Tisková zpráva: Novela školského zákona chce nastavit jednotné řízení školských poradenských zařízení. Navržený model řízení je ovšem vágní

Praha, 27. února – Ministerstvo školství chce výrazně posílit pravomoci škol v situacích, kdy rodiče dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami se školou nekomunikují. Nyní jsou to právě rodiče, kdo musí rozhodnout o návštěvě pedagogicko-psychologického zařízení, musí také souhlasit s opatřeními, které poradna navrhne. Nekomunikují-li rodiče, školy mají de facto svázané ruce a nemohou dítěti přiznat podpůrné opatření.

Projde-li novela školského zákona, budou moci po 30 dnech bez reakce ze strany rodičů zajistit i bez souhlasu rodičů pedagogicko-psychologické vyšetření a bez souhlasu zákonného zástupce budou moci také zavést do výuky podpůrná opatření, která „nepředstavují podstatný zásah do podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání, bez předchozího informovaného souhlasu, například úprava metod vzdělávání.“ (VeKlep)

“Školy mají reálný problém, mají v péči dítě pod povinnou školní docházkou a vidí, že v rámci systému potřebují vyšetření v poradně. Pokud rodič nespolupracuje, jde to proti zájmu dítěte a škola nemůže zajistit efektivní průběh jeho výuky. Nějaký mechanismus, jak to rozhýbat, školy potřebují,” říká k záměru ministerstva programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký.

Jak velkým přínosem tento mechanismus bude, se ukáže teprve ve školní praxi. Mělo by jít o spíše nástroj, který škole umožní pohnout se z místa ve výjimečném případě, a nikoli o plošně využívané řešení. V tomto ohledu toho ale ministerstvo školám, na nichž odpovědnost za práci s rodinami žáků leží, mnoho nenabízí. Chybí efektivní podpora v metodice a podpůrných službách, navíc novela přidává do již nyní administrativně náročného systému přiznávání podpory nejasně zakotvený  prvek „přezkumné instituce“, která by měla potvrzovat doporučení pedagogicko-psychologických poraden k poskytování blíže nespecifikovaného okruhu podpůrných opatření.

Posílení pravomoci škol ve vztahu k tzv. nekomunikujícím rodičům také nedoprovází systematičtější podpora škol či obcí a dalších institucí v sociální práci s rodinami žáků. “Už roky se mluví o tom, že je potřeba kooperace sociálních, terénních i vzdělávacích služeb. I v tomto případě se ale jde pouze cestou toho nejmenšího odporu,” konstatuje Kateřina Lánská z EDUin.

Návrh ministerstva školství si vysloužil také kritiku. Poukazuje na řadu nedořešených otázek či na vágní formulace novely, které by mohly být zneužity. Kritici novely upozorňují také na to, že ministerstvo sice řeší situace, kdy je třeba chránit zájmy dítěte poškozované nečinností rodiče, nechává ale neřešené případy, kdy jsou zájmy dítěte poškozované nečinností ze strany školy.

„Z naší zkušenosti nevidíme tak jednoznačně chybu pouze na straně rodičů a jejich neochoty spolupracovat se školou. Setkáváme se s tím, že ne vždy je proces podpory ve škole nastaven tak, jak by měl být, včetně plánu pedagogické podpory a jeho vyhodnocení jako podkladu pro zaslání dítěte k vyšetření v poradenském pracovišti. Tendence některých škol jsou podle naší zkušenosti zatlačit rodiče do kouta, aby dítě přešlo na segregovanou nebo speciální školu. Obecně se školy obrací často na OSPOD až jako na tu poslední instanci, protože nedůvěřují tomu, že dokáže s danou situací rodiny skutečně něco udělat,“ říká Michal Prokeš, koordinátor vzdělávacích služeb Člověka v tísni v Olomouckém kraji.