Známky zabíjejí vnitřní motivaci

Když jsem ještě učila češtinu na jednom pražském gymnáziu, snažila jsem se pochopit, proč jsou studenti školou tolik otrávení, proč je potřeba je stále motivovat a přesvědčovat k aspoň trochu pozitivnímu přístupu. Ne že by v hodinách nepracovali, pracovali, ale pro mě to pořád nebylo to ono. Pracovali kvůli mně, kvůli známkám. Docházelo i na skutečné absurdity. Jedna moje třída vyloženě neměla ráda chemii. Jednou jsem vymyslela takovou domácí aktivitu pro svůj předmět. Cílem bylo podívat se na jakékoli video s vystoupením TED ve francouzštině (byli to pokročilí studenti) a volně se inspirovat pro vlastní prezentaci na téma, které si studenti sami vyberou, které je zajímá. Tedy velmi volně zadané, bylo ponecháno mnoho prostoru pro nápaditost a kreativitu. Ani to nebylo v tomto případě na známky. Co se ale stalo? Skoro nikdo nebyl připraven, protože ten samý den se psal velký test – z neoblíbené – chemie. Pro mě další důvod pro to snažit se pochopit, co se za tímto „fungováním“ studentů skrývá.

Studenti se zkrátka učili hlavně pro známky, až na výjimky chtěli mít přijatelné vysvědčení, udělat maturitu a dostat se na vysokou školu. V pořádku, řeknete, tak to má přece být. Jistě, ale jen do určité míry. Mně osobně tam chybí chuť poznávat a učit se, skutečné nadšení z objevování, z hledání souvislostí, radost ze samotného procesu učení.

Kde se stala chyba? Vždyť přece každé malé dítě je přirozeně zvídavé a od narození nedělá nic jiného než, že se nadšeně a s veškerou svojí energií učí, objevuje, poznává, někdy se do života doslova vrhá po hlavě.

V tomto ohledu bych ráda zmínila jeden symbolický příběh, který nám na školení vyprávěla ředitelka školy Solvik a jedna ze zakladatelek intuitivní pedagogiky Merete Lövlie. Paní učitelka, mohl by to být ale stejně tak pan učitel, dala dětem na prvním stupni za úkol nakreslit kytičku. Víc neřekla. Děti se nadšeně pustily do kreslení. Kreslení je tvoření, sebevyjádření, příležitostí utvářet dětskou osobnost a to děti moc baví. Po chvilce paní učitelka děti obcházela, a protože sama měla nejraději modrou barvu, okamžitě zvedla obrázek jedné, která nakreslila modrou kytku. Dávala ho za vzor a obdivovala ho. Druhá holčička, která také nakreslila modrou kytku, měla pocit, že neumí kreslit a začala pochybovat o svém obrázku. Další, která nakreslila kytku červenou, měla pocit, že udělala chybu, byla smutná, pocítila k pochválené dívce zášť a řekla si, že už radši nikdy kreslit nebude.

Co se stalo? Byla narušena vnitřní motivace dětí. Příště už nebudou kreslit stejným způsobem, příště už nebudou kreslit přirozeně a spontánně kvůli radosti ze sebevyjádření, ale kvůli vnějším měřítkům, anebo nebudou tvořit vůbec. Vnitřní motivace bude nahrazena vnější, ve školním prostředí tedy známkami a odměnami a tresty. A to způsobí, že činnosti přestanou děti bavit. A i kdyby je bavily, tlak srovnávání jim bude motivaci snižovat.

O co tedy jde – o to, kdo nakreslí nejhezčí obrázek, nebo o to, aby se každé dítě přirozeně rozvíjelo v činnostech, vyvíjela se jeho osobnost, radovalo se z vlastního tvoření? A kdo je tak smělý, aby určil pravidla, podle kterých se vybere nejlepší obrázek? Lze vůbec naše výtvory srovnávat, absurdně řečeno, lze srovnávat, kdo má lepší sebevyjádření? Není obrázek prostě sám o sobě skvělý jenom proto, že se k jeho nakreslení přistoupilo s vážností i hravostí a opravdovostí, že byl nakreslen nejlépe, jak mohl být daným dítětem nakreslen a že dítěti přineslo toto tvoření radost? Známky totiž brzdí skutečný rozvoj dítěte, zabíjejí jeho vnitřní motivaci. Bez vnitřní motivace se ale budeme podobat spíš robotům, kteří vykonávají jen to, co se po nich chce. Nepřipomíná vám to něco?