Zlaté české ručičky ministra školství

Ministr školství zřejmě neví, který rezort zvládnout dříve. Školství, nebo průmysl. Vyplyne to zvláště výrazně, když se v novinových článcích dočteme o tom, jakou vzdělávací strategii podporuje ten a ten průmyslový svaz, či se k ní fundovaně vyjadřuje zástupce těžkého průmyslu. Samo o sobě to není od věci, ale čeho je moc toho je příliš.

Pan ministr Chládek si dává obzvláště záležet, aby vazby mezi vzděláváním a průmyslem zazněly v každém rozhovoru, který dává již zhruba rok. Zjevně to přináší ovoce, jelikož se obecná představa o potřebě montérů z učňáku do veřejného mínění úspěšně zapouští a studium na vysoké škole se může v plánech ministra klidně stát zbytečným luxusem pro hrstku vyvolených.

Prosazovat takový přístup je navíc velmi snadné, protože tomu nic nebrání. Skutečné školské profesní organizace, aby člověk pohledal. Na běžných zpravodajských serverech není ani zmínka o tom, že by Asociace ředitelů škol, Asociace ředitelů gymnázií,  Asociace pedagogů základního školství a několik dalších desítek organizací vyjádřilo nějaké jasné stanovisko. Vlastně je i jedno zda kladné, či záporné.

Může to mít několik příčin. Pedagogové jsou přetížení, roztříštění v názorech a nějaké národní školství je trápí až, když na ně dopadne v podobě papírové směrnice a formuláře. Také je možné, že jen šoupou nohama a tiše souhlasí, jelikož nic jiného na stole nemají a hyperaktivní ministr, s rozsáhlým ministerským aparátem, je snadno utluče. Nebo se jednoduše ukazuje fakt, že učitelský stav souhlasí a podporuje vznik odstrašujícího a hůře prostupného systému, který snáze produkuje méně vzdělané jedince.

Kdo, když ne my a kdy, když ne teď! Tak zní okřídlená věta nabádající k okamžité akci. Ve spojení se školstvím to vypadá jako oxymóron, ale možné to bylo. Už to budou tři roky, kdy proběhla poslední velká učitelská bojová akce  – snaha odborářů zvýšit platy. Od té doby, ticho po pěšině, natož očekávat kultivovanou a tvrdou veřejnou debatu o smysluplných strategiích, smyslu testování, pedagogických přístupech, rovných šancích pro všechny a vůbec o škole pro děti a studenty.

Třeba si vzpomeneme, až budeme mít dostatek příslušníků nižší střední třídy, kteří budou v turbulentní době dnešního světa ztraceni mezi odborným výcvikem, mistrovskou zkouškou a divizí technické firmy. Však oni to čínští inženýři spočítají za nás rychleji a levněji i bez maturity a možná to pošlou k vyrobě zlatým českým ručičkám.