu EU, který pomáhá organizovat výměnné studijní pobyty v cizině). Podala si žádost a dostala se na tři týdny do jihoanglického města Bournemouth. Ředitelku základní školy ve slezském Písku u polských hranic Lenku Šamanovou od té doby vášeň pro projekty zahraniční spolupráce neopouští. Letos se se školou vypravili do Itálie.

Co vás tehdy tak zaujalo v Bournemouth?

Byl konec školního roku, dělalo se hodnocení, žáci nosili úžasná portfolia. V rámci základní školy fungoval i předškolní ročník, kam chodily děti od pěti let a učily se tam základním školním návykům. I když už některé četly, nikdo je v tom nebrzdil, jak to někdy bývalo u nás, talenty se podporovaly. Moc se mi líbila i školní budova: jednopodlažní, přízemí a první patro, ze třídy se dalo vyběhnout rovnou ven. Každá třída měla zastřešenou terásku, kde občas sedávala asistentka s dětmi a četly spolu. Mimochodem asistentka byla v každé třídě… V Anglii jsme z naší školy byly dvě elementaristky, já a moje kolegyně. Obě jsme přijely domů nadšené a plné plánů. Těšily jsme se, co z toho, co jsme viděly, zkusíme zavést u nás.

A zavedly?

Ano. Po vzoru té školy jsme například provozovali „assembly“, pravidelná setkání všech žáků prvního stupně. Mívali jsme v Jablunkově i čtyři třídy v ročníku, je to docela velká škola. Na těch setkáních se tedy sešlo i 230 dětí. Nevím, jestli v tom pokračují, už tam šestým rokem nejsem. Ale v době, kdy jsem tam pracovala, škola zaváděla i další inovace, projektovou výuku, vtahovali jsme rodiče do školního dění…

Na severní Moravě je velká koncentrace šikovných a činorodých učitelů i ředitelů. Napadá vás, čím to je?

Taky o tom občas uvažuju. Ač nás tady tradičně vzdělávali spíš pro práci v Třineckých železárnách, připravovali na dělnické profese nebo pro práci v zemědělství, některým to evidentně nebylo dost a chtěli dělat něco navíc. Měli ctižádost. My jsme tady v trojmezí, ve východním výběžku země, blízko polských i slovenských hranic, tak trochu konec světa. Ale v sousední škole v Bukovci je velmi úspěšná paní ředitelka, která se účastní mezinárodních projektů, a získala dokonce evropskou cenu. Vedle přes kopeček je Písečná, kde paní ředitelka také píše Erasmus projekty.

Vy jste svůj první projekt napsala už v roce 2007, ještě jako učitelka. Jaké to bylo tehdy a jaké je to dnes?

Tenkrát mohl o vstup do projektu požádat i učitel, dnes už je to na řediteli. Další velká změna podle mě spočívá v tom, že za posledních deset let se čeští učitelé velmi zprofesionalizovali. Vzpomínám si, že v roce 2014 jsem vyjela na setkání učitelů do belgických Brugg a z východního bloku jsem tam byla sama. Belgičané, Němci, Finové, které jsem tam potkala – všichni na mě působili jako lidé z jiného světa, spíš jako akademici než učitelé. Dobře oblečení, s upravenými vlasy, rozuměli tématu, věděli, co se po nich chce, používali projektovou terminologii. My jsme s projektovou řečí, která se vyžaduje, vždy tak trochu bojovali… Oproti nim jsme byli v různých ohledech nepolíbení, málo odborní, málo profesionální. To je pak i handicap, pokud chcete něco prosadit jako ředitel ve svém sboru. Neumíte to přesvědčivě vykomunikovat, chybí vám k tomu výrazové prostředky. Ale od té doby nastal podle mě obrovský posun. Například na konferenci SchooLink v Brně, které jsem se naposledy účastnila, jsem pozorovala sebevědomé, profesionální učitele.

Výjezdy mohou být tedy dvojího druhu: buď jen pro učitele, nebo pro učitele i žáky?

Ano a kromě toho existují i online spolupráce mezi školami, jak učiteli, tak žáky. Slouží pro to platforma eTwinning, která sdružuje komunitu evropských škol. Kdo se umí angažovat online, získává výhodu, body navíc, když podá žádost na financování nějakého setkání naživo.

Nyní jste již šestým rokem ředitelkou ZŠ v Písku v okrese Frýdek-Místek. Už jste svou vášeň pro projekty náležitě zúročila?

Samozřejmě že jsem v tom jako ředitelka chtěla pokračovat, i když kolegové byli nejdřív dost skeptičtí. Projekty Erasmu jsou postavené na partnerství škol z několika zemí a oni si mysleli, že o nás nikdo nebude mít zájem, maximálně tak někdo z Bulharska nebo Turecka. Ale já jsem do toho šla i tak. Oslovila mě partnerská škola ze Španělska, se kterou jsem spolupracovala ještě v Jablunkově, a sepsali jsme projekt na učení venku. Kromě nás na účast kývla také škola z Finska, Portugalska, Chorvatska a Slovenska… Když naši žádost schválili, přístup mých kolegů se změnil. Učitelé projevili o spolupráci zájem, rozdělili si, kdo s dětmi vyjede. Cestovali jsme do Finska, Portugalska a do Španělska, vždy jedna skupina žáků. Projekt určuje pravidla, jak děti vybírat, jaké podmínky stanovit, aby to nebylo diskriminační pro žáky z ekonomicky slabších rodin.

Bylo to zajímavé i pro děti?

Rozhodně, většina z nich nikdy předtím neletěla letadlem. Ve Finsku žáci bydleli v rodinách, které si je rozebíraly za tmy, protože vúnoru tam už ve tři hodiny odpoledne byla tma. Byla to pro ně výzva a dobrodružství. Na Slovensko a do Chorvatska jsme ale jeli už jen my učitelé, protože byl covid. Vypadalo to, že i mobility žáků do Španělska a Portugalska se uskuteční pouze online. Nakonec se povedlo vyjet, ale hlavním kritériem pro výběr žáků bylo vlastnictví covid pasu.

Co bylo výstupem toho projektu?

Kniha s metodickými materiály, které tvořili učitelé. Týkaly se učení venku. Ve smlouvě je podmínka, že každý účastník získané znalosti musí nějak zúročit a šířit. Po učitelích chci vždy zprávu a závazek, že se aktivity nějak promítnout do výuky. V Chorvatsku jsme se my učitelé spolu mimo jiné naučili, jak lépe používat eTwinning. Projekt pak získal skvělé hodnocení španělskou národní agenturou. 100 bodů ze 100. Což nás samozřejmě povzbudilo, abychom se vrhli do dalších, podobných iniciativ.

To už se dostáváme k vaší cestě do Itálie, kterou jste absolvovali letos…

Ano, napsala jsem projekt, kterého se mohlo účastnit až 30 lidí, žáků i pedagogů. Vymysleli jsme tedy cestu pro 17 dětí a tři pedagogy do Toskánska. Další lidé podle podmínek toho programu mohli vycestovat jinam, na různé vzdělávací kurzy. Někdo jel na jazykový pobyt na Maltu, někdo do Finska a pokračoval v rozvíjení výuky venku. Další jeli na Island, tam dokonce navštívili parlament, dvě učitelky byly na IT kurzu v Lisabonu.

Takové cesty jsou pro školu i příjemným nefinančním benefitem, je to tak?

Je to opravdu velký benefit a škole to přidává na zajímavosti i u rodičů. Při dni otevřených dveří, který pravidelně pořádáme pro budoucí šesťáky, se rodiče o účast školy v mezinárodních projektech zajímají.

Do Itálie jste jeli zkoumat, jak se učí výtvarná výchova. Jak vás to napadlo?

Naše učitelka na výtvarnou výchovu začala studovat speciální pedagogiku a zaměřila se u nás na podporu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, takže jsme na předměty němčina a výtvarná výchova zaměstnali novou učitelku. Paní Beata je aprobovaná němčinářka a výtvarkářka, ve volném čase maluje, je velmi kreativní a já jsem jí chtěla poskytnout nějakou inspiraci a příležitost pro to, aby se mohla dále rozvíjet didakticky, aby hodiny sledovaly přesný cíl. To měli v Itálii propracované.

Mimo jiné jsem se zajímala také o širší uplatnění digitálních technologií ve výtvarné výchově. Paní učitelka tak letos začala s žáky vytvářet digitální portfolia, začínáme s animacemi…

Měla ta cesta nějaké specifické téma?

Ano, zaměřili jsme se na období renesance a zavedení perspektivy ve výtvarném umění a architektuře. Vyhlásili jsme ve škole výtvarnou soutěž, do níž se přihlásilo 26 žáků. Do Itálie jich ale mohlo jet jen 17, na víc jsme v projektu neměli peníze. Vybírali jsme zase podle určitých kritérií. Žáci nám museli v dotazníku popsat motivaci, proč do Itálie chtějí jet, jak si myslí, že účast v budoucnu využijí.

Podle čeho jste si vybírali, kam v Itálii pojedete?

Nejdřív jsme hledali školu ve Florencii, kolébce renesance se spoustou památek, ale tam se nám nepovedlo navázat kontakt se žádnou školou, a tak jsem pátrala dál. Zadala do vyhledávače slovo škola v italštině, kterou neovládám, pomocí Google Maps jsem si našla školy v blízkých městech a napsala do nich. Dvě se ozvaly, jedna z Prata a jedna z Bologne. 

Nakonec jsme se rozhodli pro školu v Pratu. Tam jsme pak s naší paní učitelkou Beatou jely v lednu na třídenní přípravnou návštěvu. Navázaly jsme vztahy s tamními učitelkami, přivezly jim nějaké dárečky a naplánovaly výpravu i s dětmi na květen. Postarali se o nás skvěle, našli nám průvodce po Pratu i po Florencii, do galerie Uffizi, se skupinou žáků z partnerské školy jsme navštívili Pisu. Na vše jsme měli vlastní peníze z projektu – do školy přišel milion korun na všechny aktivity, to není málo. Italové nám pouze pomohli s organizací. A na oplátku oni přijedou k nám, už na té návštěvě pracujeme, sestavujeme týdenní plán na březen 2025.

Jak jste tam trávili čas? Byli jste se podívat i na výuku?

Provedli nás školou, účastnili jsme se dvouhodinovky výtvarné výchovy. Pak jsme s žáky školy zasadili rostlinky v jejich ekozahradě. Připravili pro nás také ukázky robotiky. Paní učitelka Zaghini se ve výuce věnovala dílu Machiavelliho i renesančnímu myšlení obecně a do výkladu zakomponovala práci s perspektivou při kreslení. Mají tam obrovský podíl jinojazyčných dětí, až 40 procent Číňanů, v Pratu je velká čínská komunita, je to město textilního průmyslu. 

Představili nám sociální pracovnice placené městem, které umí čínsky a individuálně pracují s jednotlivými žáky, kteří zaostávají. Od učitelů jsme slyšeli, že 90 procent čínských dětí, které přicházejí do této školy, neumí italsky. Myslím, že mají opravdu hodně práce s integrací. Byly tam i děti, které to zvládly během jednoho roku a jsou velmi úspěšné, ale rozdíly ve třídě byly obrovské. Na toto si vždycky vzpomenu, když si stěžujeme, že je to u nás s inkluzí těžké.

Nezpůsobovala jazyková bariéra problémy i vašim žákům?

Děti nám překvapivě referovaly, že rozumí. Bylo to hodně zážitkové. Vzali nás do Florencie do Zahrad Boboli, což je renesanční park s krásnými vyhlídkami. Tam žáci dělali různé skici, opět se pracovalo s perspektivou. Musím říct, že mám radost obzvlášť z jedné věci. Jela s námi jedna spíše introvertní žákyně, která je výtvarně nadaná. Je v deváté třídě a přihlásila se na uměleckou školu. Věřím, že ji účast na tomto projektu povzbudila.

Text vyšel v příloze Akademie Lidových novin.